„Když jsem předložil občanský průkaz a bylo zapsáno moje jméno, byl jsem vyzván, abych si sundal roušku, aby ověřili, že jsem to opravdu já. Řekl jsem, že bych tím riskoval pokutu až tři miliony za porušení opatření obecné povahy. Chvíli jsme argumentovali, oni prý že to vyplývá ze zákona. Já jsem uvedl, že v zákoně stojí, že volič se prokáže občanským průkazem, což jsem učinil. Někam volali a sdělili mi, že v takovém případě mě nenechají volit,“ popsal David Zahumenský z Brna ParlamentnímListům.cz, co zažil ve volební místnosti. Chtěl prý tedy vědět, z čeho toto omezení vyplývá. Komise se prý radila a nakonec poukázala na článek na stránkách ministerstva vnitra, podle něhož by lidé měli sejmout roušku, aby prokázali totožnost.

Celou akci má právník zvukově zaznamenanou a tato nahrávka dle jeho slov poslouží soudu jako důkaz. Mimo jiné je na ní prý slyšet, jak člen komise říká, že i s rouškou si je pan Zahumenský podobný.

Volební právo je víc než rouška-nerouška

Petr Mlsna, náměstek ministra vnitra, se před volbami v médiích vyjadřoval, že například voličům bez roušky bude pouze hrozit pokuta, kterou mu vyměří místní úřad v přestupkovém řízení. „Absence roušky nemůže jít na úkor volebního práva,“ řekl doslova. Dá se z toho dovodit, že zároveň absence ochoty sahat na kontaminovanou roušku kvůli identifikaci nemůže jít na úkor volebního práva? 

Pokyny na stránkách ministerstva vnitra.

Každá ves jinej pes? Možná byly ve volební komisi teroristé… 

Roušku měl na sobě po celou dobu ve volební místnosti například Pavel Melichar s přítelkyní. Pro Stav bez nouze potvrdil, že je dokonce ani nikdo nevyzval, aby si ji sundali. Vyřkl i další podnět k zamyšlení, a to, že ani volič sám nemohl poznat, kdo je v komisi: „A ani dezinfekci jsem nepoužil. Samozřejmě ve volební místnosti byli nějací lidé s rouškama a já jim dal OP a oni mě našli v nějakém seznamu. Ale jestli to byla volební komise nebo teroristi, to poznat nešlo.“

Brněnský podnikatel Rostislav Crha přispěl zážitkem zcela opačného rázu: „Když jsem vešel do místnosti, tak jsem viděl, že jedna dáma nemá. Tak jsem se zeptal, jestli si ten hadr mám vzít. Dámy jednohlasně řekly, nemusíte – parádní a rozumní lidé.“

V mnoha menších obcích rovněž na identifikaci sundáním ústenky netrvali, protože se většina místních navzájem zná. „U nás ji měli všichni, známe se, takže mě nikdo k jejímu sundání nevyzval. Nás ani jednoho nikdo nevyzval. Takže je tu covid a máme se chránit anebo se máme identifikovat?“ má takovou zkušenost terapeutka Hana Jelínková. Její manžel si k případu pana Zahumenského prý přisadil: „Škoda, že ji nesundal a nezačal tam na všechny kašlat.“

I na vesnicích, kde se všichni neznali, to proběhlo podle některých ohlasů obdobně: „Odškrtli si mne i mou dceru jen podle občanky a adresy. Roušky jsme nesundavaly, takže nás nikdo neidentifikoval,“ popsala Bohdana Daňková. Totéž potvrdila Pavla Štolpová: „Nechtěli po mně sundat roušku, aby si mě ověřili.“ Podle některých názorů jsou volby napadnutelné spíše proto, že v mnoha případech volební komise v podstatě vůbec neprovedla identifikaci. Někteří lidé měli po dobu volby zapnuté nahrávání, takže jsou schopni to i následně doložit.

Našli se tací, kteří volební komisi doslova testovali, například Hana Stráská: „Roušku jsem si dala až vysoko pod oči, oči jsem měla nalíčené plus umělé řasy, a jako bonus si dala synovy dioptrické brýle. Nikdo nic neřešil, s fotkou na OP jsem byla k nepoznání. Jen proběhla hádka skrze dezinfekci rukou, kterou jsem odmítla.“ A prošlo to. Samotné voliče napadá otázka: Co když někteří volili za někoho jiného?

Někteří odvolili s rouškou „na půl žerdi“, tedy pod nosem. Řada lidí se ani nedotkla dezinfekce.

Ještě jiný pohled...

Popsané odlišnosti ukazují, že kdyby řada lidí, kteří například ze zdravotních důvodů roušku nesnesou, věděla, že nebudou prezekuováni, volit by nakonec rovněž dorazila. David Zahumenský tvrdí, že jako mnohem závažnější vidí právě to, že řada lidí má dýchací potíže a astma, a přesto nemají výjimku z nošení roušek. „Jsou tak vyloučeni z veřejného života. Je pravděpodobné, že řada z nich nešla k volbám kvůli povinnosti nosit roušku,“ dodává, co v žalobě zdůrazňuje. Říká, že se sice řešily podmínky volební účasti pro pár lidí v karanténě, ale na sedm set až osm set tisíc lidí s astmatem, kteří „neudýchají roušku“, se trochu pozapomnělo.

Otázkou je, zda by měly být postihovány i komise, které naopak odmítaly „kontrolovat obličeje“, i když je na to upozornil sám občan. „Já se komise ptala, proč nekontrolují obličej, a bylo mi řečeno, že to poznají i s rouškou. Měla jsem tak nějak daný šátek, který mi stejně spadl. Ostatní zarouškovaní. Nemělo cenu diskutovat,“ jsou slova Zuzany B., kterou to mimo jiné též napadlo už ve volební místnosti.

Pokud by komisi nestačila identifikace průkazem totožnosti ve smyslu porovnání obličeje s fotografií, měla i další možnost, pokud měla pochybnost o tom, že se dotyčný identifikuje vlastním občanským průkazem:

U občanských průkazů s biometrickými údaji mimochodem zobrazení obličeje není jediným osobním údajem pro porovnání fyzických či fyziologických znaků osoby, které umožňují jeho jedinečnou identifikaci. U držitelů těchto průkazů, kteří nechtějí sundávat roušku, je tedy v případě pochybností možnost ověřit totožnost předložením průkazu a zároveň porovnáním biometrického údaje, kterým je například podpis.

Biometrickými údaji se rozumí takové charakteristiky živých osob, které jsou pro každého unikátní a jedince jednoznačně identifikují. Zabývá se jimi metoda zvaná biometrie, která zkoumá a rozpoznává vlastnosti jedinců, dle nichž je možné je určit. Typické biometrické údaje jsou: snímek obličeje, otisk prstu, snímek oční duhovky, snímek sítnice, podpis, hlas (zabarvení).