naše individualita
Samozřejmě máte pravdu. Jak solidarita tak soutěživost jsou důležitou součástí naší přirozenosti. Bylo by chybou zdůrazňovat jedno na úkor druhého. Bohužel kult kolektivismu i kult úspěchu jsou mnohdy citelné i v běžném každodenním životě. Faktem přitom je, že existují jak lidé, kteří jsou motivováni individuálním úspěchem, tak i lidé, které individualistické cíle prostě nemotivují. (To je samozřejmě zjednodušený pohled, nemusí to být tak vyhraněné a může se to lišit u jedné osoby v průběhu času.) Když jste to první, tak jste "necitlivý sobec, který myslí jen na sebe", když to druhé tak zase "neschopný & líný ubožák", v každém případě škůdce společnosti. Přitom hodnoty lze vytvářet různým způsobem. Dokonce bych hájila i právo člověka na neproduktivnost. Tak rozumím heslu "Každý podle svých schopností a každému podle jeho potřeb." Ne diktát určitého způsobu života a pohledu na svět, ale hluboké pochopení a respektování našich odlišností. A mimochodem člověk není jedinou sociální bytostí. Vzpomeňme např. kolektivní hmyz. Ale to je trochu děsivý příklad. Člověka odlišuje od zvířete především jeho schopnost volby. PS. Ten skepticismus chápu přibližně stejně jako Vy. Ještě jsem si vzpomněla na příměr: mysl je zrcadlem odrážejícím realitu, které je potřeba udržovat čisté. Děkuji za výbornou diskuzi! Zdravím také ostatní kdo zde posílají dotazy a přeju jim hezký den!
Zajímá Vás také odpověď na tento dotaz? Podpořte dotaz tlačítkem níže a my Vám odpověď zašleme na e-mail. Nicky uživatelů, které zajímá odpověď budou zobrazeny níže.
Prozatím dotaz nikdo nepodpořil. Buďte první! .)
Odpověď
Taky díky za výměnu názorů v trošku filosofičtější notě, ale Individualistických cílů člověka bych se ještě zastal. Být individuem není nic špatného a k tomu patří i právo na vlastní rozumné cíle. Nejde o diktát způsobu života, ale popřít individalitu může snad právě jen hmyz, ne člověk, jehož individuální seberealizace má naopak s emancipací tendenci růst. Jsme sociální nikoliv stádní bytosti.
Totéž platí pokud jde o touhu vymanit se z potřeby ekonomické činnosti jako do jakéhosi břemen. Znevolnující charakter práce přeci není nutností. Taky nemusí jít o diktát konzumu, ale přeci nejde ani se utéci do nějaké bukolické idyly v nějaké obščině. Nemluvě o otázkách civlizačního vývoje (pokroku a tvoiřvosti) - žít jako nějaký indián v Amazonii je výjimka a ne norma. A bez materiálnícivlizace by nebylo ani možnosti nemateriálních potřeb..
Pokud jde o právo na neproduktivnost, to pak je jen otázka možností a tolerance společnosti. Samozřejmě že lidéjsou různí a že imotivace k výkonu je různá. Ale není to norma nedělat nic. Možná znáte utopický román Ivana jefremova, kde posílali lidi které nepřitahovala intenzivní činnost na místo s typickým názvem ("ОСТРОВ ЗАБВЕНИЯ" ) v podstatě se o ně starali jako o lidi s handicapem, jako o své slabší spolubratry.
Hezký den.
