Čas od času nějaký větší či menší tuzemský exportér ve veřejném prostoru propaguje přijetí eura. Ostatně jednou z priorit politiky Svazu průmyslu a dopravy od roku 2017 je prosazování a lobbování mezi politiky s cílem přijmout euro. Samozřejmě, že exportéři nezdůrazňují nevýhody, které přinese přijetí eura obyčejnému českému občanovi. Pouze z úzkého pohledu vývozce zdůrazňují výhody eura v obchodním styku - odstranění administrativních poplatků z převodu měn (tak si exportéři udělejte dva účty, jeden korunový a jeden eurový), nutnost se zajišťovat proti změně kurzu (když budete exportovat do jiných zemí, kde se obchod uskutečňuje v jiných měnách, např. v dolaru či v japonském jenu nebo jiné asijské měně, tak tento problém budete mít stejné), odstranění kurzovního rizika přinese exportérům vyšší zisky (což exportéři pro jistotu nezdůrazňují), příjem firmy v eurech, ale platba mezd a daní v korunách (finanční manažeři firmy tento problém mohou více či méně eliminovat řízením cash flow firmy), atd.
Reálná provázanost naší ekonomiky a eurozóny je velká, do eurozóny směřuje až 65 % českého exportu, a dovoz z eurozóny je procentuálně zhruba shodný. Provázanost našich ekonomik je nepopíratelná a velká část podnikatelů už teď vede bankovní účet také v eurech.
Proč tedy preferovat korunu před eurem? Základní nevýhodou přijetí eura je ztráta možnosti ovlivňovat českou ekonomiku. Česká národní banka dnes svojí úrokovou politikou může ovlivňovat tuzemskou ekonomiku (což činí). Pokud je hospodářský růst ČR spojen s nárůstem inflace, pak ČNB může zvýšit úrokové sazby a částečně tento růst korigovat. Pokud je hospodářský pokles značný, ČNB snížením úrokových sazeb podpoří přelití finančních prostředků z účtů do ekonomiky. V případě přijetí eura by ČNB tuto přímou možnost ovlivňování českého hospodářství neměla. Podstatnou nevýhodu vstupu ČR do eurozóny spatřuji tedy ve ztrátě autonomní monetární politiky. ČNB nebude moci nadále manipulovat s úrokovými mírami či směnným kurzem, tak jako to činí doposud.
Určitou nevýhodu spatřuji také v tom, že při nevelkých rozdílech v produktivitě práce český zaměstnanec ve srovnání se zaměstnancem eurozóny je značně platově znevýhodněn (důvodů je hodně - např. vlivem dotační politiky v EU je příjem českého a západního zemědělce značně odlišný; odlišné ocenění práce českého subdodavatele oproti práci např. dělníka v automobilovém průmyslu, který kompletuje auto, atd.). Další, snad časově omezenou, nevýhodou je cenový skok, který souvisí s přechodem z jedné měny na druhou (zejména monopolní prodejci – např. hypermarkety- využijí přechodu na jinou měnu ve svůj prospěch).
Sledujeme li kurz české koruny od revoluce, je i laikovi zřejmé, že dochází k posilování koruny v čase. Je tedy vhodné čekat na lepší kurz koruny, při kterém bychom teoreticky přecházeli do eurozóny. Pokud bychom nyní přijali euro, přijdeme o možnost dalšího zpevňování koruny a dojde k přepočtu koruny na euro podle dnes platného kurzu. A současně víme, že parita kupní síly se pohybuje kolem 18 korun. Pokud dojde k tomu, že české hospodářství bude směřovat k výrobě s vyšší přidanou hodnotou, pak koruna k euru může „ztvrdnout“ a výsledkem bude reálný kurz kolem nebo spíše pod 20 korun za 1 euro. Současná i předchozí české vlády deklarovaly závazek postupovat v přípravách na přijetí eura. Uvedený kurz (cca 20 korun nebo ještě méně – např. 18 korun za 1 euro) se jeví jako dnešní reálný kompromis v případě vstupu do eurozóny.
Další nevýhodou vstupu do eurozóny (a současně nutného vstupu do Evropského stabilizačního mechanismu – ESM) je riziko platit cizí dluhy – zejména za jižní křídlo EU počínaje Španělskem, přes Itálií až po Řecko. Tak např. na Slovensku by nám mohli povídat o jejich podílu na řešení špatné hospodářské politiky Řecka. Manipulací a uváděním mylných statistických výsledků (česky řečeno – lhaním) Řecko vstoupilo do eurozóny, aniž by plnilo tzv. Maastrichtská konvergenční kritéria (jedná se o soubor pěti ekonomických ukazatelů, které musí splnit stát usilující o zavedení jednotné evropské měny euro). Slováci, kteří na dluzích Řecka rozhodně neměli žádný podíl, téměř ihned po přijetí eura (v roce 2009) souhlasili a v roce 2012 přispěli do Evropského stabilizačního mechanismu (Euroval) částkou celkem 660 miliony eur (okolo 16,7 miliardy Kč). V případě přechodu na euro riziko českých splátek dluhů za další státy v EU existuje a rozhodně není malé. Obecně Česká republika bude ručit za hospodaření jednotlivých členů eurozóny a současně nebude schopna ovlivňovat jejich nezodpovědnou politiku. Např. často citovaná Itálie dlouhodobě porušuje rozpočtová pravidla EU, podle kterých by měly členské země udržovat dluh pod 60 procenty hrubého domácího produktu (HDP), což ČR plní (a to i v případě „koranovirového“ půl bilionového deficitu rozpočtu jsme pod 60%). Ale v Itálii, v třetí největší ekonomice eurozóny, se však dluh již několik let pohybuje nad 130 %. Dluh Itálie v poměru k HDP je druhý nejvyšší po Řecku. A někdo a někdy tento a další dluhy jižního křídla EU bude muset zaplatit. Samozřejmě, že vedení EU může časem tento dluh zředit finančními injekcemi do eura, viz např. současná červencová jednání na summitu EU zemí v Bruselu o fondu obnovy ekonomik EU zemí v celkové výši 750 miliard eur (asi 20 bilionů Kč- tj. cca čtyřicet dnešních schválených ročních deficitů ČR) a o jeho dělení mezi jednotlivé země.
V případě přijetí Řecka do EU jako obvykle u vedení EU politická hlediska převážila nad ekonomickými výsledky (např. obdobně jako v případě pozdějšího přijetí některých dalších balkánských zemí). Preference politických rozhodnutí nad dalšími (zdravotními, ekonomickými a jinými rozhodnutími) je pro vedení EU typické. Naposledy na jaře letošního roku vedení EU trvalo na otevření hranic mezi státy i v situaci, kdy bylo zřejmé, že karanténa a zamezení kontaktů mezi lidmi omezí rozvoj epidemie koranoviru v Evropě. Naprosto chybné strategické kroky téměř každého (i dnešního) vedení EU jsou jejich společným jmenovatelem, pouze někdy se chyby projeví více v ekonomické, jindy ve zdravotní nebo zemědělské či jiné evropské politice.
Pro české občany přijetím eura se stane spoření v penzijních nebo podílových fondech méně atraktivní, protože tyto fondy investují zejména do státních dluhopisů, které by mohly mít záporný výnos (podobně jako v Německu). Spoření na stáří by bylo méně výhodné a obyvatelstvo by mohlo přejít k rizikovějším komoditám (např. k nákupu akcií).
I když většinu Maastrichtských kritérií Česká republika dlouhodobě splňuje, vláda má (oprávněné) obavy o znehodnocení úspor občanů. Přechod koruny na euro je tedy i velmi závažný politický problém, kdy můžeme/můžete ožebračit řadu – zejména starších lidí, kteří mají naspořeno na důchod - jenom tím, že zvolíte špatný kurz. Vzpomeňme na měnovou reformu v roce 1953, kdy extrémně nevýhodný kurz 1:50 (nová versus stará koruna) udělal z řady lidí doslova žebráky. Tehdy to byl jasný politický úmysl. Jde o to, aby se něco podobného (i když možná méně extrémního) nestalo zde v ČR o sedmdesát či osmdesát let později. Existuje tedy řada důvodů proč zůstávat u české koruny a rozhodně nespěchat do eurozóny. Řadu z nich jsem zde uvedl.
