odpověď na dotaz
Pane senátore, děkuji za Vaši aktivitu na těchto stránkách. Jak jsem se z Vašich odpovědí dočetl, domníváte se že je třeba, aby sanitky vyjížděli dle urgentnosti. Přijde mi to jako zajímavý návrh, ale mohu se zeptat, jak toho chcete docílit? Jak pozná osoba volající záchranku závažnost případu? Nemyslíte si, že je třeba ve zdravotnictví více lidi vzdělávat? Já jako občan bych byl pro. Děkuji Vám za odpověď
Zajímá Vás také odpověď na tento dotaz? Podpořte dotaz tlačítkem níže a my Vám odpověď zašleme na e-mail. Nicky uživatelů, které zajímá odpověď budou zobrazeny níže.
Prozatím dotaz nikdo nepodpořil. Buďte první! .)
Odpověď
ano, zastávám názor, že by vozy záchranné služby (nikoliv jakákoliv sanitka) měly vyjíždět k zásahu – na tísňové volání dle zdravotního stavu (naléhavosti a ohrožení zdraví nebo života) postiženého (ke kterému je záchranná služba volána). Takto to funguje ve většině civilizovaných zemích světa a má to i logiku. Důvodem je skutečnost, že v současné době nikdo nerozlišuje (a žádný předpis to nestanovuje a nelimituje) naléhavost zásahu a ke všem výzvám musí záchranná služba jet stejně, tzn. v limitu, který je nyní do 15 minut. Takže jede „jako o život“ na umírající ho, na poražené dítě nebo pád z výše jako i na sepsání reversu nebo tzv. „zaražené větry“ nebo chronické obtíže, kdy nás volají i lidé, kterým je jen nevolno týden či přijeli z víkendu z chalupy a v neděli večer si vzpomenou, že by to mohli začít řešit až teď, protože by ráno třeba nemuseli jít do práce apod. Zbytečně riskovat a ohrožovat nejen sebe, ale i ostatní účastníky silničního provozu, je zbytečné a nesprávné. Dnes už dlouhodobě naše operátorky ve většině případů vědí, jak vážný zdravotní stav či závažná situace na místě je a podle toho už nyní mohou rozlišit, zda stačí posádka bez lékaře, tj. se záchranáři nebo zda je nutné vyslat i lékaře. A také by už nyní mohli (kdyby to legislativa a metodika MZ dovolily) vysílat jednotlivé výjezdové skupiny podle naléhavosti, tzn. hned, za chvíli nebo později, či okamžitě, do 15 minut a nebo za 30 minut. Umožnilo by to lépe distribuovat posádky v terénu a šetřit je pro jiné naléhavější případy či nevysílat všechny a „odkrýt“ si region. Většina případů může vyčkat třeba o deset minut déle, než se uvolní nejbližší pracující posádka a nemuseli bychom posílat jinou vzdálenější posádku ihned. A jak jsem již zmínil nemuseli by naši záchranáři vždy pospíchat „jako o život“ k případu, kde nejde o život a dorazili by např. až za 30 minut. Současný stav to takto stanovuje a neumožňuje rozlišit charakter a podle něj vysílání posádek.
Delší dobu navrhujeme a snad se to v současnosti na MZ podaří prosadit a do systému (vyhláškou) stanovit, že budou jednotlivé druhy výzev podle charakteru a závažnosti (podle stupně priority) a k nim i stanovena doba dojezdu.
Co se týče vzdělávání, tak souhlasím a delší dobu tvrdím, že se pořád dozvídáme, co musí zdravotníci, jak myjí být ohleduplní a vzdělaní a tolerantní a dokonce jak musí být psychology a asertivně školeni a poučeni či vzdělání ve slušném chování apod., ale nikdo nemluví o tom, že je potřeba vzdělat, vychovat, školit a poučit širokou veřejnost, jak se má chovat k nám zdravotníkům, že lékař je člověk a ne sluha, že zdravotníci jsou jen lidé a mají stejné problémy jako ostatní atd. Nerozumím názorům, kdy slyším, že zdravotníci jsou povinni vše a zadarmo, protože to je jejich poslání nebo že jsme snad roboti a nadlidi. Nikoliv! Jsme stejní a obyčejní lidé, jako ostatní, a to i se vším, co k tomu náleží, tj. chyby, nedostatky, omyly a negativa. Stačilo by, kdyby se ke zdravotníkům lidé chovali slušně, s pokorou a ohleduplně i respektovali jejich odbornost a doporučení. Potom by všem bylo jistě lépe a léčba byla úspěšnější.
Také mám poslední roky pocit, že zdravotnictví a medicíně rozumí každý a každý do toho žvaní, přitom by se tak nechovali k jiným profesím a odbornostem, např. právníkům, ekonomům či architektům. Mám jedno poučení ze života, kdy jsem kdysi dávno svépomocí za studií z finančních důvodů sám obkládal kachličkami kuchyň a koupelnu. Když přišel poté řemeslník od fochu, řekl.: „Člověče, všichni nemůžeme dělat vše, příště se na to raději vykašlete…“. Od té doby se toho držím a jiným do jejich práce nekecám a na jinou práci si objednávám odborníka.
Stejný přístup bych doporučil lidem, kteří potřebují zdravotníky nebo našich služeb. Svěřte se nám do péče a nevnucujte nám své pocity a dojmy nebo nápady, jak byste to řešili…
Hezký den
Schwarz
