Jejich díla přednesou v doprovodu rozhlasových symfoniků varhaník Aleš Bárta, světoznámý trumpetista Otto Sauter, který Koncert pro piccolo trubku Juraje Filase inicioval a při světové premiéře provedl, dále saxofonista Jiří Hlaváč a klarinetista Irvin Venyš. U dirigentského pultu stane Marek Šedivý. Přímý přenos z Rudolfina naladíte na ČRo Vltava.

PROGRAM:

Jiří Teml (1935): Koncert pro varhany a orchestr č. 3 „Te Deum laudamus“
Juraj Filas (1955): Koncert pro piccolo trubku a orchestr 
Hanuš Bartoň (1960): Koncert pro altsaxofon, klarinet a orchestr  / světová premiéra
Jiří Gemrot (1957): Symfonie č. 2 

Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Marek Šedivý, dirigent

Sólisté
Aleš Bárta, varhany
Otto Sauter, piccolo trubka
Jiří Hlaváč, altsaxofon
Irvin Venyš, klarinet

DVOŘÁKOVA SÍŇ RUDOLFINA, PONDĚLÍ 8. ÚNORA V 19.30 HODIN

Přímý přenos koncertu vysílá ČRo Vltava.

V přestávce uslyšíte rozhovor Stanislavy Střelcové s dirigentem Markem Šedivým.

ROZHOVOR S JIŘÍM GEMROTEM, hudebním skladatelem, režisérem a pedagogem: 

Nezatracujte soudobou hudbu!

(část textu otiskl v rubrice „Radioraport“ Týdeník Rozhlas)

Pane Gemrote, co stálo na začátku vaší barvité životní cesty s hudbou?

Jak to tak bývá, hudbymilovní rodiče. Oba zpívali, maminka dokonce profesionálně. A nechali mě učit se na klavír.

Od kdy jste věděl, že bude správné zaměřit se na hudbu profesionálně?

Kolem puberty mě dostihly lajdácké sklony. Když už mně rodiče vyhrožovali, že mě z klavíru odhlásí, nějak víc jsem si uvědomil, že bych bez muziky nedokázal být šťastný.

Na první pohled se zdá, že se v tomto „potatila“ vaše dcera Michaela, vynikající operní a muzikálová zpěvačka. Co další děti? Nakolik potřebují ke spokojenému životu hudbu?

Starší dcera Kateřina je houslistka. Dva roky hrála sekund v ansámblu Pavel Haas Quartet, pak přešla na klidnější život – je členkou FOK, hrává i v PKF, především však v současnosti tráví většinu času se svými synky, Honzíkem a Adámkem. Syn Adam hrál dobře na klavír, ale studií na konzervatoři zanechal ve 2. ročníku a dnes se ubírá jinou profesní cestou.

Jsou pro vás potomci i inspirací k tvorbě?

Pro každé ze svých dětí jsem něco napsal: Když Kateřina začínala s houslemi, vznikla Hudba pro Kačku (vyšla tiskem). Adamovi jsem složil Toccatinu a Tři malá preludia, se kterými objížděl dětské soutěže a která rovněž vyšla tiskem. Pro Míšu to byla Ukolébavka pro soprán, cello a klavír na slova Jaroslava Seiferta, kterou jako začínající natočila v Českém rozhlase. Aktuálně jsem pro Míšu udělal aranže árie Rusalky a Hřbitovní scény z Fantoma opery s klavírním kvintetem a během jara budu Dvořákovy Milostné písně instrumentovat pro smyčcové kvarteto. Jedeme totiž koncem srpna na festival do francouzského Luberonu, kde mám premiéru 3. smyčcového kvartetu a Míša tam Milostné písně uvede.

Vaše skladby se ostatně často uvádějí v zahraničí. Jak jste spokojen s mírou jejich výskytu na tuzemských pódiích?

Být hrán častěji je touhou každého skladatele, mě nevyjímaje. Nejsem však ekonomicky závislý na tom, jak často se mé skladby hrají. Tvorba je pro mě navíc velmi intimní činností, se kterou nechci a neumím nakládat jako se zbožím. Nikam se proto nenabízím. Potěší mě zájem o mé kompozice, ale v jejich propagaci nevyvíjím žádný tlak.

Dnes si vaše noty položí na pult SOČR, se kterým jste ovšem velmi těsně spjat rovněž coby hudební režisér. Můžete posluchačům tuto profesi trošku přiblížit?

Hudební režisér odpovídá za souhlas nahrávky s partiturou díla. V okamžiku nahrávání je jeho vedoucím. Těší mě stálá práce s živou hudbou, detailní poznávání široké literatury, blízká spolupráce s vynikajícími umělci a skutečnost, že spolupracovníci ve studiu (zvukoví mistři, technici) jsou skvělí odborníci a báječní lidé. Daní za tuto práci je únava sluchu a občasný pocit, že práce ve studiu ubírá prostor pro vlastní tvorbu. Ale život to tak rozhodl a život rozhoduje správně.

Jakou skladbu si teď hýčkáte v představách? Co byste rád vytvořil?

Většinou píši na přímé objednávky. Aktuálně mám rozpracovanou skladbu pro Barok Collegium a mj. jsem na tento rok přislíbil Vilému Veverkovi hobojový koncert. Rád bych vytvořil lepší skladby než dosud. To je, myslím, můj hlavní motor – snaha, aby každá příští skladba překonala tu napsanou. Někdy se zadaří, někdy to při sebelepší vůli na sto procent nevyjde, ale cíl je jasný. Nedostižný ideál je třeba stále sledovat.

Využíváte při kompozici moderních technologií?

Máte na mysli třeba notační programy? Moji studenti je často využívají, já nikoliv. Pracuji postaru s tužkou a především gumou, o níž mí učitelé tvrdili, že je nejdůležitější potřebou skladatele. Notebooky mohou být dobrou pomůckou pro čistopis díla, ale také  mohou zradit, a to nejenom technickou poruchou, ale i zlenivěním vlastní hlavy, která na rozdíl od nich může fungovat kdykoliv. Pokud se skladatelé opírají o pomoc počítače příliš, je to na výsledku poznat.

Máte za léta kompoziční práce vypozorováno, jaké podmínky a okolnosti jsou u vás garantem takřka ideálního tvůrčího rozpoložení?

Kompozice vyžaduje ze všech mých činností (tedy vedle režie a učení) nejvíce energie. Nejradši komponuji dopoledne, kdy je hlava odpočatá. Potřebuji být u práce sám, s nástrojem pro kontrolu a je mi vlastně jedno, kde jsem. Jednu skladbu, s níž jsem pak krátce na to letěl do Japonska, jsem psal na poslední chvíli na dovolené u moře.

Zažíváte často pocit, že na vás hudba doléhá v nadměrném množství? Nebo si naopak říkáte, je na světě spousta báječné muziky, a tudíž není možno ustat, je třeba objevovat další a další….

Rozlišuji poslech hudby a hudební smog: obtěžuje mě nežádoucí poslech hudby v obchodě, restauraci. Myslím, že to vede k otupení, pro něž nejsme schopni patřičně si užít poslech dobré hudby jakéhokoliv žánru. Ticho je stejný dar jako světlem nerušený pohled na noční nebe. Na světě je tolik nádherné hudby, že není možné za život poslechnout vše. To mě mrzí, ale neznamená to ustat v tvorbě. Je potřebou, která k lidem patří, a je-li každý člověk neopakovatelný originál, znamená to, že může stvořit i originální, neopakovatelnou hudbu.

V tomto večeru je nasnadě otázka – proč se publikum bojí soudobých autorů, víte to?

Snad to tuším: Provozování soudobé hudby je do jisté míry živou dílnou, kterou navíc ovlivňují různé nehudební zájmy. Historická hudba je jich prosta, čas vykonal své dílo a zůstalo to nejlepší. Ale u toho nelze zůstat, nelze žít jen z rodinného stříbra nebo skvělého skanzenu.

Všímám si i skutečnosti, jak  posluchači jednotlivých národů přistupují k hudebním novinkám. Od Holanďanů, až dychtivě hltajících vše nové, po konzervativní publikum, přicházející s chutí jen na to, co už zná. Češi povětšinou patří k druhé skupině. Kruh je to hodně začarovaný. Občas se k tomu neblaze přidává nechuť umělců studovat novinku, někdy až neschopnost ji pochopit a také zarputilé odhodlání vydržet celý život s tím, co se naučili ve škole. Dále k neblahému stavu přispívá skutečnost, že za užití novější, tedy chráněné hudby se platí často velmi vysoké částky, a to nejen autorům, ale i vydavatelům – těm nejen za autorská práva, ale i za půjčovné. Chráněná hudba se tedy z ekonomických důvodů hraje méně, tím pádem s ní má publikum menší zkušenost. A opravdu se vám jako mladým a na první poslech líbil například Janáček? Nebo jste k němu museli opakovaným poslechem „dorůst“ a pak teprve žasnout, co že je to za nádheru? S poslechem soudobých skladeb to není jiné.

Současná hudba je velmi různorodá, neexistuje jednotný umělecký směr. Vyspělý posluchač jistě přijme i jazykově komplikovanější hudbu, ale v současné tvorbě lze najít rovněž moderní, přesto vlídná a přístupná díla. Prosba k posluchačům tedy zní: Nebojte se, nedávejte vše do jednoho pytle, nenechte se odradit jednou nedobrou zkušeností. Žije řada autorů, píšících báječnou hudbu, aniž by se o nich třeba vědělo. Čekají na objevení vámi!

Za rozhovor děkuje Jitka Novotná

Otto Sauter, piccolo trubka

Otto Sauter proslul jako jeden z předních světových sólistů na trubku. Coby specialista na piccolo trubku se objevil na pódiích všech velkých koncertních síní.

V letech 1988–1998 byl prvním trumpetistou Brémské státní filharmonie. V roce 1991 založil Mezinárodní trumpetový festival v Brémách a v roce 1994 i Brémskou trumpetovou akademii.

V roce 1995 vystoupil s londýnským Filharmonickým orchestrem za přítomnosti Jeho Výsosti prince Charlese, v roce 2000 hrál na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu v přítomnosti papeže Jana Pavla II. a v roce 2001 se představil s Čínským národním symfonickým orchestrem dirigovaným Muhai Tangem v Zakázaném městě v Pekingu.

Pro vydavatelství EMI Classics nahrál sérii CD „World of Baroque“ se světovými premiérami znovuobjevených kompozic barokních a raně klasicistních autorů (A. Scarlatti, J. G. Reutter, J. M. Molter). Inicioval rozšíření repertoáru pro piccolo trubku o díla od Juliena-Françoise Zbindena, Haralda Genzmera a Jana Koetsiera. V roce 2004 poprvé uvedl tři díla českého skladatele Juraje Filase, z nichž dvě přednesl na Beethoven Festu v Bonnu. V roce 2008 uvedl v síních Berlínské a Kolínské filharmonie premiéru koncertu pro piccolo trubku a symfonický orchestr, který pro něj napsal řecký skladatel Mikis Theodorakis a zaranžoval Róbert Gulya.

V roce 2004 Sauter založil Festival ve Wartburgu a v roce 2005 mezinárodní hudební festival sborů „Musica Sacra a Roma“ pořádaný v Římě a ve Vatikánu. Ke 250. výročí narození W. A. Mozarta v roce 2006 uvedl v život projekt „Little Amadeus & Friends Aktionstag“ pro studenty německých gymnázií, který každoročně pořádá společně s Peterem Willem, televizním producentem stejnojmenného mezinárodního televizního seriálu pro děti (oceněného v Německu cenou Echo Klasik). V letech 2007–2008 inicioval a odehrál v Německu, Rakousku a Švýcarsku osmdesát koncertů v rámci pořadu „Little Amadeus Live“.

Otto Sauter je také uměleckým ředitelem souboru „Ten of the Best“ a spolupracoval s orchestry a umělci, jako jsou SOČR, Rozhlasový orchestr MDR z Lipska, Česká filharmonie, Malmö Symphony Orchestra, Beethoven Orchester Bonn, Bachcollegium Leipzig, Sinfonia Varsovia, Münchner Kammerorchester, Cappella Istropolitana, Edita Gruberová, José Carreras, Gösta Winbergh, Ivo Pogorelich, Elena Bashkirova, Jochen Kowalski, Mario Adorf, Michael Mendl, Zubin Mehta, Daniel Barenboim, Christoph Poppen, Marcello Viotti.

U příležitosti 50. výročí založení německé pobočky UNICEF účinkoval na sérii koncertů v Německu. Každý rok si zve celosvětově uznávané umělce, jako jsou např. Montserrat Caballé nebo Bobby McFerrin, aby s nimi vystoupil na společném koncertě na březích Bodamského jezera.

Koncert pro altsaxofon, klarinet a orchestr / světová premiéra

Hanuš Bartoň
(1960)

Hanuš Bartoň studoval na Pražské konzervatoři hru na klavír a kompozici, na AMU rovněž oba obory. Klavír absolvoval u Jana Panenky, skladbu u Jiřího Pauera, poté ještě absolvoval aspiranturu v oboru skladba u Svatopluka Havelky. Dnes se věnuje třem profesím: komponuje, vystupuje jako klavírista se zaměřením na současnou hudbu a vyučuje kompozici na AMU a teorii na Pražské konzervatoři. Je členem souborů MoEns a Ars cameralis, hudbě starších mistrů se věnuje s manželkou v Dusíkově klavírním duu.

V kompozici zastává názor, že originalita dnes nespočívá ve stylovém vyhranění, ale ve způsobu hudebního myšlení. Proto najdeme v Bartoňově díle elektronické skladby vedle skladeb pro „tradiční“ nástroje, díla opřená o hudební tradici i skladby experimentující. K dnes premiérované kompozici, jejíž sólové party vznikly za významného přispění obou sólistů, napsal:

Když mě prof. Hlaváč oslovil s nabídkou napsat dvojkoncert pro klarinet, saxofon a orchestr, byla to pro mě příležitost vrátit se po dlouhé době k tomuto druhu koncertantní hudby. Dva zdánlivě si blízké sólové nástroje se během práce na skladbě ukázaly být silnými „individualitami“. Patří sice do jedné rodiny nástrojů, jsou však zároveň natolik svébytné, že každý z nich prosazuje svůj názor. Skáčou si do řeči, hádají se a nejsou schopny se „domluvit“. Když se o to občas přece jen snaží, nedopadne to dobře. Stejnou melodii hraje každý po svém, vzájemně se předbíhají a pak zase dohánějí. Orchestr si hašteření sól většinou nevšímá, je zaneprázdněn vnitřními spory o rytmus a dynamiku. Všichni se sice shodují, že budou dělat jakési dynamické oblouky a že budou ctít rytmický pulz, každá skupina nástrojů si to ale představuje jinak. V orchestru vznikají spojenectví, která ale většinou dlouho nevydrží. Nástroje se totiž chovají oportunisticky a často „dezertují“ k protivníkovi. Občas se sólistům podaří vyrušit orchestr ze zaujetí interními spory. V těchto řídkých chvílích se zdá, že převládne vzájemný respekt a schopnost empatie. Jediné, na čem se chtě nechtě shodnou všichni, je harmonie. Žádný aktér, ani sólisté, totiž není schopen svou harmonickou vizi vnutit ostatním. Ty tam jsou doby, kdy stačilo vybrat správné akordy a doprovodit melodii, která si o to sama říkala. Tak se radši všichni zúčastnění dobrovolně podřídí předem určenému plánu souzvuků. Harmonie je sice tabu, ale občas se někdo, hlavně sólisté, dopustí provokace ve formě mikrointervalů nebo tzv. multifonik. Rebelové si zvyšují sebevědomí, ostatní se radši tváří, že to neslyší. Není také proč se obávat. Provokace jsou neškodné a jsou jen výsledkem harmonického „samopohybu“. Provokatéři si to neuvědomují, cítí se „svobodní“.

(autor textu: Otomar Kvěch)