Člověk vždy žil a žije ve společnosti. Tisíciletý vývoj společnosti v těch či oněch podmínkách vtiskl zřetelnou podobu národnímu vědomí, což se odrazilo ve svérázných tradicích, zvycích, citech i mentalitě. Všechny tyto vztahy jsou ve velmi úzké souvislosti a měly by proto tvořit organický celek. Často jsme však svědky toho, že se to či ono nedocení, obejde, případně vytrhne ze souvislostí, nebo dokonce hrubě zkreslí. Dokladem uvedeného je i rozdílná interpretace odsunu německého obyvatelstva z naší vlasti po 2. světové válce, což se specificky projevilo i po listopadu 1989.
Je ovšem skutečností, že zabezpečení míru a poválečné uspořádání světa bezprostředně souviselo právě s řešením německé otázky. Proto je třeba vycházet ze známého metodologického pokynu: „Nezapomínat na základní historické souvislosti, dívat se na každou otázku z hlediska toho, jak daný jev historicky vznikl, jakými hlavními etapami ve svém vývoji tento jev procházel a z hlediska tohoto jeho vývoje se dívat, čím se daná věc stala nyní. „
Mnohé se totiž odehrálo ještě před konferencí tří velmocí – Sovětského svazu, Spojených států a Velké Británie -, která se konala od 17. července do 2. srpna 1945, tedy před sedmdesáti lety.
Brzy po skončení války v Evropě se ukázalo, že i když fašistické Německo nebylo „osvobozováno“, nýbrž dobýváno a okupováno, bylo nutno vynaložit mnoho sil na zásobovací, zdravotní a ubytovací stabilizaci mnohdy takřka úplným rozvratem postižených území.
Vedle nacismem infikovaných vysídlenců a běženců bylo na okupovaných územích nutno zvládat a zaopatřovat také miliony osvobozených, většinou fašisty hrůzně zubožených, podvyživených a nemocných vězňů, koncentráčníků, případně válečných zajatců ze všech možných evropských států. Nezbytně nutná byla i regulace snah milionů nuceně nasazených dělníků z celé Evropy, toužících po co nejrychlejším návratu z Německa do zemí svého původu.
Nelze se tedy divit, že němečtí váleční zajatci byli v této nepřehledné situaci západními spojenci masově odesíláni přes oceán do pracovních táborů ve Spojených státech amerických a v Kanadě. A už vůbec se nelze divit, že němečtí váleční zajatci byli odesláni i na nucené práce k obnově válkou poničených regionů tehdejšího Sovětského svazu.
Pokud jde o Československo, tak první náznaky řešení odsunu Němců z českého a moravského pohraničí se objevily v českém exilu i domácím odboji již krátce po Mnichovu. Ano, šlo o největší problém předválečného Československa, který byl pak oficiálně formulován vyhlášením projektu národního státu Čechů a Slováků s vystěhováním části německé menšiny.
Hitlerovo jmenování Heydricha zastupujícím říšským protektorem a jeho názor, že „Čech má být zdeptán, kdykoliv zvedne hlavu“, daný problém vyhrotilo. A nešlo jen o vyhlášení výjimečného stavu a stanného práva, ale především o bezohledné popravy Čechů podle rozsudků policejních špiček gestapa.
V rámci represí zastrašil Heydrich i protektorátní vládu, když nechal odsoudit a popravit jejího předsedu generála Eliáše. K zásadním Heydrichovým „aktivitám“ však patřilo rozpracování strategie takzvaného konečného řešení českého národního osudu. Ne, Heydrich nebyl v této otázce zcela originální. Vlastně jen rozvíjel zásady státního sekretáře v protektorově úřadu, sudetského Němce K. H. Franka, formulované a Hitlerem schválené již v roce 1940. Ano, tehdy byla jako „konečné řešení“ stanovena likvidace Čechů jako národa.
Vím, velmi dobře vím, o čem píši, neboť tři členové mojí rodiny patřili mezi 360 tisíc Čechoslováků, kteří položili svůj život za naši svobodu. A také chápu československé parašutisty z Londýna, kteří uskutečnili atentát na Heydricha.
Po něm následovala další vlna teroru překonávající všechny dosavadní. Snad největším zločinem bylo vyvraždění a zlikvidování obcí Lidice a Ležáky, které vyvolalo vlnu protestů v celém světě. Nikdo se tenkrát nedivil, že se v myslích Čechů prohloubila už tak dost velká protifašistická či dokonce protiněmecká nenávist.
Právě v té době se E. Beneš připojil k obecnému trendu panujícímu v zostřené podobě ve světě, doma i v exilu. Jeho koncepce vyústila do desetibodového plánu, se kterým následně odletěl do Moskvy k jednání o československé smlouvě se Stalinem. Uvedený Benešův plán se skutečně stal základnou pro jeho jednání se Stalinem i o sudetoněmecké otázce. Z Moskvy pak proklamoval rozhlasem svou vizi státu ryze národního, přesněji řečeno slovanského.
Sověti Benešovy návrhy neodmítli, ovšem byli si vědomi, že je třeba počkat na definitivní výsledek války, a zejména na to, jaký osud přiřknou spojenci poraženému Německu.
Součástí Benešových jednání o osudu sudetských Němců byl i rozhovor s K. Gottwaldem. Ten oživil upravenou rezoluci Kominterny z ledna 1943, která mluvila o odsunu, ale vázala osud sudetských Němců na to, zda a jak vystupovali proti fašistickému režimu. Po jednání s Benešem však modifikoval svůj přístup, i když stále kladl větší důraz na antifašistické hledisko.
Zkušený Beneš pak cestou zpět z Moskvy navštívil v africkém Marrákeši W. Churchilla, informoval jej o svých moskevských jednáních a exilové vládě pak sdělil: „Churchill mi … potvrdil předmnichovskou hranici a … Němce pryč, pokud možno všechny.“
Vláda následně vypracovala pro spojence memorandum o československých cílech, které se týkalo i vysídlení sudetských Němců. Zmíněné memorandum vlastně představuje závěrečnou formulaci řešení německé otázky, k jaké došla za války československá vláda v Londýně. Původní teze o „vině na nacistických zločinech“ po hrozných masových vraždách spáchaných Němci na Čechoslovácích dostala následující podobu: „nemůže být naděje, že lid Československa by mohl žíti v míru společně s velkou částí německé menšiny“.
Vypovídá o tom i Benešův důvěrný vzkaz do vlasti tlumočený přes tajnou vysílačku 16. července 1944 exponentem národních socialistů Prokopem Drtinou. Podle něj lze od spojenců očekávat souhlas s transferem nanejvýš dvou milionů Němců. Proto je třeba „abychom si mnoho vyřídili ihned v prvních dnech po osvobození,“ cituji uvedený zdroj, „aby všech vinných nacistů co nejvíce od nás uteklo… v prvních dnech revoluce a aby těch, kteří se budou bránit a klást odpor, aby bylo v revoluci pobito“. Uvedený důvěrný vzkaz pak končil následující výzvou: „Na to stále myslete a na to musí být připraven celý národ“.
Prokop Drtina, známý i po válce svým českým nacionalismem, formuloval Benešův vzkaz svými slovy a je otázkou, zda přesně. I tak je ovšem Benešův posun od antifašismu k antiněmeckému radikalismu zjevný, i když je tu stále ještě formule o „vinných nacistech“, ne tedy o „Němcích“.
Ano, česká společnost se ve věci sudetských Němců výrazně zradikalizovala. K výjimkám patřila odbojová skupina komunistické mládeže Předvoj, která stále mluvila o boji proti nacistům a ne proti Němcům. Zároveň zdůrazňovala, že český odboj nemůže být „veden úzkoprsým nacionalistickým, vyhlazovacím šovinismem“. Ovšem i tuto svým způsobem umírněnou skupinu gestapo zdecimovalo a K. H. Frank dal její vedoucí činitele v květnu 1945 v Terezíně popravit.
Snad vrcholem všeho bylo úděsné představení, když SS předvedli fakticky celému protektorátu peklo koncentračních táborů. Ve snaze zastřít na ústupu před Rudou armádou poměry v nich, pěšky hnali nebo po železnici převáželi vězně z Osvětimi a jejích poboček i z jiných táborů na západ.
Nejdříve přijížděly vlaky smrti, na nichž nacismus demonstroval, co dokáže udělat s člověkem. Tady se umíralo hladem, žízní, kulkou nebo pažbou, případně klackem, když nebožáci sestoupili z vagonů, aby získali nějaké jídlo a pití, které jim častokrát nabízelo zoufalé české obyvatelstvo.
Kronikář jisté obce tehdy zaznamenal: „žádná propaganda by nebyla dokázala proti Němcům tolik jako pohled na tyto ubožáky a na surové zacházení s nimi“.
V samotném nacistickém táboře Osvětim, kde byl vězněn i můj otec, bylo v plynových komorách zavražděno jeden a půl milionu Židů, sto padesát tisíc Poláků, dvacet tři tisíc Romů, patnáct tisíc sovětských válečných zajatců a tisíce příslušníků dalších národů včetně Čechů a Slováků.
Tyto události a poznatky pochopitelně stimulovaly odvetnou náladu Čechů již v době před květnovým povstáním. Do toho všeho přijížděly první transporty českých vězňů z dalších koncentračních táborů, zčásti jen živé lidské kostry, a s nimi nová hrůza z toho, co museli v koncentrácích zažít.
A tak navzdory oficiálně deklarované právní kontinuitě s první republikou nabývalo poválečné Československo velmi rychle zcela nových rysů. Zákonodárná moc byla v prvních měsících nahrazována prezidentskými dekrety, které zásadním způsobem měnily podobu státu. Revoluční spravedlnost, podložená právě prezidentskými dekrety „o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech“ a „o trestání některých provinění proti národní cti“, odsuzovala k tvrdým trestům.
Bezprostředně po válce vyvolal útisk Čechů za protektorátu novou vlnu protiněmeckých nálad. V řadě míst došlo k takzvanému divokému odsunu, kdy různé místní orgány převážně z vlastní inciativy začaly vyhánět Němce. Známé jsou například represe v Horních Moštěnicích, kde v noci 18. na 19 června 1945 přišlo o život 265 Němců. Největší exces tohoto druhu byl zaznamenán v Ústí nad Labem, kde 31. července 1945 po výbuchu továrny na munici v Krásném Březně, z něhož byli obviněni Němci, došlo k represím vůči místním Němcům. Údajně zahynulo 400 osob. Často je připomínán i pochod brněnských Němců do Rakouska, přičemž se odhady obětí na české a německé straně značně liší.
Na základě protestů spojeneckých úřadů i díky odporu podstatné části československého veřejného mínění byly tyto akce po srpnu 1945 zastaveny a nahrazeny odsunem organizovaným. Ano, šlo o usnesení Postupimské konference, které schválilo odsun německého obyvatelstva. Měl však být prováděn organizovaně a pod dohledem nezávislé mezinárodní komise.
Podle údajů, které sdělil zahraničnímu výboru Národního shromáždění v prosinci 1946 ministr zahraničí Jan Masaryk, bylo organizovaným odsunem vysídleno 2 miliony 256 tisíc Němců, což znamenalo, že z předválečných třiceti procent zůstalo jen 1,8 % německých obyvatel.
V Postupimi se sice projevilo jisté zhoršení vztahů mezi západními velmocemi a Sovětským svazem, avšak ještě před začátkem oficiálních rozhovorů se Trumanovi podařilo získat Stalinův souhlas se vstupem SSSR do války proti Japonsku. Bez větších komplikací prošlo i vytvoření Rady ministrů zahraničních věcí i dočasné Spojenecké kontrolní rady nad Německem.
V přijaté deklaraci se spojencům ukládalo realizovat na území okupovaného Německa politiku likvidace všech válečných zásob a zdrojů sloužících k výrobě zbraní, zákazu všech nacistických organizací a potrestání válečných zločinců i k likvidaci německých monopolistických sdružení. A konečně šlo i o vytvoření prostoru pro německý lid, aby si svou vlast vybudoval na demokratickém a mírovém základě.
V březnu letošního roku pronesla německá kancléřka Angela Merkelová následující slova: „Německu se podařilo vydobýt si uznávané místo ve společenství národů i proto, že se snaží vyrovnat se svým podílem na zvěrstvech spáchaných za druhé světové války“. Ano, šlo o neuvěřitelná zvěrstva. Kéž by si to uvědomili i ti, kteří apelem na morální vinu obou stran zpochybňují i samotné výsledky druhé světové války. Je to jasná snaha obracet dějinné pravdy o zločinech nacistů naruby, snaha transformovat pocity viny za nacistické zločiny na pocity národní křivdy.
Ano, ještě jsme zcela nepřekonali následky strastiplných kapitol společných dějin 20. století, a opět musíme odvracet nebezpečí, jimiž je ohrožován mír, lidská a občanská práva, sociální pokrok, rovnoprávnost, svoboda i sama existence lidského rodu. A zaznívá to o to naléhavěji, jak před našima očima bezohledný cynismus vlád Spojených států, generality Severoatlantické aliance a papalášů Evropské unie vede k vyvolávání nových a nových expanzí a konfliktů. A tak jak zaujímám příkrý postoj k někdejším aktivitám hitlerovského Německa, tak odmítám i dnešní odpornou expanzivní politiku Spojených států amerických, které nás dostaly z klece do džungle.

Miroslav Grebeníček, publikováno dne 27.7.2015 v deníku Haló noviny