EU neslouží Evropanům, jak z toho ven?

Zajímá Vás také odpověď na tento dotaz? Podpořte dotaz tlačítkem níže a my Vám odpověď zašleme na e-mail. Nicky uživatelů, které zajímá odpověď budou zobrazeny níže.

Prozatím dotaz nikdo nepodpořil. Buďte první! .)

Odpověď

Vox populi se nemýlí. Evropská unie není „socialistický projekt“. V takové mrákoty věří jen politické rychlokvašky. Některé se tím podbízejí i „zleva“.

To svaté nadšení nekrotí ani fakt, že zpívá druhý hlas. V zásadě totéž – ač s opačným hodnotícím znaménkem – halekají i padlí andělé pravice. V jejich případě je to – řečeno s rodákem Freudem - „zpětná racionalizace“. Nutkavá snaha vylhat se z děsivé bilance. Byla to právě tato parta, kdo sjednal krajně nedůstojné podmínky už v asociační smlouvě. Konto ztrát, jež má na svědomí, je stokrát větší, než všechny dotace.

Pravici volí dvě sorty. Ta „za vodou“, co nerozezná „čisté“ od „špinavých“ peněz (plus věřící, že „za vodou“ jednou skončí). A osoby mdlejšího IQ – navzdory všemu, co sugeruje zkorumpovaná demoskopie. Pravice je diriguje jako Pavlov čokly. Cokoli zavání byrokratickou buzerací, je a priori vinou levice. Brusel si v buzeraci libuje. „Reguluje“ i kdejaké pitomosti. S levicí – natož socialismem – to má společného asi tolik, jako dnešní stát, šestkrát dražší než koncem 80. let. Teď už jen kibicuje. Dřív řídil celou ekonomiku.  

EU je projekt korporací - a jimi nominovaných vlád – už od svých dupaček.  Vedly mu ruku i „služby“, sídlící v americkém Langley. Spoustu pikantérií o tom snesli i francouzští publicisté Deloire a Dubois v knize Circus politicus (viz stejnojmenná recenze na www.stripkyzesveta.cz).

Že to dřív nebylo tak znát, má příčiny hlavně dvě. Předstupně EU vznikly a roky rostly v „bipolárni“ Evropě. Svět, zbavený existenčních nerváků a žebráků, měly hned za plotem. Koncesím lidskosti se nevyhnul ani mamon, vládnoucí na jeho druhé straně. Korigovalo to i ekonomický cyklus. Velká krize se Evropě vyhýbala víc než půl století.

Tím vleklejší a hlubší je ta dnešní. Není tu myší dírou, již kdosi neucpal v galimatyáši paragrafů. Vinou pár šlofíků, které si dopřály štáby „regulace“. Je to bumerang, o nějž si koledoval zisk z cizí práce, zbavený poválečné korekce. „Krize z nadvýroby“ peněz, co chtějí zase jen „dělat peníze“ – a anemické poptávky, bez níž se kapitál nemá kde zhodnotit. Trest za asociální nenažranost.

Brusel to žene na křižovatku, jakých byl dosud ušetřen. Z testu božíhodových kázání je kolosální propadák. Všechna ta „lidskoprávní“ ekvilibristika – „koheze“ i ostatní hašlerky - se rozpadají na prvočinitele opačné chuti. Brusel střečkuje na povel „elit“, jimž skládá účty. Aranžuje nadnárodní pyramidy,  „znárodňující“ bankrotářská manka. Sám i rukama ECB diktuje „krizové scénáře“, anulující vychrtlá torza „koheze“. Ty, koho krize vyhodila z kola, ženou do „sociální exkluze“. Těm, komu váznou miliardové pohledávky, je vymáhá vahou nadstátní moci. Silnějším straní na úkor slabších i „společnou zemědělskou politikou“. „Solárním baronům“ a jiným „ekologickým“ kejklířům – na úkor životního prostředí a energetické bezpečnosti.

Zvlášť trapnou komedií je „společná zahraniční a bezpečnostní politika“. Slibuje Evropu jako „samostatného hráče“. Drží ji v komparsu teroristických „změn režimu“ a „humanitárních agresí“. Politiky, koučované z Ameriky a výlučně v jejím zájmu. V Evropě nese dividendy jen pár zbrojním žralokům a jejich bankám. Tím víc ji zatěžuje vlnami hladové migrace, etnické a náboženské intolerance – a pravičácké arogance, jíž fouká do plachet. Na Ukrajině vynesla k moci i fašistická zombie. Na jejich oltář se domáhá i studené války. Evropě nabízí nulový zisk – a gigantické ztráty.

Korporace, z jejichž pysku Brusel čte, hrají drtivou power play. Krize, s níž si neví rady, však mění i mapu reálných zájmů. V ní roste šance na změnu, která rozdá karty nově. Sama do klína nespadne. Glosovat lejstra, padající z panských stolů, bylo málo i včera. Dnes je to ručník, hozený do ringu. Chce to rozvinout vlastní iniciativu. Otevřít témata, mířící až k jádru věci. Nasvítit je očima většiny. Vtáhnout ji do debaty, kterou už nikdo nezakřikne. Konfrontovat jí viníky krize. Tlačit je požadavky, opřenými o masové sympatie. Hnát jejich sabotéry před tribunál veřejného mínění.

Tohle vše levice, která není na prodej, už uměla. Právě tím iniciovala  demokratickou, emancipační vlnu, která se Evropou přehnala po válce. Jen tak – a nijak jinak – se změní k lepšímu i dnes. Skutečně opoziční politika není o přáních, špitaných do větru. O tom, že co lidem ještě zbylo, už bude jen dluh, rozepsaný i jejich potomkům. Opozice, která se netřese jenom o pozice, trefuje achilovky. „Nejslabší články řetězu“, nabízející přečíslení i proti mocenské přesilovce.

Dnes jsou to hlavně dva. Prvním je servilní předklon, v němž Brusel – i většina vlád zemí EU – posluhují predátorské hegemonii. Popřením liberálního otčenáše je už dob, kdy Jelcin zmasakroval parlament – a Jugoslávii popravily „humanitární nálety“. Z chomoutu, do nějž leze dnes, trčí rizika celé Evropě. Podporou americké inscenace na Ukrajině si koleduje o zpětný ráz, ohrožující energetické zdroje, ekonomiku i elementární bezpečnost. Tak hazardní politice řídne i veřejná podpora. Naráží i na odpor celé poloviny Němců. Právě ukrajinská krize je tak nevídanou šancí, jak svést boj o evropskou suverenitu. Demokratický pól posílí i vnitropoliticky.

Druhou achilovkou poměrů, padajících i na bruselské konto, je exploze  parazitního švindlu. Ze „šedé zóny“ se přestěhoval do čela vertikály majetku a vlivu. Tržní severák ordinuje jen všem ostatním. Sám si lebedí v „komunismu pro horních deset tisíc“. Leze krkem i většině všech, kdo věří na zázraky „neviditelné ruky“.

Válku „daňovým rájům“ – hazardu s úsporami nás všech a „tunelům“ do veřejných rozpočtů – už nelze přepouštět miliardářům, co berou kondice z  Desatera. Pod jejich velením je to mafiánská maškarní. Privatizuje  levicové téma – a právě tím se teď musí stát do všech důsledků. Parazitní bavlnka je achilovkou, srovnatelnou s kolaborantskými škraloupy. Každá píď, kterou bude muset vzdát, pohne politickým kyvadlem, tak jako máloco.     

To vše je agenda celé levice, nepančované metanolem. Z Bruselu dosáhne snáz, než odkudkoli jinde, napříč Evropou.