V nedávno vydané knize Hitlerovy projevy zaznamenal český státní zástupce zjevnou podporu nacismu. Trnem v jeho oku byly především předmluvy, které ke knize napsal »historik« Beer. Podle obžaloby vykreslovaly Adolfa Hitlera jako »mírumilovného člověka, muže, který usiloval o mír mezi národy a měl v úctě český národ«.

»Soudobá neonacistická scéna se snaží prezentovat Adolfa Hitlera jako člověka,« napsal k tomu znalec Jan B. Uhlíř, »který to s Evropou myslel dobře, nebyl to zločinec a masový vrah, nastolil sociální smír, všichni byli spokojeni«.

V posledním čtvrtstoletí z řady důvodů, a jen jedním z mnoha faktorů je čas, jako by stále víc sláblo historické povědomí české společnosti. Při fatální nevědomosti mladých generací, nízké erudici, pokud jde o dějiny, tu a tam komicky probleskne svědectví ideologizujících moderátorů a komentátorů veřejnoprávních i komerčních médií, kteří, často sami vybaveni nedostatečnými vědomosti a jen chabou žurnalistickou etikou, jsou příkladem neznalosti nejen historické minulosti, ale i jejího kulturního rozměru.

Český prezident Miloš Zeman však nedávno porušil pravidlo zapomínání a ve své úvaze »Co znamenal fašismus pro všechny Slovany bez rozdílu« vyzvedl dokonce i památku komunisty Jana Švermy. S úctou se pak sklonil před válečnými veterány.

Stalo se to v Banské Bystrici při příležitosti sedmdesátého výročí Slovenského národního povstání, kde zaznělo i poděkování hrdinné Rudé armádě, bez jejíchž obětí by nebylo ani Slovenského národního povstání ani osvobození naší vlasti.

Před sedmdesáti lety mnozí tvrdili, že nezapomeneme. A dnes? To, co se učí děti ve školách, je neuvěřitelné a v ničem si nezadá s výklady, které v průběhu druhé světové války vtloukali do českých hlav nejhorší kolaboranti.

Našim dětem a vnukům se tvrdí, že údajný komunismus je sice podobné zlo jako fašismus, ale ve čtyřicátých letech minulého století nebylo jiné cesty, než aby se prý demokratické státy Anglie, Francie a USA dočasně spojily i s komunistickým Sovětským svazem. Důvod byl prý jeden jediný - Hitlerova armáda byla velmi těžkým protivníkem. Ani slovo o tom, kdo nesl největší tíhu válečných operací, ani sebemenší zmínky o tom, kdo způsobil smrt desítek milionů sovětských lidí, téměř třetiny všech padlých a zavražděných této nejstrašnější války, kdo smetl z povrchu zemského sedmdesát tisíc sovětských měst a vesnic, kdo způsobil, že Sovětský svaz ztratil třicet procent národního bohatství. Blahosklonně se přehlíží fakt, že Rudá armáda osvobodila 113 milionů lidí z područí nacistického Německa a dalších sedmdesát milionů z područí japonských militaristů.

Tak například 12. ledna 1945, o týden dříve, než bylo původně plánováno, na přání W. Churchilla, jenž chtěl ulehčit spojeneckým vojskům v Ardenách, zahájila sovětská vojska dobývání východního Pruska, útok na Berlín a obsazování Slezska. Od Baltského moře po Dunaj se postupně do útoku zapojilo sedm frontů Rudé armády o síle pěti milionů vojáků, 62 tisíc děl a raketometů, deset tisíc pět set tanků a samohybných děl a osm tisíc dvě stě letadel. Průlom německé fronty ve středu Polska otevřel Sovětům cestu i na Varšavu, kterou osvobodili 17. ledna 1945.

O deset dní později, tedy 27. ledna 1945, vstoupili vojáci Rudé armády do bran nacistického koncentračního vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka (Auschwitz-Birkenau), kde našli ve sněhu mrtvoly stovek lidí a v barácích přibližně sedm tisíc naprosto zdecimovaných vězňů. Je smutnou skutečností, že tam v plynových komorách zahynulo či bylo zavražděno jeden a půl milionu Židů (z velké části polských občanů), sto padesát tisíc Poláků, 23 tisíc Romů, 15 tisíc sovětských válečných zajatců a tisíce příslušníků dalších národů včetně Čechů a Slováků.

Působí pak mimořádně trapně, když stávající ukrajinský premiér Arsenij Jaceňuk při nedávné návštěvě Německa v souvislosti s událostmi před sedmdesáti lety prohlásil: »My všichni si dobře pamatujeme na sovětskou invazi na Ukrajinu a do Německa.«

Korunu tomu pak nasadil polský ministr zahraničí Grzegorz Schetyna, když 21. ledna 2015 prohlásil, že koncentrační tábor v Osvětimi osvobodili ukrajinští vojáci: »V ten lednový den tam byli ukrajinští vojáci, ti otevírali brány tábora a oni ho osvobozovali.« Jistě, byli tam i ukrajinští vojáci. Stejně jako další oddíly Rudé armády byl ovšem i 1. ukrajinský front mnohonárodnostní – skládal se z Rusů, Ukrajinců, Bělorusů, Gruzínců, Arménů, Ázerbájdžánců, reprezentantů Střední Asie, tedy z více než sta etnických skupin Sovětského svazu.

Ne, nemohu opomenout ani nedávný pochod lotyšských nacistických veteránů z divizí SS, který ani na Ukrajině, ani v Polsku, ani nikde jinde v Evropské unii nevyvolal sebemenší protest. Zato však polský exprezident Lech Walesa se nechal slyšet: »Musíme být s to klást odpor jakékoli formě agrese Moskvy. V případě ohrožení Polska jako první požádám o dobrou zbraň a budu střílet.«

Vraťme se však k událostem před sedmdesáti lety. V tehdejší zoufalé vojenské situaci se v Berlíně utěšovali nadějemi nejen na tajné zbraně, ale hlavně na možnost rozpadu protifašistické koalice. Nacisté proto zesílili svou propagandu se záměrem vyvolat ve Spojených státech amerických nedůvěru vůči Sovětskému svazu. Proto prezident Franklin D. Roosevelt považoval v lednu 1945 za nutné upozornit na tuto skutečnost americký lid. V jednom rozhlasovém projevu pak uvedl, že lecjaké »zlomyslné zvěsti proti Rusům, nebo i proti Angličanům, a dokonce i proti našim velitelům,« které se rozšiřují v USA, mají nálepku Made in Germany.

Zasahování Moskvy bylo tenkrát nejzřetelnější v Rumunsku a Bulharsku. V Polsku a Československu naproti tomu působily politické síly, jež se snažily najít řešení, které by vyhovovalo jim i západním státům. Svědčí o tom i zmínka v amerických přípravných materiálech na Jaltskou konferenci, která začala 4. února 1945: »Vztahy československé vlády,« stojí v uvedených materiálech, »s vládami britskou a sovětskou jsou vynikající a nepředstavují žádný problém«. O Československu padla v Jaltě zmínka pouze v souvislosti s informacemi Sovětského svazu o vedení příštích vojenských operací ve střední Evropě.

Dne 12. dubna 1945 zemřel prezident USA Franklin D. Roosevelt. Zpráva o jeho smrti vyvolala v nacistickém Berlíně značné naděje na možný rozpad protinacistické koalice. Hitlerovo okolí se doslova kochalo představou obratu ve válečném osudu Německa ve stylu záchrany pruského krále Fridricha II. v sedmileté válce po smrti ruské carevny Alžběty. Rooseveltova smrt však neměla vliv na americkou politiku či dokonce na odhodlání protinacistické koalice dovést druhou světovou válku do úspěšného konce.

V Polsku a východním Prusku obsadila Rudá armáda již 8. a 9. dubna 1945 Königsberg (Královec). Americká 1. a 9. armáda se pak 16. dubna téhož roku spojily severozápadně od Dortmundu, a tím odřízly přibližně 325 tisíc německých vojáků od zázemí. Fronta na Odře se začala 16. dubna hroutit. Dva a půl milionu vojáků 1. běloruského frontu maršála Žukova, 2. běloruského frontu maršála Rokossovského a 1. ukrajinského frontu maršála Koněva se probíjelo velkým obchvatným manévrem ze severu i jihu k hlavnímu městu Německa. Přes houževnatou obranu německých vojsk dosáhly útočící sovětské jednotky 22. dubna 1945 vnitřní obranný kruh Berlína a o tři dny později město pevně obklíčily.

Jisté kruhy na Západě se však opět snaží přesvědčit veřejnost, že hlavním nebezpečím byl a stále ještě zůstává údajný komunismus. A právě z tohoto hlediska je prý třeba pohlížet i na druhou světovou válku a její výsledky.

Takové stanovisko není ovšem nové, je to ve své podstatě pokračování toho, co tvrdili nacisté. Je to zasazeno jen do jiných historických souvislostí. Neokonzervativní »teoretici« dokonce vytýkají i prezidentu F. D. Rooseveltovi, že zapojením USA do protihitlerovské koalice zmařil či oddálil možnost likvidovat Sovětský svaz.

Z těchto ideových pozic odmítají dokonce i Teheránskou, Jaltskou a Postupimskou konferenci. A jejich nohsledové jdou ještě dál. »Ukrajina má v čele mladého muže se slovníkem starého nacisty,« prohlásil nedávno na adresu Arsenije Jaceňuka bývalý velvyslanec České republiky v Ruské federaci a na Ukrajině Jaroslav Bašta. Ano, nedávný spor kolem autentičnosti výroků ukrajinského ultranacionalisty Stepana Bandery o nutnosti nemilosrdně vybíjet Židy, komunisty, Poláky a Rusy stočil znovu pozornost k jeho osobě a k jeho odpovědnosti za zločiny, jichž se jeho Organizace ukrajinských nacionalistů za druhé světové války dopouštěla. Do obludných rozměrů dovedla později masakry jeho povstalecká armáda. Nad jejich krutostí a sadismem se pozastavovali i někteří němečtí vojáci.

Ne, není žádným tajemstvím, že v dějinách lidského myšlení a konání se vyskytuje i mnoho nesmyslů a zla. Je-li ovšem člověk nadaný rozumem, citem a vůlí, dovede najít východisko z mnoha těžkých situací. I když, a sedmdesáté výročí vítězství nad fašismem je toho názorným příkladem, téměř s ničím nelze počítat s absolutní jistotou. Dovolím si však tvrdit, že lidský život má smysl především tehdy, je-li člověk schopen uvažovat v širších a hlubších souvislostech.

Miroslav GREBENÍČEK

publikováno v deníku Haló noviny dne 13.4.2015