Účel světí prostředky

Zajímá Vás také odpověď na tento dotaz? Podpořte dotaz tlačítkem níže a my Vám odpověď zašleme na e-mail. Nicky uživatelů, které zajímá odpověď budou zobrazeny níže.

Prozatím dotaz nikdo nepodpořil. Buďte první! .)

Odpověď

„Ne, vůbec nehodlám zpochybňovat, že po únoru 1948 nastala vyhrocená situace, kdy se státní moc v zájmu vyloučení politických ambicí římskokatolické církve dopustila neomluvitelných kroků vůči církvím, řádům, řeholníkům i mnohým věřícím. Mnohé z té doby nelze v žádném případě ospravedlňovat.. " A dále:

****

Člověk je vždy spoután s jedním historickým místem a časem, přesto ale někdy reprezentuje ve svém rozhodování a jednání univerzální lidské hodnoty. A nemusí se při tom považovat za horlivého aktéra „historického šermu“.

Mnohým třeba vadí, že v Kostnici byl nejvyšším prelátem Balthasar Cossa, mořský pirát, lupič a vrah, cynik a prostopášník, který holdoval i sodomii. Anebo to, jakou ukrutnou smrt musel vytrpět Jan Hus na popravišti, které sloužilo jako mrchoviště, kde zahrabávali zdechlé koně. Jiní jsou zase na straně Giordana Bruna, který byl vlečen z papežského vězení v Andělském hradě k upálení na římském náměstí Květinového pole s železným náhubkem, aby cestou nemohl ani hlesnout. A vadí jim také nejen to, že novokřtěnecký kazatel z jižní Moravy Balthasar Hubmaier byl upálen ale i to, že jeho nevinná žena byla „humánně“ utopena v Dunaji, s kamenem na krku.

A ti, co nemají hroší kůži a kachní žaludek, odsoudili i všechny nezákonnosti z padesátých let 20. století a vyslovili upřímné politování nad jejich projevy ve všech podobách a neodčinitelných důsledcích. Nikdo však po nich nemůže chtít, aby veřejně prohlásili, že to druhé oko u Rabí vypíchl Janu Žižkovi tolik proklínaný Klement Gottwald. Vždyť by to byl jen trapně účelový nesmysl.

****

V našich národních dějinách to ovšem není nic nového. Vždyť kořeny současných sporů o údajný církevní majetek leží především v době husitské. A podle husitů katolická církev vlastnit majetek nemohla, mohla k němu mít pouze uživatelské právo. Další výchovný pohlavek dostala římskokatolická církev v 18. století, kdy ztratila své středověké mocenské a ekonomické postavení. Císař Josef II. byl totiž přesvědčen, že právo na existenci mají pouze ty církevní instituce, které jsou užitečné. Tedy ty, které vykonávají péči o nemocné a nemohoucí a rozsáhlou charitativní činnost v praxi. Jiné církevní instituce byly prohlášeny za neužitečné a majetek jim byl zkonfiskován.

A T. G. Masaryk? Ten opakovaně upozorňoval veřejnost na to, že moderní člověk nechce již a ani nemůže věřit slepě, protože nejvíce byl zklamán právě nábožensky a církevně. Ovšem římskokatolická církev měla zcela jiné představy o dalším vývoji našeho státu. Ten měl zničit tradice husitské, české reformace i další hodnoty Masarykovy republiky. A neměli v ní mít rovnoprávné postavení ateisté ani příslušníci nekatolických církví.

***

S tím vším souvisí otázka, jak vlastně na církevní majetek po roce 1918 pohlížet. Právní expertizu či nárok Československé republiky publikoval již v roce 1919 profesor Karlovy univerzity Antonín Hobza, přední odborník v oboru práva mezinárodního a církevního. „Tak zvaný církevní majetek,“ napsal Hobza, „není vlastnictvím církve ani jejích institucí. Je to zvláštní druh veřejného jmění ve státě, jímž volně disponuje stát… Nelze proto mluviti o konfiskaci tzv. církevního majetku, nýbrž o jeho eventuálním určení pro jiný státní účel.“ Jednalo se tedy o veřejný majetek a církev ho měla jen k užívání.

***

Po skončení 2. světové války i mnozí katolíci obvinili papeže Pia XII., že jeho postoje nebyly ničím jiným než svérázným projevem solidarity se zeměmi fašistické osy a schvalováním jejich zločinů. I po válce Pius XII. vynaložil nemalé úsilí, aby umožnil záchranu řady válečných zločinců před soudem a zaslouženým trestem. Vybaveni falešnými doklady a pod ochranou Vatikánu mizeli ve Španělsku, Portugalsku a zejména v zemích Latinské Ameriky.

Pius XII. těžce snášel především to, že ve válečných letech se vytvořily v řadách hnutí protifašistického odporu až přátelské vazby mezi katolíky a komunisty, které pokračovaly i v poválečných vládách národní jednoty. A tak ve vánočním poselství v roce 1947 prohlásil, že je proti dělení světa na fašisty a antifašisty, a proti tomuto dělení postavil svou formulaci: „Pro Krista, nebo proti němu.“ Za dezertéra a zrádce pak označil každého, kdo poskytne materiální podporu či propůjčí své schopnosti, služby, pomoc a hlas stranám nebo vládám, které neuznávají boha. Dekretem vatikánské kongregace Svatého oficia pak vyloučil z církve věřící, kteří přijali komunistické učení a propagovali je, kteří byli členy komunistické strany, podporovali ji a spolupracovali s ní a kteří četli komunistický tisk a rozšiřovali jej.

Papež Pius XII. tedy po 2. světové válce exkomunikoval členy všech komunistických stran. Nikdy ovšem neexkomunikoval katolíky Adolfa Hitlera, Heinricha Himmlera, Josepha Goebbelse a Martina Bormanna.

I za těchto okolností však v poválečném Československu většina církví a náboženských společností vyzvala věřící k podpoře jednotné kandidátky Národní fronty. Vedení katolické církve dokonce nabídlo 11. června 1948 a posléze uskutečnilo děkovnou bohoslužbu za zvolení Klementa Gottwalda prezidentem. A jako výraz poděkování za tuto volbu se rozezněly všechny zvony na katolických kostelích v celém Československu. Když takovéto akty, které do jisté míry signalizovaly podporu novému režimu, vzbudily odpor Vatikánu, arcibiskup Josef Beran se snažil jejich význam tlumit.

I další protiakce Vatikánu měla jednoznačnou podobu. Přivítal totiž založení Severoatlantického paktu, shledávaje v něm „dobrou záruku budoucnosti“ a spolehlivý prostředek proti „komunistické bezbožnosti.“ Prominentní jezuita a poradce Pia XII. G. Gundlach propagoval papežovo stanovisko tvrzením, že prý použití atomových zbraní není absolutně nemravné, přičemž záhuba celého národa jako manifestace věrnosti bohu může představovat cenu, jež je ospravedlnitelná. Každá akce ovšem vyvolává reakci. Po ztroskotání rozhovorů a zásahu Vatikánu došlo v naší zemi k vydání takzvaných církevních zákonů a následně k dlouholeté internaci většiny biskupů. A také k vyhroceným zásahům proti řeholím, a dokonce i k soudním procesům.

***

… postoj katolického kléru po únoru 1948 byl charakterizován jednáním arcibiskupa Josefa Berana. Vláda vzala na vědomí jeho jmenování pražským arcibiskupem a on pak vystupoval jako stoupenec dohody mezi státem a církví. A do jisté míry vycházel započatému politickému vývoji vstříc. Obdržel také od státu příspěvek na uhrazení finančních nákladů spojených s jeho uvedením do funkce.

To z jeho iniciativy byly zorganizovány k oslavě nově zvoleného prezidenta republiky Klementa Gottwalda slavnostní bohoslužby – Te Deum. Ne, bezprostřední odpor proti poúnorovým změnám nebyl velký. Výrazněji se projevil až při XI. všesokolském sletu na přelomu června a července a potom počátkem září 1948 při pohřbu Edvarda Beneše.

Faktický kolaps protikomunistické opozice vedl pak k tomu, že relativně nejvýraznější opoziční sílu představovala právě katolická církev, která jako jediná odmítla vydat prohlášení o loajalitě nové vládě. I tak byl ve státním rozpočtu v roce 1950 stanoven obnos určený církvím. Jeho rozdělení bylo následující: 500 milionů na platy kněží, 100 milionů na vyučování náboženství a 400 milionů na náboženské instituce.

Většina duchovních žila do jisté míry ve shodě s dílem výstavby sociálně spravedlivé společnosti. Dokladem toho byl například Celostátní mírový sjezd katolického duchovenstva, který se konal 7. září 1951 ve velkém sále pražské Lucerny. Sjezdu se zúčastnilo 1 700 katolických duchovních, kteří vydali nejen Poselství katolickým věřícím, ale i Výzvu ke katolickým kněžím, v níž dokonce stálo, že „v dnešní době kapitalistické zřízení brzdí vývoj naší společnosti, nemá už, co by dalo lidstvu, je příčinou nezaměstnanosti a bídy milionů lidí. […] v tomto okamžiku by svatá církev měla poskytnout svou morální podporu všem, kdo budují na Zemi lepší život.“

Tím ovšem nelze zakrýt skutečnost, že z kazatelen byly šířeny i pastýřské listy zaměřené výrazně proti tehdejší vládě. Nelze popřít ani to, že část katolických biskupů vcelku realisticky zhodnotila neudržitelnost nenávistné vatikánské politiky vůči naší republice, složila už 12. března 1951 slib věrnosti a ujala se řízení svých diecézí. V těch diecézích, kde se biskupové nepodřídili platným zákonům republiky, byli příslušnými kapitulami podle kanonického práva zvoleni kapitulní vikáři, kteří zaujali loajální stanovisko ke státu.

Ne, vůbec nehodlám zpochybňovat, že po únoru 1948 nastala vyhrocená situace, kdy se státní moc v zájmu vyloučení politických ambicí římskokatolické církve dopustila neomluvitelných kroků vůči církvím, řádům, řeholníkům i mnohým věřícím. Mnohé z té doby nelze v žádném případě ospravedlňovat..

Normal 0 21 false false false CS X-NONE X-NONE