Martin Grombiřík napsal : "Pavel Svoboda to napsal dobře, ale zastavil bych se u jedné teze:
"Protože je-li nějaké náboženství nebo jeho představitel ochoten vraždit ve jménu správného výkladu podstaty – a tento „správný výklad“ nemá jedinou uznanou autoritu a jediné uznané znění – pak nezbývá než zahlásit jako "Jack" Swiggert na Apollo 13: Houstone, máme problém. A ne jediný."
To trochu vyvolává představu, jakoby řešením problému náboženského násilí byla jediná autorita s monopolem na správný výklad - něco jako Magisterium Římskokatolické církve. Nejen z pozice evangelíka s tím nemohu souhlasit. Historická zkušenost říká, že taková konfigurace by fungovala ve světě (v ř.k. smyslu) svatých a zcela dokonalých lidí. Ve světě reálném, z lidí hříšných složeném, bude vždy tendence ze strany nositele monopolu toto postavení zneužívat (jak jsme viděli např. na vývoji papežství zejména po rozkolu r. 1054 - nárůst světské politické moci, exkomunikace a trestné křížové výpravy motivované politickými zájmy atd.) a to bude vyvolávat zákonitý odpor, který bude tento monopol zpochybňovat, dokud bude a) existovat písemná norma typu Bible a b) praktické důsledky zmíněného monopolu, které jsou s uvedenou normou ve viditelném rozporu (míněno v takovém, který se nedá odbýt výhradou, že monopol je jediným správným interpretem svaté knihy) - to je princip reformace, nehledě na to, že stranictví, sektářství a štěpení je průvodním jevem náboženských organizací téměř neodlučitelným.
Z vymizení spektakulárního nábožensky motivovaného či omlouvaného násilí v křesťanském světě (pomineme-li okrajové věci typu severní Irsko) se dělá trochu z nouze ctnost - donutila nás k tomu sekularizovaná společnost, ve které náboženství ztratila přímý politický vliv.
Není pochyb, že za některé karikatury by zavraždění humoristé byli např. ve Španělsku 16. století upáleni zaživa (totéž v Ženevě u Kalvína). Rád budu věřit tomu, že dnešní křesťanské postoje nejsou pouhá "poznaná nutnost", ale jsou i důsledkem jakési vnitřní sebereflexe a touhy důsledněji následovat Krista, který řekl Petrovi, že ten, kdo mečem zachází, mečem také schází. Některé věci (např. kauza "Pussy Riot" v Rusku) ukazují, že hranice mezi snahou zabránit tupení náboženského cítění druhého a plíživým pokušením prosazovat duchovní hodnoty prostřednictvím "tělesného" meče jsou někdy dosti neostré.
Co považuji v křesťanské tradici za nosné, spíše než nereálné idealizování středověké "jednotné" Evropy s císařem a papežem, jsou spíš snahy o pokojné soužití různých konfesí ještě z doby, než nás k tomu donutilo vystřízlivění z marastu Třicetileté války, potřeba zvýšené mobility obyvatelstva v éře počátků kapitalismu (ano, "osvícený" Toleranční patent Josefa II. měl především tento čistě pragmatický cíl) nebo odstavení církve od přímé politické moci vznikem občanské společnosti. Mám na mysli aktivity typu Kutnohorský náboženský mír 1485, Rudolfův majestát 1609, Nantský edikt apod., i když měly třeba i jen omezenou platnost a životnost. Kdyby bylo toto čistě křesťanské řešení akceptováno a nebyla tendence vrátit se přeci jen k násilné snaze prosadit monopol jediného náboženství silou, možná bychom nebyli v současném marastu, kdy má v západní společnosti křesťanství fakticky jen marginální vliv a "křesťanský" Západ v očích muslimů charakterizují především záležitosti, které jsou i z hlediska samotného křesťanství také problematické (sobectví a vláda peněz, konzum, drogy, prostituce a pornografie, rozpady rodin a jiných mezilidských vztahů atd.)"
