Jedno známé přísloví praví: »Ryba hledá, kde je hlouběji, a člověk, kde je lépe.«. Možná právě proto mě tolik přitahuje krajina, jíž dominují Chřiby. Právě tam si znovu a znovu uvědomuji, že člověk a příroda, lidská pospolitost a její kultura jsou hodnotami, které nepomíjejí...
A v čase vánočním? To obyčejně sním o tom, že bych se mohl stát třeba malou vločkou sněhu na lístku jmelí v místech, kde jsem prožíval dětství, své klukovské hry, kde existovala jistota, bezpečí a bezstarostnost.
Toto snění ovšem končí ve chvíli, kdy se mi vybaví ono Nezvalovo: »Vločky, vločky, jak jste hbité, škoda, že se rozpouštíte...«. A tak se raději zaposlouchám do Dvořákových Biblických písní. V podání slovenského pěvce Sergeje Kopčáka jsou nevšedním zážitkem. Jeho interpretaci vnímám jako jemně procítěnou, bez sentimentu či dokonce »kostelního« patosu.
Kráčet vlastní cestou...
V letošním roce, kdy si připomínáme 250 let od narození všestranně talentovaného skladatele Jakuba Jana Ryby, ale současně i dvousté výročí jeho úmrtí, se nechám unášet i jeho skladbami. A asi to nebude jenom ta nejznámější »Hej mistře, vstaň bystře...«, jež se stala neodmyslitelnou součástí moderních českých tradic.
Ryba byl kantor, regenschori a nesmírně plodný skladatel. A měl odvahu jít svou vlastní cestou. To ovšem neuniklo pozornosti katolických prelátů, kteří jej často deptali. Zatímco po těchto služebnících svaté očisty dnes ani pes neštěkne, Rybovo dílo nás stále okouzluje.
Magická okouzlení
Ani nevím, proč se mně právě v tuto chvíli vybavuje příběh slavného malíře Raffaela, jemuž prý dva kardinálové vytýkali, že apoštolové mají na jeho obrazech příliš červené tváře. Údajně jim odpověděl: »Ano, oba se rdí právě proto, že církvi vládnou takoví lidé, jako jste vy dva.«
Magické kouzlo mají nepochybně Vánoce v Římě, metropoli západního křesťanství. Třeba i tím, že se odehrávají ve všudypřítomných kulisách antické metropole. První historicky doložené Vánoce byly v Římě slaveny roku 1300 v kostele Santa Maria Maggiore. V muzeu, jež ke kostelu patří, je uložena mramorová plastika z druhé poloviny 13. století, zobrazující narození Ježíše Nazaretského. Pod oltářem se nachází relikviář, který obsahuje údajně původní žlab z chléva, v němž se Ježíš narodil. Historické prameny uvádějí, že jedna z nejstarších doložených vánočních oslav vůbec se odehrála v Neapoli v 11. století.
Vánočně naladěná příroda
Ty moje první Vánoce lze datovat rokem 1947. I když si z nich vůbec nic nepamatuji. Narodil jsem se ve Starém Městě u Uherského Hradiště - v místech někdejšího sídla Velkomoravské říše. Nedaleko odtud leží starobylý Velehrad. A kousek dál se tyčí hrad Buchlov. Nevzpomínám si, že by moje klukovské Vánoce nebyly bílé. Vánočně naladěná příroda se sněhem a zamrzlé meandry řeky Moravy nabízely obrovskou škálu možností pro naše zimní radovánky.
Byli jsme tři kluci a rodiče to s námi lehké neměli. Zejména když jsme začali »střílet« z plechovek naplněných karbidem. Prý po zlatém prasátku, které se nám nikdy neukázalo, přestože jsme několikrát drželi půst. Zato si vzpomínám na »pozlacené« ořechy a panenská jablíčka zavěšená na náš vánoční stromeček maminčinou rukou.
Jednou před Vánoci jsme chtěli být užiteční, a hlavně maminku překvapit úklidem. Čím začít? Chodbou. Vzali jsme kbelík s vodou a vylili ho na podlahu. Když jsme pak hledali delší dobu potřebné pracovní náčiní, nechali jsme dveře chodby dokořán a voda se proměnila v ledovou tříšť. To už se ovšem maminka vracela domů. Hrůza! Ztuhli jsme a čekali zasloužené napomenutí. Maminka však pochopila náš dobrý úmysl. I když jsme jí práci přidělali, protože chodbu musela rozmrazovat teplou vodou a důkladně vytírat hadrem, nezlobila se, nýbrž šibalsky se usmívala. Na její podmanivý úsměv nikdy nezapomenu.
Stejně tak nezapomenu na plamínky svíček a prskavek na našem stromečku. Vybavuji si i Alšovy a Ladovy kreslené betlémy, jejichž kopie zdobily o Vánocích naši domácnost.
Věřit v dobro
Na Ježíška jsme moc nevěřili. U nás se totiž víra moc nepěstovala. Přítomná vždy byla soudržnost, pokora, radost ze skromných dárků a naděje, že v příštím roce se opět ve zdraví sejdeme u prostřeného stolu.
Ne, římskokatolickou církev jsem nikdy »nebaštil«. Zejména tu českou odnož, která se v současnosti staví všude slavnostně do popředí, aby vznešeně a do šíře rozepnutými křídly svých obřadů na sebe soustředila pozornost. Zato však příznivě vnímám současného papeže Františka. Již od svého nástupu do úřadu se snaží přimět církevní hodnostáře k větší skromnosti.
Hledání v historii
V křížové chodbě Starobrněnského kláštera našla v loňském roce nový domov socha panny Marie, která byla od 80. let 17. století dominantou morového sloupu na centrálním brněnském náměstí. Hledání uvedeného místa někteří církevní hodnostáři přirovnávali k betlémské legendě, podle níž se také pro živou Matku boží dlouho hledalo před dvěma tisíci let místo. Našlo se až ve chlévě.
Klášterní ambit je nepochybně příjemnější než chlév. Originál zmíněné barokní sochy je nyní umístěn nedaleko od obrazu Černé madony na stříbrném oltáři starobrněnské baziliky. Obraz daroval augustiniánům v roce 1356 císař a král Karel IV., jehož sedmisté výročí narození si v příštím roce připomeneme.
Zásady tradic
Prezident Miloš Zeman již v den své inaugurace označil osvíceného panovníka Karla IV. za největšího Čecha, který »nejenže postavil tuto katedrálu, ale i proto, že dal zemi klid, mír a byl to panovník, který hledal rozumnou dohodu s církví a církev hledala rozumnou dohodu s ním«.
Při obřadu zazněla i téměř zlidovělá modlitba Otče náš, k níž se údajně tolerantní ateista Zeman připojil. O svatých patronech katedrály se ve svém projevu před církevními preláty nezmínil ani slovem. Vyhnul se i svatému Václavovi, o němž v minulosti prohlásil, že ohnul páteř, aby se srovnal s mocnějším sousedem. Jeho svátek proto on osobně považuje za »oslavu servility a kolaborace«.
Poklonu však nynější prezident republiky vysekl Tomáši Garrigue Masarykovi, když připomněl, že právě on zasáhl do výsad šlechty a církví. Dodal, že »právě na tyto zásady republikánské tradice bychom měli navázat«.
To je však v příkrém rozporu s přístupy legendárního Otce vlasti. Ten podporu církve i ochranu a šíření »pravé víry« pokládal za přední povinnost každého křesťanského monarchy, což kurie i preláti přijímali pochopitelně s povděkem. Poskytl dokonce volný prostor inkvizici k úderu proti valdenským kacířským sektám působícím na jihu Čech. Planoucí hranice vyvolaly takový děs, že se kacíři na jistou dobu stáhli do hluboké ilegality.
Bohatství i bída
Prohlubující se proces christianizace a pažravost církevních prelátů se nakonec obrátily proti mocenským zájmům samotné církve. Nádherné kostelní a klášterní stavby plné krásných oltářů, soch, obrazů i relikviářů se stávaly dokladem zjevné nabubřelosti, pýchy a vnější okázalosti neslučitelné s podstatou křesťanství.
Pozvolna se tak rýsoval hlavní viník živoření dělného lidu a od toho odvozeného společenského napětí. Ano, byla jím bohatá církev, jež se zpronevěřila svému hlavnímu poslání. Přestala pečovat o spásu duší věřících, začala si libovat v přepychu a rozmařilosti.
Císař Karel IV. si mnohé stinné stránky církevních praktik nakonec přece jenom uvědomil. Jeho procitnutí přišlo však pozdě, čímž položil základ budoucím husitským bouřím.
Slyšme pravdu
Ano, zejména katolická církev měla v době reformátora Jana Husa zástupy ideových odpůrců. Tisíce jich upálila a jejich díla proklela. Nešlo tedy jen o upálení Mistra Jana a jeho přítele Jeronýma Pražského, ale i o početné řady jejich příznivců.
I v současnosti je Hus pro někoho mučedník, pro jiného kacíř. Přesvědčil jsem se o tom při letošním šestistém výročí jeho strašlivé smrti. Nejspíš se ho majetní a mocní stále ještě bojí. Husovo volání po pravdě a skromnosti je totiž stále aktuální. Je to hluboké poznání odkazu historie vzdálené i blízké.
Láska, porozumění a mír
Jsou okamžiky, kdy se člověk brání velkým slovům. Jsou chvíle, kdy je lepší mlčet než mluvit. Zejména o Vánocích. A tak už jenom »maličkost«:
Všem lidem dobré vůle přeji, aby ty letošní Vánoce byly klidné, aby na vánočním stole byla prostřena láska a porozumění a aby byly signálem k tomu, že Česká republika bude žít v klidu a míru.
Miroslav GREBENÍČEK
publikováno v Haló novinách
