Řekl jste ve Sněmovně o Miroslavu Kalouskovi nepravdu, proč?
Ve Sněmovně jste jste nepravdivě tvrdil, že Miroslav Kalousek musel odjít od lidovců za paktování s komunisty. On Vás usvědčil z nepravdy tím, že připomněl, že po tom paktování jste jej navrhli do vlády jako ministra financí a že dva a půl roku jste jej tam měli a až potom odešel od vás sám a založil si vlastní stranu, protože jste se podle něho přestali chovat jako křesťanští demokraté. Proč jste v té sněmovně neřekl pravdu? To nám dáváte příklad křesťanského chování?
Zajímá Vás také odpověď na tento dotaz? Podpořte dotaz tlačítkem níže a my Vám odpověď zašleme na e-mail. Nicky uživatelů, které zajímá odpověď budou zobrazeny níže.
Prozatím dotaz nikdo nepodpořil. Buďte první! .)
Odpověď
Nejsem si vědom, že by pan předseda Kalousek odhalil nějaké mé údajné lži. Je třeba si uvědomit, jak kdysi na členskou základnu KDU zapůsobila fotografie, na které byl tehdejší předseda Kalousek společně s předsedou ČSSD Jiřím Paroubkem. Pan Paroubek ve svém světlem obleku a s doutníkem v ruce se tvářil jako nějaký mafiánský boss, který má v ruce nejen doutník, ale také samotného předsedu lidovců. Tedy viděl jsem i v politice už hezčí scény.
Vyjádřil jsem se ve své poznámce ve Sněmovně jasně, že ho to tehdy „stálo funkci ve vedení“ strany. To odpovídá historické realitě, na tom se nedá nic změnit. To, že byl pan Kalousek potom navržen na ministra financí a také jím potom byl, nic nemění na tom, že se jeho tehdejším manévrem nastartoval proces odchodu ze strany. Každý člověk má jistě pro to, co chce dělat, více důvodů, než jenom jeden. Co měl skutečně v úmyslu, to je pro nás tajemství, protože to ví jen Miroslav Kalousek sám.
Rozhodně bych pana předsedu Kalouska nepodezíral z toho, že je osobně nějakým velkým přítelem komunistů. Stačí se ale podívat na rozpor, jaký byl i v jeho slovech během krátké doby. Ještě 4. Června 2006 říkal: „Křesťanští demokraté neprodávají svá křesla. Slíbili jsme voličům, že se nebudeme podílet na žádné vládě, která by se opírala byť jenom o jeden jediný komunistický hlas, a držíme slovo." A v posledním srpnovém týdnu říká o svých jednáních s Paroubkem: „Hovořili jsme o možnosti koaliční spolupráce. Byla by to menšinová vláda, která by hledala podporu napříč politickým spektrem, v případě komunistů předpokládám nějakou formu umožnění vzniku."
Když to shrneme, nikdo neupírá panu Kalouskovi jeho kvality, pokud, že jde o jasný úsudek ohledně praktických věcí, nebo jeho mimořádný politický talent. Druhou věcí, ale je, že tehdejší názorový veletoč, který sám označuje za jakýsi taktický manévr, který ve skutečnosti nemyslel vážně, byl jedním z těch kamínků ve zdi. Ten vypadl a zeď spadla. To nakonec vedlo k jeho odchodu ze strany.
Pokud jde a vyrovnání se s minulostí, bohužel musím konstatovat, že to nebyla zrovna TOP 09, kdo by mě podpořil v době, kdy se za jasný obraz naší totalitní minulosti bojovalo v Ústavu pro studium totalitních režimů. S výjimkou byl pan Karel Schwarzenberg.
Pokud jde o výtku, že se strana přestala chovat jako křesťanští demokraté, lze na to odpovědět docela jednoduše. Vysvědčení straně dávají voliči, veřejnost. Hodnocení ze strany bývalých předsedů a v bývalých členů jistě nepatří mezi nejobjektivnější. Patří nepochybně k bolestem českých politických stran, že nedokáží ve svých řadách udržet lidi poněkud odlišných názorů. Také to, že se se svými bývalými předsedy a vedoucím činiteli se strany rozcházejí často ve zlém a naprosto. Sám se domnívám, že v politice je třeba stále pracovat s otevřenou budoucností. Je také třeba se podívat na to, v jakém kontextu k této výměně názorů a panem Kalouskem došlo. Dělo se tak ve Sněmovně, kam taková debata patří. Spor o to, do jaké míry se lidé zatížení minulostí mohou podílet na vládě, není ale jenom záležitostí nějakých funkcionářů, ale především voličů.
K politice patří jistá míra sebechvály, ale nesmí se to přehánět. Křesťanští demokraté to mají ještě těžší, protože vystoupit s tím, že jsme křesťanštější a demokratičtější než ostatní, by znělo přece jenom poněkud hloupě. To ale ať svým hlasem a posoudí ti, kteří na to mají právo, tedy občané.
