Kvalita ovzduší je široký pojem a zahrnuje vzájemný vztah mnoha různých veličin a ukazatelů – od teploty přes vlhkost a prašnost až po přítomnost bakterií a životu nebezpečných plynů. Důležité jsou nejen konkrétní naměřené hodnoty, ale také souvislost s konkrétním časovým okamžikem a místem.

Měření kvality ovzduší v budovách zahrnuje řadu oblastí a není zcela triviální záležitostí. Při využití vhodných měřících přístrojů a dodržení adekvátních postupů lze kvalitu ovzduší měřit jednoduše a efektivně. Příkladem takových univerzálních i úzce specializovaných přístrojů jsou ruční měřiče Fluke.

Kvalita ovzduší souvisí s řadou norem a zákonných předpisů. V České republice jsou uplatňovány například hygienické směrnice č. 46/1978 Sb. o hygienických požadavcích na pracovní prostředí a č. 64/1984 Sb. o hygienických zásadách pro práce s chemickými karcinogeny. Známá je také norma ČSN 12 7040 o vzduchotechnických zařízeních a odsávání škodlivin od strojů a technických zařízení. Jednotlivé předpisy mj. určují mezní hodnoty pro konkrétní časové období, důležité je ale také zohlednění kumulativních hodnot skrze různá prostředí, ve kterých se konkrétní člověk vyskytuje.

Všudypřítomné částice

Příkladem důležitého vlivu na kvalitu ovzduší je prašnost – částice obsažené ve vzduchu. Prachové částice mají mnoho různých forem a zdrojů od přirozených pylů rostlin, srsti zvířat a vzdušných bakterií až po uměle vytvořené například skleněná vlákna, azbest a částice generované drcením a spalováním jako součásti výrobního procesu. Nosem a horními cestami dýchacími projde přibližně polovina částic větších než 0,02 mm a do dolních cest dýchacích se dostane pouze minimum částic větších než 0,005 mm, zbývá však mnoho nebezpečných částic, které se dostanou ještě dále do plic – například částice azbestu jsou menší než 0,003 mm.