Děkuji, paní předsedající. Já bych si dovolil tedy svou řeč zahájit určitým mottem, které ilustruje tu situaci. V podstatě ten biologický proces je tak rychlý, že předbíhá tedy úmysly, natož tedy legislativu. A já musím říci, že v oblasti přírodních věd a medicíny jsem nikdy tak rychle neměnil své názory jako tedy v případě koronavirové pandemie. Takže nejprve k charakteristice pandemické situace, která je pochopitelně - její zvládnutí je podmíněno implementací vhodné legislativy. Takže ta pandemie stále tedy překvapující svou nepředvídatelností, odlišným průběhem, a to v relativně blízkých zemích, a také velmi odlišnou reakcí jednotlivých zdánlivě podobných společenství. Takže epidemiologické charakteristiky se u jiných chorob liší v procentech, ale tady je to v násobcích. Incidence dokáže neobvykle rychle stoupat a klesat a předpovědi se velmi často nenaplní. Usuzovalo se na katastrofické scénáře v lidnatých městech Indie a Afriky, ale k tomu nikdy nedošlo. V roce 2020 ÚZIS předpovídal denní incidenci sto tisíc, ale k tomuto číslu jsme se ani zdaleka nepřiblížili. Naopak v letošním podzimu se předpokládaný vývoj incidence přirovnával ke stolové hoře, ale místo toho došlo k prudkému poklesu.
Připusťme, že statistiky ne vždy odpovídají intenzitě deklarovaných opatření a předpokládané kvalitě zdravotní péče. Nyní jak známo zcela převládla vlna omikron se specifickou charakteristikou. Je evidentní, že její nakažlivost je extrémní, šíření lavinovité, překonává ochrannou bariéru vakcinace, předchozí infekce, nošení roušek a jak vidím v přímém přenosu na vlastním pracovišti i ve vlastní rodině. Průběh se většinou podobá středním či lehčím virózám, ale u nevakcinovaných jsou těžký průběh i smrt možné.
Oficiální předpověď říká, že vrcholu se dosáhne během dvou týdnů a pak bude následovat rychlý pokles. Ale i s předpokládanou omikronovou dominancí shledávám v dalších zemích znovu a znovu mnoho rozporuplných údajů. Takže ve Francii smrtnost stoupla na tři sta denně, v Německu v podstatě stagnuje, ve Spojených státech jsou nemocnice přeplněné. V Izraeli týdenní nárůst smrtnosti dosáhl tří set procent, stoupá incidence tedy v Rakousku, konstantně vysoká úmrtnost je v Maďarsku a v Řecku. Přesto se ve většině zemí dochází k názoru, že jakákoliv restriktivní a individuální ochranná opatření ztrácí smysl a já tedy s tímto názorem do značné míry souzním. A musím upozornit, že tento názor už je po několik dnů i tedy týdnů v podstatě skutečně prezentován naprosto nejdůvěryhodnějšími kapacitami jako je například profesor Hostomský. Znovu máme-li z dvou set tisíc vzorků denně padesát tisíc pozitivních, znamená to, že v populaci je dejme tomu tři sta tisíc pozitivních. A pak samozřejmě jakékoliv trasování, jakákoliv chytrá karanténa prostě ztrácí jakékoliv opodstatnění.
Nicméně argument pro opatrnost se vztahuje ke skutečnosti, že naše proočkovanost je pořád relativně nízká a nezvyšuje se. Takže já bych chtěl uzavřít, že v zásadě jednotlivá restriktivní opatření se v jednotlivých zemích uplatňují s různou intenzitou, výsledky tomu ne vždy odpovídají a doporučený jednotný postup tady na rozdíl od jiných chorob neexistuje, doporučený jednotný postup. Což je tedy fascinující. Je několik málo a naprosto nesporných konstant. Jedna naprostá konstanta je, že šíření brání absolutní izolace, což tedy zvládne akorát Čína a to možná pouze do určité míry. V našich civilizačních podmínkách to prostě není možné. A za druhé, že vakcinace a to bylo opakovaně zmíněno, chrání před těžkým průběhem a za tím si tedy stojím, a před úmrtností. Nicméně nechrání bohužel jak zjišťujeme, před šířením infekce, před reinfekcí, bohužel. Takže denní vakcinace je nyní asi na polovině maxima, možná i nižší. A my si musíme být vědomi jednoho významného fenoménu. Na jedné straně se v podstatě velmi pomalu přičítají nové aplikace vakcíny, ale na druhé straně se zvyšuje vnímavost a riziko reinfekce tam, kde od předchozí vakcinace a onemocnění uplynul delší čas.
A tady bych chtěl například upozornit, že na termín, který jsme vzývali jako kolektivní imunita, tento termín zcela ztratil za této situace obsah. Obsah tohoto termínu prostě neexistuje a tento termín nepoužívejme. Já musím říci, že současný přístup vedení resortu k vakcinaci bohužel musím tedy označit za laxní. Rétorika ministra je sice burcující, ale nevidím systematickou kampaň, což bylo za předchozí vlády kritizováno. Nevidím dostatečnou logistickou aktivitu, která by směřovala skutečně k těm ohroženým nevakcinovaným skupinám, takže jejich proočkovanost stagnuje. A já si zcela stojím za tím, že Novavax to prostě nezlepší. Je neujasněná a nekontrolovaná činnost poradních orgánů. Takže já se domnívám, že ten krásný apel na tu lidskou vstřícnost bohužel v podstatě nenašel tedy odezvu.
A já se domnívám, že rétoricky velmi vyhraněné odmítnutí vyhlášky o povinné vakcinaci v našich podmínkách byla prostě chyba, to se nemělo stát, nejsme prostě Dánové, kde se navakcinuje devadesát procent lidí dobrovolně. Takže vláda spoléhá na super optimistickou předpovědní variantu, a to, že koronavirová epidemie, pandemie buď totálně zmizí anebo že se v podstatě stane klinicky tedy irelevantní.
A jinak musím říci, v podstatě musím upozornit na jeden tedy fenomén, který nebyl tedy zmíněn, ale je třeba ho vzít na vědomí. Komunitní lidská psyché. Jestliže máme násilné úmrtí jednotlivce, tak je to alarm. Jestliže máme nadúmrtí třicet tisíc lidí za rok nebo v podstatě stále tedy mortalitu padesát lidí denně, stává se to v podstatě neemotivní součástí statistiky. A to není prostě dobře.
Já se musím historicky vrátit na počátek roku 2020, kdy byly pro celý svět pandemie šokem a zasáhla jej i nás zcela nepřipravené. Je logické, tápali jsme, dělaly se chyby, prohlášení si protiřečila, opatření připomínající váleční stav byla bezprecedentní. A našli se i tací jako vždy, kteří nevyhnutelně zmatku zneužívali. Situace byla ve většině zemí podobná a nebudeme zakrývat, že naše čísla nás řadí k zemím nejpostiženějším. Všechno se ale tvořilo od počátku, nebyly roušky, nebyla opatření, nefungovaly hygienické stanice, netrasovalo se, netestovalo se, neexistovaly dostatečně testy, neexistovaly vakcíny. Já musím říci, že ale systém se rozvinul, je propracován a já myslím, že se i tedy s panem ministrem, se kterým se nemůžeme na mnoha věcech shodnout, tak si myslím, že ten systém on převzal tedy v určité míře použitelnosti.
Je tady jeden faktor, na který tedy v podstatě od začátku upozorňuji, který hraje zásadní podle mého názoru význam, a to je, že neexistuje v podstatě varianta Kochova institutu. A ono se to nedá zřídit ze dne na den. To je institut, který má rozsáhlé kompetence, který má tradici, který produkuje relevantní výsledky a tím pádem vybavuje své reprezentanty naprosto vrcholnou tedy autoritou. My nemáme odborníky, já to řeknu s mírnou nadsázkou, my máme influencery. A to je rozdíl, protože nevyhnutelně v podstatě ta autorita tam zkrátka institucionální chybí. To ale není chyba předchozí vlády, vyplynulo to z reorganizace akademie věd a příslušných ústavů již v devadesátých letech.
Je samozřejmostí, že boj proti pandemii si vyžádal řadu kroků, které omezují denní běžnou činnost, lidská práva. A je pochopitelné, že tady musela být jakási tedy zákonná norma, což tedy byl v podstatě tedy jak víme nouzový stav. Ale vidíme, že tady byly neustálé tedy v podstatě diskuse mezi tehdejší exekutivou a opozicí. A že v podstatě prosazování toho nouzového stavu, který v zásadě fungoval, bylo velmi tedy problematické. Ale jiný právní instrument tady nebyl.
Takže politickou podmínkou, s kterou byla v podstatě konsenzuální, se stal vznik pandemického zákona, který prostě byl implementován nebo schválen před rokem. Já se pokusím stručně srovnat tedy tři normy a říci, že tedy ten původní pandemický zákon před rokem byl konstruován za úplně jiných epidemiologických a logistických tedy parametrů.
Takže nouzový stav je zaměřen na krize univerzálně třicet dnů, schvaluje Sněmovna, což je velmi důležité. Třicet dnů je také velmi důležité, protože prostě je tam flexibilita. A omezuje svobodu pohybu, shromažďování, podnikatelskou činnost, lze nařídit pracovní povinnost, nasadit vojáky, bezpečnostní složky, omezit průchodnost hranic a garantoval náhradu škody, zisku. Pandemický zákon měl plnit jakýsi přechodný stupeň. Takže měl umožnit orgánům státní správy, Ministerstvu zdravotnictví a hygienické stanici reagovat na pandemii přijetím účinných a účelných, ale ústavně a zákoně v souladu z rozhodnutí označených jako mimořádná opatření. Dává státu menší možnost omezení, neomezuje pohyb, neukládá pracovní povinnost, nezavírá hranice. Opatření vydává Ministerstvo zdravotnictví po souhlasu vlády, hygienické stanice v případě regionálního ohrožení. Opatření by měla být odůvodněná a to je setrvalý problém. Samozřejmě je velmi obtížné odůvodnit explicitně tedy určitá opatření, proto byla opakovaně tedy rušena a přezkoumává je přednostně Nejvyšší správní soud. Lze omezit tedy dopravu, podnikání, služby, sportoviště, shromažďování, výuku na vysokých školách, poručit testovat, přikázat ochranné pomůcky. Hradí se jen škody, nikoliv ušlý zisk. A nyní máme tedy novelu. Takže novela tedy pandemického zákona. V čem jsou odlišnosti? Může ji tedy vyhlašovat nikoliv pouze tedy instituce Ministerstva zdravotnictví, ale rozšiřuje tedy tyto kompetence na ministerstvo, tedy Ministerstvo obrany, Ministerstvo vnitra.
A já se ptám, jaká je koordinace těchto tří útvarů. Kdo to bude koordinovat. Co se stane, jestliže ta ministerstva to vyhlásí v podstatě disproporcionálně. Takže to já vidím jako velmi zásadní problém, na kterém by se mělo pracovat.
A další problém je, že pokud je tady rozšíření orgánů státní správy, které zasahují do těch hypoteticky - nebo do těch základních práv a svobod občanů, lze čekávat samozřejmě žádost na opravné mechanismy, které v podstatě povedou k zahlcení soudní kapacity a povedou k tomu, že v podstatě ty opravné mechanismy nebude možné realizovat dostatečně rychle.
Další problém, který tady byl v podstatě opakovaně diskutován, je samozřejmě ta informatika, nebo to udělování opatření tzv. komunikací na dálku. Teoretické bylo možné, což samozřejmě do té doby platí, že ta opatření se deklarují pouze písemně. Toto je tedy v podstatě legální přístup. Je možné si představit, že by tady byla e-mailová komunikace. Ale prostředky na dálku, to znamená telefonát nebo SMS, považuji za zneužitelné a za nekontrolovatelné. V podstatě tady neexistuje zpětná vazba. Přitom my tady ukládáme těm osobám cosi a samozřejmě na základě chování těchto osob, které to nemusí respektovat, ať už to dostanou, nebo to nechtějí respektovat, my je můžeme sankcionovat. Takže toto je záležitost, která skutečně není dobře ošetřena a je samozřejmě naprosto nepřípustné, aby toto oznámení se delegovalo například na ředitele škol, na zaměstnavatele nebo na jakékoliv jiné soukromé osoby.
Další zásadní problém je problém samoizolace osob s pozitivním antigenním testem, jednak po testování v práci, ve škole, na 72 hodin do negativního výsledku PCR. Za druhé přicházejících z rizikových oblastí, opět na 72 hodin. Za třetí nařizování izolací a karantén formou příkazu na místě, nikoliv rozhodnutím podle § 8a, který může vydat jakákoliv nedefinovaná pověřená osoba. Takže za prvé není možné, aby to byla jakákoli nedefinovaná osoba, za druhé ten interval 72 hodin do jasného ověření, tedy PCR, je interval příliš dlouhý.
Další problém, úplně zásadní, o kterém se již opakovaně mluvilo, byla platnost zákona na dobu neurčitou. Dnes víme, pokud vím, tak se bude načítat v podstatě úprava, aby tomu tak bylo do konce listopadu. Já bych velmi doporučil - ani s tímto omezením nesouhlasím, protože ten vývoj je tak dynamický, že bych se přimlouval jednoznačně za to, aby ta lhůta byla ještě zkrácena.
Takže já jako zásadní slabinu vidím v podstatě zmíněné záležitosti, to znamená ta deklarace těch opatření. Je to nedostatek té koordinace, je to chabá definice samoizolace, její příliš dlouhá doba od počátku antigenního testu až průkazu. Jako další naprosto zásadní moment vidím explicitní možnost velmi výrazného omezení výuky včetně dětské aktivity nebo aktivity mládeže po školní docházce, což já považuji v podstatě za vůbec největší hřích, který tady v posledních dvou letech nastával. Ta mladá generace, nastupující generace, naše budoucnost dostala obrovský zásah, vidíme zvýšené množství sebevražd, narůstající obezitu, sebepoškozování. Vidíme požadavek psychiatrické péče.
Takže já považuji tuto novelu za nepovedenou, za disproporcionální. Samozřejmě jsme ochotni o jejích jednotlivých parametrech diskutovat. Bohužel ta vůle k diskusi v podstatě tím, že se zdůrazňuje potřeba té legislativní ńouze, neexistuje. Já musím říct, že za klub ANO a za sebe sama vyjadřuji naprostý nesouhlas a nemůžeme tuto novelu podpořit. Děkuji za pozornost.
