Procesy globalizace ekonomického a politického života jsou s rozvojem moderní produktivní a technologicky vyspělé společnosti nevyhnutelné. Jde ale o to, jakou formu a jakou úroveň má mít rostoucí vzájemná ekonomická závislost a jakou podobu politické vztahy států a národů Evropy i světa.

Může jít o nerovnoprávný obchod a jen jednostranně výhodnou dělbu práce vynucovanou silnějšími za použití ekonomické převahy nebo i politického a vojenského nátlaku. S postupující civilizační vyspělostí by ale mělo stále více jít o rovnoprávný obchod, vzájemně výhodnou ekonomickou kooperaci, kulturní výměnu a o demokratičtější politické vztahy.

Evropská unie, do které Česká republika před deseti lety za nevýhodně vyjednaných přístupových podmínek vstoupila, má být, aspoň tak se to oficiálně vysvětluje, společenstvím, které sdílí hodnoty spolupráce, vzájemné pomoci a které vytvářením konkrétních struktur a regulí směřuje k efektivní integraci, ale také k překonání chudoby, nezaměstnanosti a nejrůznějších forem diskriminace člověka.

Desetiletá zkušenost českého státu v EU je však zatím rozporná. Nejen slabí a ekonomicky znevýhodnění, ale i dominantní státy jako Německo, Francie a Velká Británie připouštějí, že jedním z největších problémů EU je deficit demokracie a neschopnost včas a účinně řešit ekonomické i politické problémy. Okázale zdůrazňovaná finanční podpora méně rozvinutým členům a oblastem ostře kontrastuje s růstem chudoby a dlouhodobou mimořádně vysokou nezaměstnaností a zaostáváním nejslabších.

EU dodnes není dost účinným mechanismem, který by přiměřeně korigoval nehumánní tendence finančního kapitálu a nadnárodních monopolů. V institucích a rozhodovacích procesech EU mají větší váhu zájmy monopolů, dominantních velmocí, privilegovaných úředníků a lobbistů než řadových občanů.

Také pokud jde o zajištění míru a bezpečnosti v Evropě i ve světě, EU v posledním čtvrtstoletí opakovaně ostudně selhává. Troufám si tvrdit, že jednou z rozhodujících příčin je vedle zájmů silných členů i tlak Severoatlantické aliance. Ta po rozpuštění Varšavské smlouvy se utrhla z řetězu a začala demonstrativně porušovat mezinárodní právo a stále otevřeněji podporovat militaristické a silové modely jednání Spojených států a intervence za hranice paktu. Svět i Evropa se tak v posledním čtvrtstoletí nestaly bezpečnějším místem k životu, ale byly konfrontovány s řadou válek a konfliktů.

Je nepochybné, že postupující ekonomická a politická integrace má své opodstatnění. Není ale namístě smiřovat se se současnou asociální a v mnoha případech vyloženě nerovnoprávnou, nedemokratickou a silovou podobou této integrace. Jestliže zatím mají ve světě i v Evropě a  EU navrch nadnárodní společnosti a ekonomické a mocenské elity jdoucí bezohledně za ziskem i za cenu bídy a nezaměstnanosti stamilionů, pak je nutné klást jim odpor.

Je prvořadou věcí levice nejen ve volbách do Evropského parlamentu, ale ve všech evropských strukturách otevřeně pojmenovávat skutečný stav věcí. Je jistě užitečné zlepšovat i dílčí jednotlivosti ekonomické, kulturní a politické integrace. Životně důležité je ale prosazovat změny lobbistického a převážně jen deklarativně demokratického systému, jakým dnes EU je. Kéž by tomu napomohly i výsledky voleb do Evropského parlamentu

Miroslav GREBENÍČEK, poslanec (KSČM)

Publikováno dne 23.5. 2014 v deníku Haló noviny