Britský politik a známý kolonizátor Cecil Rhodes (1853-1902) svého času prohlásil: „téměř celý svět je rozparcelován a to, co zbývá, se dělí, dobývá a kolonizuje. Když tak pomyslím na ty hvězdy, které vidím v noci nad hlavou, na ty ohromné světy… Kdybych mohl, zabral bych i planety“.
Německý generál F. von Bernhardi byl v roce 1912 ještě přímočařejší: „Náš národ se musí učit chápat, že cílem politiky nemůže a nesmí být nikdy udržení míru. Politika velkého státu musí sledovat pozitivní cíle. Pokud to bude možné a výhodné, bude se snažit dosáhnout těchto cílů mírovými prostředky, avšak ve velkých, rozhodujících otázkách, které mají určující vliv na celkový vývoj národa, je odvolání se ke zbraním svatým právem státu.“ V této souvislosti zmíněný generál také uvedl, že „válka je především biologickou nezbytností, regulátorem v životě lidstva, bez kterého se nelze obejít, bez něhož musí dojít k nezdravému vývoji, který vylučuje výběr druhů a tím i jakoukoli opravdovou kulturu“.
Spisovatel E. Vachek o náladě občanů v Čechách a na Moravě v létě 1914 napsal: „Tato dějinná bouře, tento uragán lidstva se rozvíjel zprvu volnějším tempem a týdnů bylo zapotřebí, než se rozvinul normálně a než celý obraz jeho dalekosáhlosti měli jsme před očima.“
Náladu počátku 1. světové války v Německu a Rakousko-Uhersku zaznamenal i rakouský spisovatel Stefan Zweig: „co věděly v roce 1914, po téměř půlstoletí míru velké masy o válce? Neznaly ji, sotva kdy na ni pomyslely. Válka byla legendou a právě ta vzdálenost ji učinila heroickou a romantickou. Lidé ji viděli ještě z perspektivy školních učebnic a obrazů v galeriích: oslňující útočné jezdectvo v nablýskaných uniformách, smrtící výstřel pokaždé přímo do srdce, celé polní tažení jako jakýsi břeskný pochod… rychlý výlet do romantična, divoké a mužné dobrodružství“.
Rakousko-uherský ministr zahraničí hrabě Berchtold s ročním předstihem prohlásil, že „pokládá za svou povinnost nenechat německou vládu na pochybách o povážlivém postavení monarchie“. K tomu pak dodal: „jihoslovanská otázka, to je ničím neomezená správa oblastí obydlených Jihoslovany, je pro monarchii i Trojspolek životní otázkou. Monarchie nebude moci udržet jihoslovanské oblasti, pokud bude na Balkáně mocné Srbsko – na tom se shodují všechny autority“
Zvlášť energicky se na příští válečný konflikt připravovali Němci. Císař Vilém II. několikrát prohlásil, že bude-li to nutné, rozpoutá Německo celoevropskou válku.
Možnost blížícího se válečného konfliktu si uvědomovaly i státy Dohody – Velká Británie, Francie a Rusko. Proto Francie poskytla Rusům půjčku ve výši 665 milionů franků určenou na výstavbu železnic k ruským západním hranicím a na zvýšení stavu armády. Ruský car Mikuláš II. zaslal srbskému premiérovi Pašićovi ujištění, že Rusko za všech okolností přijde Srbsku na pomoc v konfliktu s Rakousko-Uherskem. A ruský ministr zahraničí Sazonov dokonce již v únoru 1914 vypracoval detailní plán na dělení německých kolonií po válce.
Emancipace balkánských národů ovšem pokračovala, Srbsko vyšlo z balkánských válek dokonce s rozsáhlými územními zisky, ale také hospodářsky a vojensky značně vyčerpáno. A tak od konce roku 1913 byl pro směrodatné politiky ve Vídni zásah proti Srbsku jen otázkou času a vhodné příležitosti. Ve Vídni, stejně jako kdekoli jinde v Evropě, věděli, že jakýkoli ozbrojený konflikt mezi Srbskem a Rakousko-Uherskem musí přerůst „balkánské poměry“ a uvolnit lavinu nastřádaných a nevyřízených účtů za celá desetiletí.
Možnosti aristokratické reakce nebylo možno podceňovat. Nebyla to záležitost jen několika jedinců, ale celého politického směru, opírajícího se navíc o potenciálně nejvyšší autoritu následníka trůnu. Mezi císařským Schönbrunnem a následnickým Belvederem byly již dlouho napjaté vztahy podmíněné nejen zásahem Františka Josefa I. do soukromého života Františka. Ferdinanda d'Este při jeho sňatku s „neurozenou“ hraběnkou Chotkovou. Následník chystající se den ze dne k nástupu na trůn neskrýval v soukromí mezi svými stoupenci zklamání nad tím, jak mu „povolnost a neschopnost“ stárnoucího císaře rozkládá objekt jeho příštího panování.
Dne 28. června 1914 následník trůnu arcivévoda František Ferdinand d'Este přijel se svou chotí vévodkyní Žofií, rozenou Chotkovou, navštívit bosenské hlavní město Sarajevo, kde se konaly velké manévry rakousko-uherské armády. Pro příjezd si navíc vybral den svatého Víta, kdy Srbové vzpomínají osudné bitvy na Kosově poli v roce 1389 znamenající počátek poroby Srbska.
Již při příjezdu arcivévody se pokusili členové tajné organizace Mladá Bosna o atentát. Granát však explodoval až poté, kdy vůz následníka trůnu projel. Zraněno bylo jedenáct osob.
Po přijetí na radnici arcivévoda rozhodl o návštěvě zraněných v nemocnici. Jeho vůz však vjel do jiné ulice, a když se zastavil a začal couvat, vyskočil z davu mladý muž a vypálil dva výstřely. František Ferdinand byl na místě mrtev a Žofie zemřela cestou do nemocnice.
Pachatel, 19letý student Gavrilo Princip, byl okamžitě zatčen. Před vyšetřujícím soudcem prohlásil, že výstřely byly aktem msty za utlačování Srbů. Myšlenka na atentát vznikla při debatách členů organizace Mladá Bosna a byla podložena ideou, že „vražda na tyranu není zločinem“.
Srbsko však v té době vyostření vztahů s Rakousko-Uherskem nepotřebovalo, protože nebylo na konflikt připraveno. Navíc pokusit se rozbít Habsburskou monarchii znamenalo vyvlastnit nejstarší evropskou dynastii s obrovskou historickou minulostí, a tím se dotknout u samého kořene všech evropských trůnů.
Německo ovšem povzbuzovalo vídeňskou vládu, aby ostře zasáhla proti Srbům. Již 3. července 1914 si Vilém II. zapsal ke zprávě německého velvyslance ve Vídni: „teď, nebo nikdy… se Srby se musí skoncovat“. Stoupenci tvrdého kursu tentokrát neváhali.
Už 5. července 1914 seznámila Vídeň se svým stanoviskem, vypracovaným v podstatě již před sarajevským atentátem, Berlín a vyžádala si souhlas a podporu v dalších akcích. Obojí dostala. „Radikální skoncování se Srbskem“ se pak stalo námětem ministerské konference ve Vídni 7. července 1914. Tam se v principu zrodilo i ultimátum, jež bylo záměrně formulováno tak, aby bylo pro srbskou vládu téměř nepřijatelné.
Aby Rakousko-Uhersko předešlo jakýmkoli snahám o zprostředkování či jednání na mezinárodní úrovni, vyhlásilo 28. července 1914 Srbsku válku. „Trestní výprava proti Srbsku“ mohla začít. V Německu, Rusku, Francii a Velké Británii hořeli mnozí nedočkavostí, aby „mohli být při tom“. Podařilo se jim to hned v prvních srpnových dnech roku 1914.
Celá Evropa poslala všechno, co měla mladého a zdravého, na pole bitev. A nastaly hrůzy, o kterých se nikomu ani nezdálo. Z trestné výpravy se stala světová jatka, která otevírala možnost pochopit za cenu nesmírných obětí podstatu kapitalistického společenského systému.
Miroslav Grebeníček
Publikováno v deníku Haló noviny 23.6.2014
