Zaznělo tu ze začátku, že Parlament ČR, potažmo jeho Senát, netvoří zahraniční politiku. To je samozřejmě pravda. Mimochodem, to je jedna z věcí, které trochu vadí na tom prohlášení čtyř ústavních činitelů, protože je tam právě zahrnuta i zákonodárná moc.
Nicméně si myslím, že parlament je nástroj, který mají obyvatelé ČR k tomu, aby i k zahraniční politice dávali vládě zpětnou vládu. A k exekutivě, aby říkali své k zahraničněpolitickému směřování země. A myslím si, že to je ten důvod, proč dneska tady projednáváme tento bod. A proto také nemůžu souhlasit s názorem předřečníka, že bychom měli dělat něco užitečnějšího. Myslím si, že zahraničněpolitické zakotvení naší země je velmi zásadní záležitost.
Pan ministr se ve svém vystoupení opíral o potřebu politického dialogu s Čínou a o tvrzení, že to je něco, co nikdo na světě potřebu takového dialogu nezpochybňuje. Myslím si, že ani tento Senát nic takového nezpochybňuje. Politický dialog je samozřejmě nesmírně důležitá záležitost. Svým způsobem, čím problematičtější země, tím je bezmála ta potřeba snad větší.
Evropský výbor tohoto Senátu by mohl vyprávět. Podnikli jsme návštěvu Turecka, asi před měsícem přibližně, asi dva dny potom, co tam byli zatčeni opoziční poslanci. Což je nepochybně z hlediska demokratického fungování hodně přes čáru. Hodně jsme řešili, jestli vůbec tu cestu nezrušit. A nakonec právě proto, že čím víc se režim v Turecku dostává do problematičtější polohy, tím je důležité udržovat otevřené komunikační kanály, tak proto jsme nakonec tu cestu uskutečnili. A věřím, že byla užitečná.
Nicméně politický dialog – a teď se omlouvám za možná expresivní vyjádření – ale politický dialog přece neznamená, že budeme tomu partnerovi v dialogu, tak říkajíc, zkoušet vlézt do kaudálního konce trávicího traktu. To je totiž to, jak to velká část veřejnosti vnímá, to prohlášení čtyř. Že to není reakce rovnocenného partnera – a rovnocenným partnerem jsme, má-li jít o dialog, přestože samozřejmě obyvatel Čínské republiky je sto třicetkrát víc než obyvatel České republiky. Ale to je zase myslím také jeden z důvodů, proč to tady probíráme. Protože to nejsme jenom my senátoři, kteří s tím prohlášením mají problém. Je to opravdu zřetelně významná část – a teď ji nechci kvantifikovat, to nevím, ale zcela jistě nezanedbatelná část občanů České republiky, kteří to vnímají skutečně jako ponížený postoj České republiky vůči problematickému partnerovi. A to si myslím, že je také věc, kterou je potřeba v tomto kontextu aspoň sami sobě připomínat. Nemusíme to nezbytně v rámci dialogu tomu partnerovi pořád vnucovat. Ale nezapomínejme na to, že Čína je velmi autoritářský, velmi nedemokratický komunistický režim. Přes všechny jejich nesporné ekonomické úspěchy posledních let, tak tomu tak je. A mluvíme-li o lidských právech, nebo naopak přestáváme o nich mluvit, tak v případě Číny já mám pocit, že spousta lidí, a možná některých politiků, lidská práva bere jako jakousi nadstavbu. Jako nějakou parádičku, kterou si můžeme odpustit.
Ale tady se přece bavíme o zabíjení lidí pro jejich názory. Teď mám na mysli konkrétně Falun Gong, poměrně masové žalářování lidí pro jejich názory, to jsme tady přece všechno zažili. A o zřetelný, výrazný národnostní útisk v Tibetu. Mluvíme tady o tom, že politika jednotné Číny, to znamená Tibet součástí Číny, ale to je na základě anexe. To je na základě vojenského obsazení, násilného, velmi násilného, krvavého obsazení Mao Ce-tungem v roce 1951.
Samozřejmě po období historie Tibetu, kdy byl samostatný, a takové období nebylo v dějinách Tibetu moc dlouhé, to je pravda. Ale zase, když to budeme odmítat, tak to můžeme velmi snadno přirovnat k dějinám Československa. Československo také bylo 300 let vlastně pod německým živlem v rámci Rakouska, pak se jenom na nějakých zhruba 20 let nadechlo jako samostatné, a pak bylo anektováno.
A toto odmítat si myslím, že zrovna Česko by nemělo. Nebo lidé v Česku. A je zřejmé, že naši spoluobčané to takto vnímají. Mimochodem, ten stav lidských práv, respektu k národnostním odlišnostem apod. v Tibetu je opravdu tragický, jak ukazuje neutuchající vlna sebeupalování na protest zrovna proti tomuto v Tibetu. My jsme tady měli Jana Palacha a několik jeho následovníků. Je to pro nás zásadní věc v našich novodobých dějinách. V Tibetu je, prosím pěkně, takovýchto "Palachů" už řadu let několik desítek ročně.
Pan ministr tu také mluvil o riziku, nebo rizicích konfrontace, nějaké násilné, z hlediska Číny. Ale mně připadá, zase si tady znovu sáhněme do své historie. Tady se ukazuje, že něco takového jako ustupování tomuto riziku, nějaký Mnichov, že to nepomáhá. Pokud něco pomáhá, tak je spíše principiální postoj. A i proto si myslím, že takovéto ustupčivé předkloněné stanovisko může být spíše kontraproduktivní.
Já musím říct, osobně nemám nejmenší problém nejenom s tím, že ministr české vlády se setkal s dalajlámou. Já dokonce nemám ani nejmenší problém s tím, že se s ním setkal na svém úřadě, kde normálně pracuje. Myslím si, že je ryze věcí české vlády a jejich ministrů, s kým se stýkají a s kým se nestýkají. Samozřejmě chápu otázky koordinace mezi jednotlivými ministry a konzultace s ministerstvem zahraničí, o tom žádná. Ale skoro mi připadá, že ta forma toho prohlášení si myslím, že byla opravdu jako kanónem na komára, neadekvátní.
Já tedy mám trochu problém i s tím obsahem. Když už tedy česká diplomacie, spíše podle mě než zákonodárná moc, ale když česká diplomacie cítila potřebu se k této věci nějak vyjádřit, tak bych snad čekal spíše něco ve smyslu – vážíme si dobrých vztahů, považujeme za důležité je rozvíjet, ale současně lpíme na tom, že je vnitřní věci suverénní České republiky, s kým se její představitelé stýkají a s kým nikoli. Děkuji vám moc za pozornost.
