„Je to situace, která změní Evropu stoprocentně, svět možná. Bude se měnit geopolitika a myšlení lidí. Stejně jako po první a druhé světové anebo válce v Jugoslávii. Pro zpravodaje to bude práce na desetiletí," řekl kameraman Ján Schürger. S kolegyní Darjou Stomatovou jako reportéři CNN Prima News zažili první dny ruské invaze na Ukrajinu v jejím druhém největším městě Charkově. Jako jediný zahraniční štáb tam i zpočátku zůstali a dostali se do živého vysílání americké CNN. Loni jim o tom vyšla kniha Pod štítem Charkova, ze které ve středu četli v Městské knihovně na Mariánském náměstí v Praze. Čtení se následně proměnilo v hodně zajímavé lidské vyprávění oproštěné od černobílého vidění. Ostatně válka je hlavně šeď sutin, prachu, kouře a rudá krev!

Kombinovaná válka

Vybrané pasáže autorského čtení nepublikujeme, ty si každý může přečíst v knize. Místo toho zveřejňujeme jejich úvahy z knihovny a samozřejmě, že se jich ParlamentníListy.cz zeptaly i na několik otázek. „Ukrajinská válka je zajímavá a trochu i děsivá tím, že už od roku 2014 jde o válku dezinformací. Je to kombinace druhé světové války, tedy scény, které si člověk vybaví z filmů, ale i scény jako z nějakého sci-fi, ať to jsou drony anebo používání mobilních sítí. Tam sítě kupodivu stále fungovaly a později jsme se dozvěděli paradoxní situaci, že Rusové byli přes sociální sítě ve spojení se svými rodinami a tak je i přes rozkaz ostřelovat vysílače neostřelovali," podotkl kameraman, jenž má na důležité levé ruce, kterou ostří, zajímavá tetování. Pod kůží má tetovací barvou vyvedený řez objektivem a jména měst, kde mu šlo o život.

V roce 2014 prý vyhrávali mediální válku Rusové a donbaští separatisté, ale nyní ji vyhrává Ukrajina. „Vše jsme dělali živě, aby nás někdo nemohl osočit, že si to vymýšlíme... Nevyčítám lidem, kteří podlehnou dezinformacím. Je to přirozená vlastnost. Když se vcítím do člověka, který je třeba zemědělec, celý den je venku na poli, tak od něj večer nemohu očekávat, že bude mít znalosti o tom, kde je Charkov a co se tam děje. Já mu to musím vysvětlit. To je moje práce. A to, že se ptá nebo nevěří, je vlastně správně. Ale měl by hledat informace a já jako novinář je musím ověřit. A proto se stávalo, že třeba na internetu bylo nějaké video a lidé nám psali, jestli je to pravda. A my šli na místo pořízení toho videa a třeba ho potvrdili. Což se stalo se školou 134," dodal ještě.

„Snažili jsme se kriticky přistupovat i k tomu, jak jedná Ukrajina. Dostali jsme se i do situací, kdy jsme měli pocit, že to není úplně správně, tak jsme se nechtěli záměrně cenzurovat... I fakt, že Ukrajina přizná chyby, které ve válce udělala, ji posune mnohem dál, než Rusko, které nikdy chyby nepřizná," doplnila Stomatová.

Ke konci loňského roku Amnesty International obvinila ukrajinské ozbrojené síly z toho, že svou taktikou ohrožují civilisty a tím porušují mezinárodní humanitární právo. Vzbudilo to velký rozruch. Ukrajina vzápětí Amnesty International obvinila z podpory ruské propagandy. K tomu spoluautor knihy řekl: „Amnesty International upozornila, že Ukrajina má také válečné zločiny, protože schovává techniku mezi obytné domy... Válka je špatně na obou stranách a každý dělá chyby... Ale fotograf Stanislav Krupař také potvrzoval, že to viděl. My můžeme dodat ještě to, že když jsme se dívali na ten obytný dům, tak se v něm nesvítilo a asi tam nikdo nebyl. A samozřejmě z vojenského hlediska chápu, že ti vojáci používali paneláky jako hradbu stejně, jako kdysi ve středověku hradby bránily nepříteli v dobytí... Z vojenského hlediska to chápu, ale z humánního hlediska ne..."

V Charkově se třeba setkali s příslušníkem Služby bezpečnosti Ukrajiny (SBU), který ke své práci prý ještě mapoval i zločiny Ukrajinců. Třeba když staré paneláky zásah dostaly a nové ne a panovalo podezření, že oligarcha, kterému patřil tento developerský projekt, je na tom domluvený s Rusy. Nedalo se to ale potvrdit. Zmíněný příslušník SBU se však snažil tyto věci vyšetřit, protože měl ideu, že pokud se Ukrajina má mentálně oddělit od Rusů, tak bude muset po válce složit účty a přiznat chyby.

Rozpínavé Rusko

Nejdřív však měli namířeno do Kramatorsku, ale dva dny před začátkem války se rozhodli pro Charkov. Když začala válka, tak už byla cesta do Kramatorsku „o hubu". Ostatně i Charkov měl v roce 2014 separatistické tendence a žije tam velká ruská menšina, ale město zůstalo věrné Ukrajině.

Na otázku ohledně ruské rozpínavosti a možném přání ruského prezidenta Vladimira Putina vrátit současné Rusko do hranic bývalého Sovětského svazu ona odpověděla: „Na to může odpovědět jenom Putin. A vidět bych mu do hlavy nechtěla, protože bych z toho nemohla spát. Opravdu se mi to špatně odhaduje. Podle mě je pro Putina Ukrajina srdeční záležitostí a proto je to jiný případ, než další oblasti." V otázce byl zmíněn i Kazachstán, kde se Stomatová narodila a kde ruská armáda zasahovala při nepokojích na začátku roku 2022. „Co se týče Kazachstánu, tak mám radost z toho, že se Kazachstán snaží potlačovat tendence Rusů, kteří tam přijeli po částečné mobilizaci, kdy třeba nelze mít symbol invaze ,Z' na autě. Za to jsou různé postihy. Jsem ráda, že Kazachstán není jako Bělorusko, které Putinovi odsouhlasí úplně všechno... Do budoucna může být Kazachstán Švýcarskem ve své oblasti, protože tam dlouhodobě investují Američané a Číňané."

„Budu citovat Kissingera, který řekl, že velké centralizované státy se musely zhroutit. Jedině, kde to nefunguje, je Rusko. Má dva kořeny. Evropským je Kyjevská Rus a druhý mongolský, který má nyní navrch... Na druhou stranu hodně lidí Rusko háže do jednoho pytle. My také nemáme úplně čisté ruce. Kdysi Václav Havel řekl zajímavou věc, kterou by měli vytesat do kamene. Když byl v americkém Kongresu a ptali se ho, jak mohou pomoci Československu, odvětil, aby pomohli Sovětskému svazu. To byla velká myšlenka... Když se SSSR rozpadl, tak se s Jelcinem nastavila nová pravidla a všichni byli spokojení. Kupovali jsme plyn a ropu a vlastně jsme je nechávali být. Možná zpočátku jsme je vzali do Rady Evropy a snažili se je integrovat, ale nepodařilo se. Zároveň jsme nepodporovali mladé studenty, aby šli studovat k nám, aby poznali náš styl života, jak funguje demokracie, aby to mohli, když se vrátili, ukázat svým rodičům. Mladá generace v některých věcech učí tu starou a obráceně. A my jsme na Rusy zapomněli a oni se cítili odstrčeni," rozvedl.

Podle obou jde na Ukrajině z části i o válku o zdroje. Jak doplnil Schürger: „Média o tom moc neinformovala a ani naší redakci se to moc nelíbilo. Šlo o plyn. Všichni teď platíme vysoké účtenky za elektřinu, za plyn, a co je zajímavé, že když se podíváte na mapu Ukrajiny a okupovaná území, tak jde o území, kde jsou ložiska plynu. Ví se o nich od roku 1984, ale díky korupci podporované Ruskem se netěžilo. Když se v roce 2014 začalo, tak přišly změny. Takže to jeden z důvodů bude. Ukrajina má tolik plynu, že by celou Evropskou unii dokázala zásobovat čtyřicet let. Byla by obrovským konkurentem plynovodů, co jdou z Ruska. A proč ten plyn nemáme? Ukrajina byla řadu let dost zkorumpovaná a chybí trubky. Vrty jsou, ale trubky ne..."

Ukrajinci jako Sparťané

Kameraman Schürger se zamyslel i nad budoucností: "„Ukrajinci vědí, že v mnoha aspektech vyhrávají. Ve vojenském je to půl na půl, ale tím, že jsou proti Rusku malou zemí, tak vyhrávají. Mají ohromný mandát. My jim posíláme zbraně, protože je podporujeme. Ale je to něco takového, jako byla kdysi Sparta. Tři sta u Thermopyl. Sparťané, velcí válečníci, ubránili Řecko i Athény, ale v následujícím století Sparta ovládla celé Řecko, což byl jeho konec. Ukrajina má zbraně a mandát, což vyvolává několik otázek. Co když se stane na Ukrajině převrat? Kde jsou ty zbraně? Víme to? Nevíme! Víme zhruba, kde je tank Tomáš, ale o ostatních nevíme. Je to i díky tomu, že mají decentralizovanou armádu. Což je výhodné pro obranu, ale co když se nějaký velitel vzbouří? Ukrajinci jsou hodně frustrovaní, že nemůžou útočit na ruskou stranu a furt se musí bránit. To je pro vojáka šílené..."

A co, když nastane situace, že Rusko padne? „Co budeme dělat s Ukrajinou? Ta řekne, že chce do EU. Má na to morální právo. Řekne, že chce do NATO. Má na to morální právo. A být šéfem Severoatlantické aliance, tak je tam vezmu, protože budou mít nejlepší bojové zkušenosti. Dnes je učíme, pak oni budou učit nás. Otázkou je, chceme to? Nabídneme jim to? Dovolí to Německo a Francie, které jsou v EU dominantními zeměmi. Když Ukrajina vyhraje, tak se spolu s Polskem stanou největším územím unie a přehlasují Západ. Dovolí to Západ? Je to to samé jako s Tureckem. To je několik desetiletí kandidátskou zemí a všichni vědí, že nikdy do EU nevstoupí... Jsme trochu pokrytci. Musíme počítat s tím, že ta válka, ať dopadne jak dopadne, tak to bude mít pro nás vždy nějaký důsledek. A nebude pozitivní...," zamýšlel se dále.

Nejde o to, jestli je někdo proruský či protiruský, ale jde o to, abychom stále šli cestou demokracie. Když se na sebe budou kriticky dívat i Ukrajinci, i Rusové, tak bude podle Schürgera velká část problému vyřešena: „Tyhle myšlenky mě nyní dost často trápí, protože si jich více všímám." Z publika se ozvala úvaha, jestli moc nezapomínáme na to, co se stalo v Iráku 2003, kde za tamní pofidérní svobodu zaplatilo přes půl milionu lidí svými životy. „Války jsou věci pokrytectví a egocentrických egomaniaků a je jedno, jestli to je na Východě nebo na Západě. A válka v Iráku se pak ukázala, že byla vedena ze smyšlených důvodů. Takové ale války jsou. Vždy o zdrojích," podotkl k tomu Ján Schürger.

Zpravodajka a kameraman

„Když jsme s Darjou dojeli do Charkova a začala válka, tak jsem už byl trochu otupělý. Neměl jsem strach z toho, že někde něco bouchne, což je nebezpečné, protože když přestanete mít strach, tak většinou takoví lidé končí. A je to nejvyšší čas přestat. Ale díky tomu, že jsem tam měl Darju, tak jsem dostal nový impuls, protože jsem se o ní musel postarat. Byla to pro mě určitá motivace, jak překonat tu hrůzu. Určili jsme si mantinely, za které nepůjdeme. Nakonec jsme řadu z nich porušili. Jeden byl, že budeme odjíždět z města, když zbudou dvě únikové cesty. A odjížděli jsme, když zůstala jedna a ještě ji ostřelovali," sdělil Schürger.

Kniha Pod štítem Charkova s podtitulem Autentické svědectví z válečné zóny je vlastně kombinovaná zpráva o tom, jak před rokem tamní situaci viděli - někdy i odlišně - mladá reportérka a zkušený kameraman. Vložili do ní QR kódy, čímž vlastně vytvořili multimediální knihu. Načtete kód a vidíte televizní reportáž, která se týká právě popisované události, což hned návštěvníci debaty v knihovně s kladným výsledkem vyzkoušeli.

Darja Stomatová se narodila v roce 1992 v Kazachstánu. Do Česka spolu s rodinou emigrovala v roce 1997. Společně natáčeli od roku 2020 třeba násilné potlačování demonstrací po zmanipulované volbě prezidenta v Bělorusku. Ján Schürger se narodil v roce 1984 v Praze. Za svou kariéru navštívil více než šedesát zemí. Bohaté zkušenosti získal při natáčení převratů v Egyptě a Turecku, ale také během války v Sýrii. Jako první zahraniční kameraman natáčel v osvobozené Palmýře. U konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem byl od samého počátku. Tehdy pracovali pro CNN Prima News, dnes jsou zaměstnanci České televize.

A jak je změnily válečné zkušenosti z hrdinského města Ukrajiny? Ona: „Byla jsem jednou na sezení s vojenskou psycholožkou, která mi řekla, že šlo o špatné zážitky, mně to došlo, všechno jsem si srovnala v hlavě a jsem v pohodě. Hodně mě to profesně posunulo." On: „Já jsem k psycholožce nešel... Tělo se ve válce probouzí do zvířecího módu, následně v něm zčásti zůstává a je to opojný mód... Vždy to něco naučí a člověku to jinak nastaví hodnoty." Oba se nyní jako zaměstnanci veřejnoprávního média chtějí na Ukrajinu vrátit.