„Bezpečnostní problémy Blízkého východu jsou dnes zjevné. Méně zjevné je, jaké jsou kořeny této nestability. Zdálo by se, že je to spojeno primárně s islámem. Troufl bych si tomuto oponovat, a ne z nějakých sluníčkářských pozic, které zdaleka nezastávám. Ale z důvodu toho, že se nám v posledních dekádách sešlo na Blízkém východě hned několik vlivů, které tento region rozkývaly. Dokonce se dá říci, že nástup radikálního islámu v regionu je až druhotnou věcí, až důsledkem destabilizace,“ zahájil Břetislav Tureček před zaplněným sálem knihkupectví. „Myslím si, že problém Blízkého východu přišel s rozpadem bipolárního světa, s koncem studené války na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Do té doby byl celý rozvojový svět i Evropa rozdělen na dva mocenské bloky. V zájmu toho, aby studená válka nepřerostla ve válku horkou, byl i Blízký východ poměrně stabilizovaný. Neumím si představit, že by v sedmdesátých či osmdesátých letech Sovětský svaz a Spojené státy dopustily, aby se na Blízkém východě dělo to, co se tam děje dnes,“ domníval se. S rozpadem Sovětského svazu se na Blízkém východě vytvořilo vakuum. „Odpůrci toho sovětského vlivu mohli doufat, že se podaří v regionu nastolit nějaký vliv západní liberalizace, osvobození obyvatelstva a tak dále. Dnes však vidíme, že se od samého počátku tento záměr nedařil,“ upozornil. Sovětský svaz se rozpadl v roce 1991. „Naposledy ještě po konci studené války hlasoval Sovětský svaz jednotně s Američany například při rezoluci Rady bezpečnosti, která umožnila mezinárodní invazi na vytlačení Iráčanů z Kuvajtu, což bylo v letech 1990 a 1991. Poté už se cesty Spojených států a pak už Ruska začaly rozcházet. Američanům a Západu se však nepodařilo všechny pozice, které se v tomto regionu náhle uvolnily, obsadit,“ konstatoval Tureček a připomněl výrok ruského orientalisty, arabisty Alexeje Vasiljeva, který v roce 1993 napsal knihu o Blízkém východě. „Jedna z hlavních tezí knihy byla – Ano, vy Američané jste nás porazili ve studené válce. Na Blízkém východě jste nás zcela vytlačili. Ale neradujte se. Počkejte co přijde,“ uvedl.

„Co se týče ruské orientalistiky, tak je daleko bližší realitě než orientalistika západní, která je, bohužel, v mnoha ohledech velmi zpolitizovaná. Zkrátka se neblahé věštění profesora Vasiljeva naplnilo. Co přišlo? Další konflikty, svržení hnutí Tálibán v roce 2001 Američany vedenou invazí s mandátem OSN. O dva roky později svržení Saddáma Husajna už bez mandátu OSN s velmi pochybnými, často až vylhanými argumenty. Třicet let po skončení studené války vidíme, že Blízký východ vůbec není demokratičtější, vůbec není stabilnější. Jsem dalek toho říkat, že za to může Západ. Ale toto jsou fakta,“ zdůraznil. V roce 2014 poprvé americký prezident Obama stanovil cíl zlikvidovat samozvaný Islámský stát. „Bylo to poprvé, kdy Západ poprvé zasáhl proti genocidnímu chování Islámského státu na severu Iráku, kdy statisíce lidí – křesťanů, jezídů i muslimů – prchaly před touto organizací. V té době buňky hlásící se k této organizaci byly v sedmi zemích světa. Dnes jsou ve čtyřiceti zemích světa,“ upozornil. „Můžeme se ptát, že když Západ má takovou technologickou převahu, i morální, jak je možné, že pořád prohráváme?“ otázal se Břetislav Tureček. Dal příklad z minulého týdne, kdy Izraelci sestřelili nad svým územím íránský dron, jehož kusem pak izraelský premiér Netanjahu mával na bezpečnostní konferenci v Mnichově. Jak však Íránci k tomuto dronu přišli? Před šesti lety přeletěl nad Íránem dron americký, který Irán donutil přistát. „To, co minulý týden vlétlo do Izraele, byla kopie amerického dronu,“ objasnil. „Musíme si uvědomit, že i když máme sebelepší schopnosti, je spousta věcí, které ve světě neovlivníme. Navíc ten náš pomyslný, či skutečný nepřítel je často podceňován. To je ještě větší chyba. Vzpomeňme na náš schizofrenní přístup. Oni jsou to pro nás divoši, žijí v patnáctém století – děláme si legraci z muslimského kalendáře. Zároveň ale vidíme třeba Írán. Oni si umějí vyrobit vlastní drony, ponorky. Co neumějí, si okopírují. Pak je třeba se ptát, jestli není na čase se děním na Blízkém východě zabývat bez jakékoliv ideologie,“ konstatoval.

Vojáky v klimatizovaných vestách porážejí v Afghánistánu negramotní pastevci

„Nechápeme, že naše převaha ve všech možných oblastech se nám může vymstít. Máme supervýkonné počítače, možnosti odposlechu. Takové technologické možnosti máme. Jak je možné, že oni tomu unikají?“ zeptal. Přestávají totiž naše technologické prostředky používat. „Jsme schopni odposlouchávat jakéhokoliv negramotného pastevce v Afghánistánu, ale nevíme, co říká svému sousedovi v mešitě, když u sebe nemají mobilní telefony. Tady se dostáváme do jakési pasti. Nemluvě o tom, že naše technika často selhává. Potom vidíte fotografie západních vojáků, kteří mají pomalu klimatizované vesty, přístroje na noční vidění, super zbraně. Přesto je v Afghánistánu porážejí negramotní pastevci, kteří tam běhají v něčem, co nám připomíná noční košili, na nohou mají sandály a střílejí obstarožními kalašnikovy,“ uvedl. „V mnoha věcech Západ narazil v tomto regionu na své limity vojenské i politické. Je na čase se smířit s tím, že ne všechno umíme ovlivnit; ale zároveň, co ovlivnit můžeme, ovlivňovat trochu jinými prostředky než dosud,“ řekl.

„Nejhorší konflikt na Blízkém východě je dnes v Sýrii, kterému se z neznámého důvodu říká občanská válka, přestože ten konflikt rozehrávají neustále občané mnoha jiných států. Syřané se stali prakticky obětí obnovované válečnické bipolarity mezi Amerikou a Ruskem, kdy za šest let konání konfliktu nebyla přijata jediná rezoluce Rady bezpečnosti. Když ji navrhovali Američané, vetovali ji Rusové a opačně,“ upozornil. Západ vytvořil několik skupin opozice, která měla svrhnout Bašára Asada. „Zorganizovali jsme syrskou národní radu, syrskou národní koalici, několik různých platforem, které měly vygenerovat nové vedení země. Nechci vás zkoušet. Nikdo z vás nezmíní jednoho jediného syrského vůdce, který by měl nahradit Asada. Každý z nich by měl ve volbách jedno procento. Asad by měl dvacet, možná třicet či čtyřicet procent. Volby by vyhrál. Takže ani demokracií tam neuspějeme,“ upozornil. „Vytvářeli jsme pseudoopozice, které se rozhádaly mezi sebou. Zároveň Západ začal organizovat různé politické konference ke svržení Asadova režimu. Jednalo se v Istanbulu, v Paříži, ve Washingtonu, v Ženevě. Nic z toho neuspělo. Paradoxně konflikt se začal uklidňovat v prosinci 2016, když začaly probíhat paralelní rozhovory na toto téma. Byly ovšem pod patronátem Rusů, Íránu a Turecka. Jednalo se v Kazachstánu. Američané a Francouzi nebyli přizváni. Teprve tam se dohodlo – ano, přestaneme střílet,“ konstatoval. Střílí se sice dále, počet mrtvých však klesá a zmenšují se oblasti bojů. „Myslím, že řešení přijde – pro syrský konflikt a obecně pro Blízký východ – až se tady přestanou míjet dvě koleje. To znamená Západ a jeho vize a Rusko a jeho vize. Teprve až se vyčerpají sponzoři války v Sýrii, tedy nejen Rusové a Američané, ale i Íránci a Saúdové, kteří tam neustále posílají peníze a zbraně, a rozhodnou se, že je to pro ně už neúnosné, a sednou si společně ke stolu na jednom místě, teprve poté tato válka může skončit. Co se tohoto týká, jsem docela pesimista,“ vysvětlil Břetislav Tureček.

Írán dává na vojenské účely osmkrát méně než arabské státy vedené Saúdskou Arábií

Prapříčinou politické nestability na Blízkém východě není dle Turečka politický islám, ale ekonomické důvody. Uvedl příklad Egypta, kde se zvedla cena chleba o dvacet procent a lidé, ti chudí, vyšli v rámci arabského jara do ulic. Po svržení prezidenta Mubaraka tam volby vyhrálo v roce 2012 Muslimské bratrstvo, které bylo po roce svrženo polovojenským režimem maršála Sísího. „Můžeme se ale ptát, do jaké míry je Egypt stabilní. Dnešní vláda oprávněně říká, že potírá Muslimské bratrstvo, ale neřeší to prapříčiny. Podařilo se tam eliminovat nositele radikálního islámu, ale Egypt se drží nad vodou jen proto, že Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty tam nalily miliardy dolarů, aby se egyptská ekonomika nezhroutila. Kdyby dnešní režim neměl tak velké finanční injekce, tak se neudrží,“ objasnil. Egypt, ale i Turecko či Írán trpí paradoxně převzdělaností. „Jejich vzdělávací systém chrlí takové množství vysokoškolsky vzdělaných lidí, že jim pak nejsou schopni dát práci. V Egyptě například vidíte v kancelářích obrovské množství lidí, kteří tam nic nedělají. Protože v Egyptě jsou takové zákony, že když někdo vystuduje vysokou školu, stát ho musí zaměstnat. Vede to k tomu, že nejprve stát dá poměrně velké peníze, aby někdo vystudoval, a pak přichází o velké peníze, aby ho zaměstnal,“ konstatoval Tureček o situaci v osmdesátimilionovém Egyptě. „V Turecku čtvrtinu nezaměstnaných tvoří vysokoškoláci. V Íránu je každý rok bez ohledu na vzdělání potřeba vytvořit milion pracovních míst. Do toho íránské vysoké školy vychrlí nejméně půl milionu vysokoškolsky vzdělaných lidí. Vede to k tomu, že vysokoškoláci berou práci středoškolákům, ti dělají s lopatou. A ti, co by s tou lopatou měli dělat, nedělají nic, a jdou demonstrovat,“ objasnil.

Tureček se pak po dotazu diváka, zda jde v Sýrii o souboj o dominanci v oblasti mezi Tureckem a Íránem, ještě vrátil k syrskému konfliktu: „Nemyslím si, že jde jen o tyto dvě země. Pokud se někdo začal angažovat v syrském konfliktu s vidinou nějaké větší dominance než dosud, tak to byla Saúdská Arábie a sunnitské monarchie v Perském zálivu. Írán neměl o co bojovat. Měl velmi dobré vztahy se Sýrií. Rostoucí angažmá Ruska a Íránu v syrském konfliktu bylo reakcí na to, že se někdo pokoušel odstavit od moci jejich spojence Bašára Asada,“ upozornil s tím, že z hlediska Íránu má angažmá v Sýrii svoji logiku. „Když byla irácko-íránská válka od léta 1981 do léta 1988, tak Západ i východní blok podporovaly Irák Saddáma Husajna. Celý arabský svět také. Byla jedna jediná výjimka, která podporovala Írán. Tou byla Sýrie. Jestliže o třicet let později jsou Íránci obdobně loajální syrskému režimu, tak to nás nemůže překvapit,“argumentoval. „Neustále slyšíme o íránské hrozbě, o rovnováze sil na Blízkém východě. Tato terminologie je velmi nepřesná. Když se podíváte na mapu Blízkého východu a vyznačíte si, kde mají Američané základny, tak je tam velký prstenec desítek amerických základen a uprostřed nich je Írán. Takhle vypadá íránská hrozba. Ano, Írán zbrojí, seč může. Pořád však dává na vojenské účely osmkrát méně než arabské státy vedené Saúdskou Arábií. Kde máme nějakou rovnováhu?“ ptá se. „Západ na Blízkém východě strategicky ztrácí. Jsme vyděšení. Což je logické. Když se na to však podíváme z nadhledu, určitou logiku počínání má i druhý tábor. Když jsem zmínil desítky amerických základen jenom na Blízkém východě, tak nezapomeňme na desítky jejich základen jinde na světě. Kolik jich mají Rusové? Jednu. A to v Sýrii. Mysleme si o tom, co chceme, ale strategie Rusů je jednoznačná,“ upozornil.

Jeden z dotazů byl i na Jemen, kde probíhá jeden z krvavých konfliktů, o němž se příliš nemluví. „V této zemi je šíitská menšina, zhruba třetina obyvatel. Ta pod tlakem radikálního sunnitského islámu byla marginalizovaná a pod dojmem arabského jara se začala domáhat většího podílu na moci. Na jaře 2015 se šíitským povstalcům podařilo vyhnat jemenskou vládu z hlavního města Saná. Prezident Hádí uprchl do Saúdské Arábie. Vzápětí Saúdové do konfliktu vstoupili. Ani po třech letech válka neskočila. Jsou desítky tisíc mrtvých, většinou civilistů. Je tam ohromná chudoba, vázne zásobování, statisíce lidí s cholerou,“ vylíčil Tureček. Zajímavě se k tomu postavila Rada bezpečnosti, která odsouhlasila zbrojní embargo, které se však týká jen šíitských povstalců. „Problém je, že se nezavedlo embargo proti celému Jemenu. Dnes tedy máme rebely, jimž se nesmí dovážet zbraně. Ti, kteří proti nim bojují, je dovážet smějí. Mají velmi silnou podporu saúdskoarabského letectva,“ konstatoval. „Saúdové velmi přecenili své síly. Operace, která měla trvat pár týdnů a měla vést k dosazení prezidenta, se evidentně nezdařila. Navíc se konfliktem čím dál více zabývají lidskoprávní organizace s tím, jak je možné, že podporujeme Saúdy, když bombardují jednu nemocnici za druhou, jak je možné, že s nimi vojensky spolupracujeme. Co se týká České republiky – tady slyšíme ohlušující mlčení. Loni byl největším odběratelem českých zbraní Irák, předloni to však byla Saúdská Arábie. Nikdo se tím tady nezabývá. Když se zeptáte lidí na ministerstvu, tak řeknou – my nedodáváme smrtící zbraně, ale humanitární tatrovky. Tohle je konflikt, kde se náš spojenec dopouští děsivých věcí, a nás to nezajímá a veřejná debata se o tom prakticky nevede,“ uzavřel Břetislav Tureček, který velmi fundovaně odpovídal na dotazy návštěvníků přes dvě a půl hodiny. Za což si vysloužil na závěr bouřlivý potlesk.