9288 kilometrů. Tolik měří nejdelší železnice světa, transsibiřská magistrála. Na sklonku první světové války tuto legen­dární trať ovládli českoslovenští legionáři, kteří v Rusku bojovali za samostatné Česko­slovensko a později proti bolševikům.

Přesně po sto letech se po stopách jednoho z nich, desátníka 7. Tatranského pluku Jana Kouby, vydává jeho pravnučka Ina. Na své cestě z Moskvy do Vladivostoku má v ruce Janův deník, v němž po čtyři roky zazname­nával válečné běsy a zápas o přežití v neko­nečné pustině.

„Vyrůstala jsem v rodině, která byla velmi hrdá na svého válečného hrdinu... Když jsem deník začala číst, měla jsem spoustu otázek. Musela jsem se na Sibiř vrátit. Pochopit, kde deník vznikal a zjistit, jestli to s tím hrdinstvím opravdu bylo takhle... Ale ono samozřejmě nebylo.“ Ina Píšová.

O letech strávených během první světové války v československých legiích Jan Kouba mnoho nevyprávěl. Něco málo zapsal do rodové kroniky, která dodnes leží na gruntě v jihočeských Pasekách předávaná z generace na generaci. Daleko víc však svěřil deníku, který si vedl po celou dobu svého pobytu v Rusku. Na sklonku třicátých let tlustý černý sešit spolu s uniformou a legionářskými medailemi zakopal na zahradě, protože tušil, že nastupující nacistický režim bude bývalé legionáře pronásledovat.

„Jendo?“ obrátil se Toník na svého staršího bratra, když se jednoho teplého letního večera roku 1925 vraceli sami z pole. „Zabils na tý Sibiři někoho?“ Jan dlouho mlčel a pak tiše řekl: „Tak na to už se mě nikdy neptej.“