Podle Národního ústavu pro autismus výskyt autismu celosvětově strmě narůstá. V současnosti připadají 1-2 případy poruch autistického spektra na 100 osob. Potencionálně tedy i v České republice žije 100 000-200 000 osob s poruchou autistického spektra a každý rok se zde narodí okolo 1000-2000 dětí s autismem nebo obtížemi blížícími se autismu.

Právě rodiče dětí nebo dospělých s poruchou autistického spektra se na ombudsmanku v posledních letech obraceli a žádali o radu nebo pomoc se zajištěním sociální služby pro jejich dítě a o celkovou podporu rodiny. Velmi často rodiče poukazovali i na to, že požadovaná služba buď v regionu není, nebo je dlouhodobě nedostupná a ze strany obcí nenásledovaly žádné další kroky, které by situaci rodiny pomohly řešit.

„Česká republika se Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením a rovněž zákonem o sociálních službách zavázala zajistit místně i finančně dostupné, individualizované sociální služby pro lidi se zdravotním postižením. Jestliže ale rodiče popisují, jak obvolávají a objíždějí zařízení po celé zemi a hledají sociální službu, protože už nejsou schopni zvládat náročnou péči o blízkou osobu s autismem, ale nikde se jim nedostane pomoci, logicky to vede k závěru, že stát při plnění svých závazků selhává,“ vysvětluje ombudsmanka Anna Šabatová důvody, proč se rozhodla výzkumem ověřit, jaká je v rámci celé republiky dostupnost sociálních služeb pro klienty s autismem.

Zjistila, že dostupnost sociálních služeb v jednotlivých krajích není zajištěna ani pro děti, ani pro dospělé s autismem. Nedostupné jsou jak služby pobytové, tak i ambulantní a terénní, které poskytují podporu přímo v domácnosti (např. raná péče) nebo mimo rodinu (stacionáře, odlehčovací služby. I když taková služba v místě existuje, je kapacitně zcela naplněna, takže z pohledu rodin, jako kdyby neexistovala.

Financování sociálních služeb je v tuto chvíli v rukou samospráv, přičemž náklady na péči o klienty s autismem mohou být ve srovnání s péčí o klienty bez této diagnózy až dvojnásobné. Přestože tedy samy kraje vnímají nabídku sociálních služeb pro klienty s autismem jako nedostatečnou, současně poukazují na vysokou psychickou i fyzickou náročnost práce s touto cílovou skupinou a na problémy se zabezpečením a adekvátním ohodnocení kvalifikovaného personálu, zvlášť za situace, že zařízením sociálních služeb chybí dostatek personálu pro „běžné“ klienty, kteří nejsou tak nároční, jako klienti s autismem.