Kolik nás bude stát Ukrajina

Zajímá Vás také odpověď na tento dotaz? Podpořte dotaz tlačítkem níže a my Vám odpověď zašleme na e-mail. Nicky uživatelů, které zajímá odpověď budou zobrazeny níže.

Prozatím dotaz nikdo nepodpořil. Buďte první! .)

Odpověď

Za „užitečného idiota“ to má víc čtenářů, kteří se na mne obrací. Ten pojem sedí. Rektální alpinismus, který definuje, Evropě nejen škodí, ale skutečně může urychlit i dezintegraci EU. 

A to minimálně ze dvou důvodů. Už tím, že srazí ještě níž prestiž Bruselu v očích široké veřejnosti. Jeho bavlnka na ní sice závisí pramálo. Ignorovat, co o EU soudí vlastní populace, však nemohou vlády členských států – tím spíš, je-li téma vítanou pastvinou opozice. Příkladem do čítanek je „euroskepticismus“, na nějž přesedlala ODS. Je součástí širšího celku. Rostl by i nebýt toho, jak „užitečného idiota“ teď Brusel hraje. Ta ponižující role však daný proces jen urychlí.

„Užitečný idiot“ si však zadělal i na finanční trable. „Majdan“ pohřbil šanci, již Ukrajině nabídlo Rusko, pod hesly „evropské orientace“. Tím se však rozumí hlavně ruka, natažená do bruselské pokladny. Apetit má hned dvojí. První se rovná dluhům, které „znárodnila“ oligarchická galerka. Je jich za víc než 150 miliard dolarů – a často splatných už velmi brzy.

Síly, vynesené únorovým převratem, do politiky nežene láska vlasti. Berou ji jako sprostý kšeft. Teď, kdy svým protektorům nadělili tak zásadní zvrat, očekávají i o to mastnější bonusy. A to je druhá část „tunelu“, číhajícího na „pomoc západních přátel“.      

Jsou to zdivočelé fantasmagorie. Chlup, který Brusel pustit chce a také vůbec může, je menší minimálně o řád. Zahání ho to do defenzívy na všech frontách: vůči „vítězům Majdanu“ i hladovému podhradí, které tahali za nos -  a také členským zemím EU. Jak těm, jimž cedí „protikrizové balíčky“ jen výměnou za asociální zpátečky, tak jejich stále nevrlejším plátcům.

Tím víc bije do očí jiný paradox. Většina mluvčích „Majdanu“ skládá účty až za Atlantik. Masu, z níž si udělala „užitečného idiota“ přímo v Kyjevě, však vábila právě na „evropské“ dotace. O „amerických“ nepadla jediná zmínka. Skutečný režisér „Majdanu“ se tak nejistil jen proti hněvu, jehož hrozny brzo dozrají. Že na jeho tapetě skončí „Evropa“, byl programový cíl.

Z ukrajinské krize se tak klube striptýz, šokující i otrlé nátury. Že Amerika bere EU ne jako partnera, ale subalterního poskoka, se ví notoricky. Dosud ho ovšem nenutila k masochismu až tak cynicky. Bruselu sice nevládne intelektuální extraliga. Že „evropská“ – a ne „americká“ – volba „Majdanu“ je předem připravená past, by však pochopil i ordinérní mariášník.

Generalita EU to spolkla v předklonu peruánské služky. Libreto, jímž si koleduje i o trable docela osobní, plní dál. Ukrajina je básníkovou kapkou rosy. Hierarchie „konce dějin“ se v ní zjevuje bezprecedentně.

Vynáší jasný verdikt i v otázce, kde se vzal Zaorálkův veletoč. Lakonicky ji vysvětluje. Jemu samému však ruce nemyje.