Daruše Burdová pochází z Brna, kde se narodila poslední den roku 1923 s příjmením Kolářová. Obecnou školu absolvovala v Kounicově ulici a poté nastoupila na gymnázium v dnešní Jaselské ulici. „Maturovala jsem za války v roce 1943, kdy to nebylo vůbec jednoduché,“ vzpomíná čilá seniorka, která tehdy odmaturovala s vyznamenáním navzdory tomu, že na ni padl los a musela zkoušku ze všech předmětů absolvovat v německém jazyce. 

Následující dva roky do konce války pak pracovala ve Výzkumném zemědělském ústavu. Byla by to pravděpodobně jen nevýznamná epizoda v jinak pestrobarevném životě, kdyby právě v tomto ústavu nepotkala svého budoucího manžela. Toho v roce 1965 už jako vojenského lékaře následovala do Olomouce, kde žije dodnes.

Přihlášku na vysněnou Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity si podala hned po válce. „Chtěla jsem studovat hlavně přírodovědu, ale nakonec jsem si přibrala i zeměpis. Bylo nás tehdy málo, jen asi osmnáct studentů, kteří v květnu 1945 nastupovali na přírodovědeckou fakultu,“ vybavuje si Daruše Burdová.

Na studium v areálu v Kotlářské ulici vzpomíná s láskou a úsměvem. „Kromě klasických přednášek v posluchárnách jsme měli i výuku v laboratořích, kde jsme studovali geologii či biologii. Ve škole bývala zima a v učebnách se topilo koksem. Můj strýc ale pracoval jako ředitel v koksárně v Ostravě a poslal fakultě vagón koksu, abychom měli hlavně v učebnách mineralogie teplo, protože ten rok byla opravdu tuhá zima,“ vzpomíná Burdová.

Podle ní to tehdy bylo hektické období. Kvůli válečnému přerušení výuky totiž měli studenti úlevy ve studiu a ve snaze jich využít museli nahánět termíny tak, aby studium co nejdříve dokončili. Budoucí pedagožka Burdová si ho tak zkrátila o tři semestry a studium ukončila již v roce 1949.

„A to jsem ještě při studiu už učila na základní škole v Ostrovačicích u Brna, protože bylo málo kantorů a na univerzitu přišla výzva k zapojení studentů do pedagogické praxe,“ upřesňuje absolventka přírodovědecké fakulty, která však paradoxně promoci na své brněnské alma mater neměla. Studium pedagogických oborů totiž tehdy nekončilo promocí, ale pouhým zápisem na ministerstvu školství do seznamu kandidátů profesury na středních školách. „Pro ten zápis jsem si jela do Prahy,“ dodává Daruše Burdová.

Pedagožkou pak byla celý profesní život, který spojila v převážné míře s olomouckým hejčínským gymnáziem. I ve svých osmadevadesáti letech je paní Daruše stále aktivní a zajímá se o vše, co se děje u nás i ve světě. Vydala už dvě knihy vzpomínek. Její prvotina s názvem Všechno se mění, vzpomínky zůstávají vyšla v roce 2012, druhou nazvala Deník staré paní (Co rok dal a co rok vzal).

Ani po odchodu do důchodu ale nepřestala být aktivní. Stala se průvodkyní cestovní kanceláře, a ještě před čtyřmi lety provázela německé turisty po Olomouci. „Mám už sice špatný zrak a hůř slyším, ale udržuje mě hlava. Každé ráno si sednu k počítači a píšu další vzpomínky, hlavně pro čtyři pravnoučata,“ říká Daruše Burdová, která si kondici udržovala lyžováním a plaváním.

Teď jí pomáhá pečovatelka, která s ní vždycky po obědě chodí na procházku. A jaký je podle Daruše Burdové recept na dlouhověkost? „U mě to je zčásti asi genetická záležitost, protože moje teta zemřela ve věku 101 let. Každopádně by ale měl být člověk aktivní a udržovat si jasnou mysl. Snažím se jít s duchem doby. Ve volných chvílích luštím sudoku. A třeba televizi si pouštím až v sedm hodin večer, abych se podívala na zprávy,“ dodává absolventka Masarykovy univerzity, kterou příští rok na Silvestra čeká oslava 100. narozenin.