4. listopadu 1950 byla přijata evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. V roce 1992 ji tehdejší Československo ratifikovalo jako první postsocialistický stát střední a východní Evropy. Úmluva, doplněná postupně řadou dodatkových protokolů, zavazuje státy respektovat např. právo na život, právo na svobodu a osobní bezpečnost, právo na spravedlivý proces, zákaz trestu bez zákona, svobodu projevu, svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání, svobodu shromažďování, zákaz diskriminace aj. 

Evropský soud pro lidská práva (ESLP), který na dodržování Úmluvy dohlíží, vydá ročně více než 40 000 rozhodnutí. Nejsou důležitá jen pro konkrétní osoby, které se svého práva domáhaly. Každým rozhodnutím dává Evropský soud pro lidská práva všem evropským států jasně najevo, jak mají v obdobných situacích postupovat, jaké jednání je třeba považovat za porušení lidských práv. Odhodlání jediného člověka tak může změnit myšlení společnosti i v jiných státech a vést tam k postupným změnám. 

S řadou témat, kterým se ESLP věnuje a rozhoduje o nich, se ve své činnosti setkává i ombudsman. Nejde přitom jen o případy, kdy je žalována přímo Česká republika. Mnohé situace v jiných zemích totiž lze vztáhnout i na Českou republiku. Příkladem může být volební právo lidí s postižením a nedávné doporučení veřejného ochránce práv (ZDE). Vychází z poznatků z návštěv zařízení pro lidi s postižením, které odhalily řadu překážek bránících lidem s postižením volit a zejména nedostatečné individuální posuzování způsobilosti volit. Podobný názor na volební právo lidí s postižením už dříve vyslovil i ESLP například v případě žaloby pana Kisse proti Maďarsku. Pan Kiss měl maniodepresivní psychózu a soud ho omezil ve svéprávnosti. Schopnost projevit volební preference přitom nijak nezkoumal. Protože maďarská ústava jasně říkala, že lidé zbaveni nebo omezení ve správnosti nemají právo volit, pan Kiss byl vyškrtnut ze seznamu voličů a nemohl volit. Bránil se soudně a ESLP mu dal za pravdu. Maďarsko podle ESLP porušilo článek 3 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, který zaručuje svobodné vyjádření názoru všech lidí v demokratických volbách. Stát by musel mít podle ESLP velmi vážné důvody k tomu, aby mohl zbavit práv celou skupinu zranitelných osob (např. lidí s duševním onemocněním) bez jakéhokoliv individuálního posouzení jejich způsobilosti a potřeb. 

Inspirací pro Českou republiku by mohly být i rozhodnutí ESLP v případech obtěžování nadměrným hlukem. K takovým situacím dochází i v ČR a ombudsman se se stížnostmi lidí na hluk z restauračních zařízení nebo z různých provozoven v blízkosti obydlí setkává běžně. Výsledek žaloby proti Chorvatsku napovídá, jak by se ESLP mohl dívat na obdobné stížnosti vznesené vůči České republice. Paní Udovičić obtěžoval nadměrný hluk z baru pod jejím bytem. Soud jí přiznal odškodné 7500 eur jako náhradu nemajetkové újmy zato, že chorvatské úřady i soudy nepodnikly potřebné kroky k tomu, aby tomuto nadměrnému hluku zamezily. ESLP sice poznamenal, že Úmluva výslovně nezaručuje právo na čisté a tiché prostředí; pokud je však jednotlivec přímo a závažně obtěžován hlukem nebo jiným znečištěním, lze tuto situaci podřadit pod článek 8 Úmluvy, který zahrnuje i pozitivní závazek státu přijmout opatření k ochraně práva na respektování soukromého a rodinného života v oblasti vztahů mezi jednotlivci, a to při zachování spravedlivé rovnováhy mezi dotčenými zájmy. Soud také vytknul, že celé správní řízení v této věci trpělo vadami a stát připustil, aby daná situace přetrvávala více než deset let, aniž by o ní vnitrostátní orgány s konečnou platností rozhodly. Stát tedy podle soudu nepostupoval s náležitou pečlivostí a nezohlednil v dostatečné míře všechny dotčené zájmy; proto nenaplnil svůj pozitivní závazek zajistit právo paní Udovičić na respektování jejího obydlí a osobního života podle čl. 8 EÚLP.

Od 90. let řešil Evropský soud pro lidská práva i více než 400 žalob proti České republice. Nejčastěji se v žalobách objevovala námitka porušení práva na spravedlivý proces (305 případů).

Rovnost mužů a žen neřeší jen Česká republika. Nemusí přitom jít jen o upřednostnění muže u pracovního pohovoru, zrušení pracovního poměru ve zkušební době z důvodu těhotenství apod. Stereotypní náhledy na role jednotlivých pohlaví např. v souvislosti s péčí o domácnost a rodinu se mohou obracet i proti mužům. I pak jde o diskriminaci, jako např. v případě žaloby pana Willise proti Velké Británii kvůli vdovskému příspěvku. Pan Willis opustil zaměstnání, aby mohl pečovat o manželku, která onemocněla. Po její smrti se vrátil do zaměstnání na částečný úvazek, aby mohl zároveň pečovat o své děti. Manželka byla hlavní živitelkou rodiny, takže po její smrti rodině výrazně klesly příjmy a pan Willis požádal o příspěvky sociálního zabezpečení – vdovský příspěvek a příspěvek ovdovělé matce. Jednalo se o příspěvky pro vdovy, jejichž manžel zemřel a ocitly se v obdobné situaci jako pan Willis. Jeho žádost však byla zamítnuta, protože je muž, a s vysvětlením, že se vychází z historického předpokladu, že ženy jsou více než muži finančně závislé na výdělcích svých manželů, takže ve vdovství byly zpravidla vystaveny větší finanční tvrdosti. Evropský soud pro lidská práva k tomu konstatoval, že jde o diskriminační zacházení postrádající racionální odůvodnění. Aby bylo rozdílné zacházení opírající se výlučně o pohlavní slučitelné s Úmluvou, musely by k tomu být předloženy velice závažné důvody, což se nestalo.

Případem, v němž ELSP vydal historicky první rozsudek proti České republice pro porušení zákazu mučení, se zabýval i ombudsman. Šlo o případ pana Kummera (ZDE), po jehož prověření dospěl ombudsman k závěru, že se policie při omezení stěžovatele na svobodě umístěním do policejní cely dopustila několika pochybení. Před umístěním do cely stěžovatele neprohlédl lékař, připoutání stěžovatele v cele bylo nepřiměřené, použití donucovacích prostředků nebylo dostatečně zdokumentováno a především samotné omezení na svobodě nebylo důvodné. Pan Kummer byl totiž do policejní cely umístěn poté, co se mu při kontaktu s obecní policií v ranních hodinách nepodařilo prokázat totožnost. Strážníci trvali na jeho převozu na služebnu navzdory jeho sdělení, že občanský průkaz má doma a bydlí nedaleko. Po příjezdu na služebnu došlo ke slovní rozepři, a ačkoli bylo zjištěno, že pan Kummer byl pod vlivem alkoholu, byl umístěn do policejní cely, kde byl posléze různě poután, což mu mělo zabránit v „ničení majetku“ (kopáním do dveří se snažil přivolat pomoc a zjednat si přístup na toaletu). Nakonec byl připoután s oběma rukama za zády k oku ve zdi nad lavicí, na níž mohl sedět. K tomu ochránce uvedl: „Kladu si otázku, zda takové poutání osoby "rozjeté" pod vlivem alkoholu bylo přiměřené situaci, když evidentně hrozilo, že osoba může z lavice spadnout a vykloubit si ruce za zády. Když naposled policisté vstoupili do cely, seděl již pan K. podle výpovědi policisty Šustra na zemi, s rukama spoutanými za zády ke kruhu umístěnému ve stěně (tj. nutně vykloubenými nahoru) a byly mu spoutány nohy poutacím opaskem, tzv. medvědem (pan K. uvádí, že běžnými policejními pouty). Skoro by se mi chtělo říci, že chyběl už jen roubík.“

Vzhledem k tomu, že se úřady se závěry ombudsmana neztotožnily a stěžovatel se nedomohl nápravy u tuzemských soudů, obrátil se na ESLP, který mu dal za pravdu.