Dřevěná socha Vítka stojí na naší nejvýše položené hradní zřícenině od roku 2017, kdy ji sem spolek pro obnovu této památky instaloval, Bertha von Blankenberg mu dělá společnost několik dní. „Léta Páně 1138 jel z Pasova směrem na Prahu mladý rytíř Vítek. Nedělního rána v pozdním létu putoval Vítek lesem k vrchu Třístoličníku. Na mýtině zaslechl zpěv dvou dívek. Jedna měla ne světlých vlasech položen věneček z červených růží. Byla to Berta,“ komentuje Miroslav Kovačičín, který 22 let řídí obnovu Vítkova hrádku.

Alespoň takto popisuje jejich shledání Adalbert Stifter ve svém rozsáhlém historickém románu Witiko (Vítek), jehož obsahem je putování rytíře Vítka česko-německým pohraničím ve 12.století. Podle pověsti je na Vítkově hrádku nutné hledat i původ toho, jak se Vítkovcům dostala do erbu jejich tradiční růže. „Vítek dal své Bertě při shledání plané růže. Ty se pak staly symbolem Vítkovců,“ doplňuje znalec historie Vítkova hrádku Aleš Novák.

Tímto motivem se inspiroval i Jiří Genzer, autor sochy. Podle jeho slov se v jejím lůně skví několik pětilistých růží, ve vlasech má vpletenou další, svou hlavu má cudně otočenou směrem k Vítkovi a k hradu. „Pro mě je ještě další velmi důležitý aspekt. Ty rody české a rakouské, tedy česky a německy mluvící, byly těsně propojené již dávno, minimálně od dob Přemyslovců a Vitkovců. Míchání němčiny s češtinou bylo pro ně normální. Čeští šlechtici si brali německy mluvící šlechtičny a obráceně,“ dodává Genzer.