V roce 2012 se na veřejného ochránce práv obrátili vojáci z povolání, kteří namítali, že jim v rozporu se zákonem nebyla proplácena služební pohotovost. Ministerstvo obrany jim odmítalo odměnu přiznat s odůvodněním, že nešlo o služební pohotovost, protože jim nebylo určeno místo mimo vojenské objekty, kde se má voják v době pohotovosti zdržovat. Podle ministerstva byla vojákům v době mimo službu nařizována tzv. dosažitelnost, tj. stanoven časový limit, během nějž se voják na základě telefonického pokynu musel dostavit na základnu. Pro vojáka však takový rozkaz znamenal stejné omezení a stejný dopad na jeho život v době volna.

Podle ochránkyně šlo ze strany služebních orgánů o porušení zákona o vojácích z povolání. Podle něj je možné nařizovat pouze placenou služební pohotovost, nikoli „dostupnost“. Fakt, že přitom služební orgán neurčil místo pobytu mimo službu, nemůže jít k tíži vojákovi. S tímto názorem se zcela ztotožnil i Nejvyšší správní soud, který konstatoval, že neplacenou dosažitelnost nelze nařizovat.

Po opakovaných příslibech ministrů obrany, že znovu celou záležitost posoudí, se konečně podařilo dosáhnout pozitivní změny a nároky vojáků jsou postupně uznávány. Služební pohotovost je už v současné době nařizována vojákům v souladu se zákonem.