Nevím, jestli to takto mohu formulovat, ale myslím si, že to doprovodné usnesení je určitě smysluplné a užitečné. Je dobře, aby ti, kteří se pohybují v jakýchkoli stavbách, kde se objevuje azbest, aby na to mohli čerpat dotační prostředky, aby nedocházelo k likvidaci těch staveb nějakým způsobem, který pak ohrožuje primárně ty, kteří je likvidují sekundárně, pak ty, kteří se pohybují kolem těch skládek.
Jenom bych chtěl poznámku, pokud se objeví jakákoli takováto aktivita, jakou tady paní senátorka Chalánková popisovala, pak krajská hygiena je to místo, které by mělo být uvědoměno, upozorněno. Koneckonců, cílem té reformy hygien a posunu hygien daleko víc k tomu public health, veřejnému zdraví, je právě to, abychom měli jednotné metodiky v celé republice, aby se nestávalo, že ta rozhodnutí v jednotlivých krajích se liší.
Faktem je, že azbest je... Obecně u účinků těch škodlivých látek, to jsem možná měl zmínit, zmíním to tedy teď, bavíme se o dvou typech účinků. Jsou to, v případě třeba záření rentgenového a podobných typů škodlivin účinky stochastické a nestochastické, nebo, chcete-li deterministické a non-deterministické. Azbest má trošku jinou situaci. Tam ta vlákna, která jsou vdechnuta, působí jako iniciátor. To znamená, tam není ten kumulativní efekt, který je třeba u rentgenového záření, kde ten kumulativní efekt v určité fázi může způsobit poškození rohovky nebo vznik mutací, dokonce může obejít jednu generaci, protože jsou direktivy a směrnice zaměřené na to, aby se snižovala radiační zátěž.
Samozřejmě nikdy ta radiační zátěž se nepodaří snížit na nulu, protože jednak tady máme sluníčko, jednak tady máme rentgenová vyšetření, CT a další, která vždy hodnotíme podle principu, ten benefit vs. ta rizika. Na druhé straně ten tlak na to snižovat tu zátěž je kontinuální. To se týká obecně těchto rizik a zátěží, byť z filozofického hlediska jsem si plně vědom, že to největší riziko je to, že se člověk vůbec narodí. Kdyby se člověk nenarodil, žádnému z těchto rizik nebude vystaven. Je de facto za vodou z hlediska těch komplikací, které ho pak v životě můžou provázet a bezesporu provází. Nicméně z pohledu těch kumulativních účinků, z pohledu těch kumulativních účinků bychom...
Já se omlouvám panu senátorovi Kantorovi, tím bych zlikvidoval nejen jeho obor. Já to chápu. V podstatě z pohledu těch kumulativních účinků my se vždycky snažíme těmi opatřeními, typickým příkladem je euronovela, atomový zákon, minimalizovat tu zátěž tak, aby ještě byla využitelná, ale přesto to riziko bylo minimiální, byť stále existuje.
Samozřejmě se snažíme, kdysi paní profesorka Seemanová to dělala ve velkém, vychytat ty, kteří jsou rizikovější než ten zbytek populace. Typickým příkladem zase u toho rentgenového záření jsou ti, kteří mají různé syndromy chromozomálních aberací, zvlášť pokud jsou heterozygoti, tedy nemají projevy, ale mají jednu z alel, která to riziko zvyšuje, pak tyto pacienty se samozřejmě snažíme řešit jiným způsobem. Myslím, že dobrým příkladem je screening karcinomu prsu, který tady taky snad budeme řešit v druhé polovině roku, když se snad podaří tu směrnici ohledně lepšího screeningu jednotlivých nádorů posunout dál. Tady máme skupinu žen, které mají mutaci, tady musíme k těmto ženám přistupovat jinak, než je ten standard.
To se týká v podstatě i toho azbestu. Neumíme bohužel vychytat ty, kteří jsou tou rizikovou skupinou, ty, u kterých i malá expozice vede k tomu, že se objeví po 10, 20, 30 letech, já mám pacienty, u kterých je to déle než 30 let, myslím, že pan profesor Pirk a někteří další z vašich řad se s nimi také setkali, kteří to mají i po 40 letech. My je neumíme vychytat. Ale mezoteliom je nádor, který je v podstatě zabije během několika měsíců.
Víme, že to riziko je dáno nějakou incidencí a nějakou prevalencí. Víme statisticky, jak to riziko je vysoké, nevíme, koho se týká. Nedokážeme zlikvidovat to riziko azbestu na nulu, protože ten azbest v řadě materiálů je. Ta první část, která se týkala ochrany populace proti azbestu, se týkala těch, a to si vzpomenete, to už je řada let, kteří bydlí právě v těch panelácích, bydlí v těch bytech, kde se vedle radonu řešil i azbest. Radon byl tehdy daleko silnější téma. Paní předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost jistě toto téma referovala opakovaně, zmiňovala.
Dnes se bavíme o ochraně těch, kteří ty budovy likvidují. Nedokážeme se dostat do situace, aby se v ovzduší, v prostoru, ten azbest dostal na nulu. To technicky nejde. Ale chceme, aby, pokud se ten azbest objeví, měli k té detekci azbestu co nejpřesnější metodu, což je elektronová mikroskopie, mohli tito pracovníci být chráněni. Ideální by bylo chránit ty, kteří jsou nejrizikovější, ale dnes nemáme žádný diagnostický nástroj, ať už laboratorní, genetický nebo jakýkoli, který by dokázal říct: Tato skupina riziková je. Ty ostatní rizikové nejsou. Proto tuto skupinu musíme selektivně chránit. To u řady rizik umíme, ale u toho azbestu ne.
Proto ta směrnice je formulována tak, jak je formulována. Co nejvčasněji diagnostikovat, že se ta vlákna azbestu v ovzduší objeví. Jasně definovat, kterých staveb se to týká. Ty, kteří pak musí ty stavby likvidovat, protože je to jejich úloha, co nejvíce chránit, abychom minimalizovali to riziko, které pak ale v dlouhodobém časovém horizontu se může projevit u poměrně velké skupiny z nich postižením plic různého charakteru, z nichž to nejhorší je opravdu rakovina plic, resp. mezoteliom. Z tohoto pohledu je jenom dobře, když takhle budou informováni stavebníci, vlastníci těch staveb i firmy, které se na tom podílejí, proto to doprovodné usnesení považuji aspoň za sebe za velmi správné.
Děkuji.
