Sankce a jejich dopad na ČR/EU.

Zajímá Vás také odpověď na tento dotaz? Podpořte dotaz tlačítkem níže a my Vám odpověď zašleme na e-mail. Nicky uživatelů, které zajímá odpověď budou zobrazeny níže.

Prozatím dotaz nikdo nepodpořil. Buďte první! .)

Odpověď

Ty cifry jsou obžalobou politiky, co šlape na hrábě už roky. Teď si však  nabíhá rovnou na vidle. Vrtochům Ameriky slouží i tam, kde škodí kruhům, jimž skládá účty doma. „Sankce“ neprahnou jen po „Majdanu“ u bran  Kremlu. Je to i kudla do zad „euroatlantickým“ spojencům. Chce jim vzít ruské zdroje i trhy. Vnutit Evropě subalterní pozici, jako má v NATO politicky a vojensky, nadoraz i ekonomicky.

Proto ta mlha kolem toho, kolik „sankce“ stojí nás a celou Evropu. Proto tak křiklavý rozdíl mezi ciframi zdrojů, dirigovaných „spojeneckou věrností“ – a údaji podniků, jimž jdou „sankce“ po krku. Z českých ministerstev byla vždy řeč jen o ztrátách v řádu pár miliard. Z podnikatelských kruhů – o desítkách miliard už loni v létě. Oč větší ty škody nemohou nebýt, tím přísnější je stíhá informační embargo. Média soutěží už jen v „prognózách“, jak moc „sankce“  ublíží Rusům – a kdy je donutí zvednout ruce. Ze škod, jež nadělují nám, je zakázané ovoce.

V Německu tak tuhá cenzura neřádí. Tady se lidem netají, že na ruském trhu závisí statisíce pracovních míst. Ani to, že zatímco export do Ruska - ze SRN i celé EU - poklesl o miliardy eur už loni, americký vývoz tam skoro o desetinu naopak vzrostl. Celkové tržby EU z Ruska – řeč je o době před „sankcemi“ - už oscilovaly kolem 120 miliard EUR. Německo z nich inkasovalo celou čtvrtinu. Náš export do RF se zdvojnásobil jen během posledních pár let. A zhruba tolik, jako celé EU v eurech, vynášel v korunách.

Reálný přínos je několikanásobně vyšší. V Ruska dosáhneme na celou přidanou hodnotu. Západním směrem většinou jen anorektickou marži za subdodávky. Jejich věcné i finanční parametry  jsou v rukou zahraničních principálů. Stále častěji je to – řečeno německým žargonem – jen „práce ve mzdě“ (zato na vlastní podnikatelské riziko).

Reálný dopad toho, oč nás okrádají „sankce“, násobí i vynucená ruská reakce. Nejde jen o restrikce potravinářských dovozů. Cílený útok na rubl – a manipulace s cenami energetických surovin – v Rusku rychle rozšiřuje i sféru „lokalizace“. Tedy náhrady dosavadních dovozů obnovou vlastní produkce. Týká se právě strojírenských i dalších oborů, v nichž jsme tradičně doma. Druhý dech chytaly právě na východních trzích.

Totálním hazardem je cirkus, harašící proti „závislosti na ruském plynu“. Jezinky, vábící na „břidlicový“ z Ameriky, jsou Kecalem sňatkového podvodu. Tolik plynu, kolik ho Evropa potřebuje, Amerika na export nemá. Investice, jež by si vyžádal obrat tímto směrem, činí několikanásobně víc, než kolik Evropa zaplatí ročně za sám ruský plyn.  

Brusel si nechal vnutit kápi Mydláře, který popravil projekt South Stream. Gazprom tu trasu povede Tureckem – a jen na hranici EU. Mají snad na jeho rozvod dál – samy země jižní Evropy? A pokud ne, nechá je Brusel - a ten, kdo mu velí - na energetické dietě? Jak dlouho jim to vydrží? Kolik vlád, poslouchajících ty oba na slovo, tím položí? Jaké démony to uvede do chodu? Kdy to „elity“, co si nevidí ani na špičku nosu, donutí otočit? A mnohem náročnější investici, než na níž se nabízel podílet i Gazprom, zaplatí z „evropských fondů“ – a ve finále tak i na konto nás všech? Kolik to bude dělat?