V zemi s mizivým procentem muslimů se šíří silná islamofobie – „choroba“, jež se rozmohla vinou štvavých serverů a politiků, kteří pochopili, že s tímto poplašným programem uspějí ve volbách.  České islamofobii prospívá, že část veřejnosti ví o islámu jen málo, nikdy se s muslimy vlastně ani nesetkala a názory si často utváří z dezorientujících zdrojů.

Publikace ISLAMOFOBIE PO ČESKU je tu pro ty, kteří se opravdu zajímají a dají prostor historické, religionistické a mediální analýze.
S úvodem orientalisty Luboše Kropáčka vydává Vyšehrad.

Kniha ISLAMOFOBIE PO ČESKU přichází opravdu v pravou chvíli. Nejen proto, že se rétorika ohledně uprchlíků a islamofobie ve veřejném prostoru neustále udržuje, ba ještě vyostřuje – nepřímo úměrně k počtu uprchlíků. Ale také proto, že ti, kteří vidí, že nejrůznější populisté pořád vykřikují totéž a čím dál hlasitěji, díky této antologii získají relevantní názory a náhledy. Jimi budou moci oponovat ve chvíli, kdy se potkají u jednoho stolu s někým, kdo bude opakovat ona populistická hesla.

Proč mají lidé strach z něčeho, co nikdy na vlastní oči neviděli a co je nikdy nijak neohrozilo? A proč populističtí politici u nich sbírají hlasy a dostávají se do parlamentu? Jde také o důsledek virtuální, paralelní reality. Všichni to viděli opevnění ve svých obývácích v televizi nebo o tom četli na internetu – je jedno, z jak důvěryhodného zdroje –, a proto se toho bojí. Jediná možnost, jak se přestat bát, spočívá v tom, mít dobré informace a věřit vlastnímu úsudku. Zní to jako maličkost, ale většina českého národa toho bohužel není schopna.

V antologii ISLAMOFOBIE PO ČESKU je ukázáno, že jakýsi povrchní strach z neznámého – třeba z Turků, kteří už stáli v 17. století před Vídní – se dlouhodobě projevil i v úsměvném detailu, který je dokumentován v klasickém díle české literatury. Český arabista Petr Pelikán k tomu podotýká: „Dokud bude Babička Boženy Němcové povinnou školní literaturou, bude nám její pes Sultán trapně připomínat, že v temných dobách, kdy jsme ještě neznali politickou korektnost, jsme dávali pejskům na potupu muslimům jména jejich světců jako Alík (Alí), Hasan nebo podle samotné prorokovy paní matky Amina.“

K tomu lze jen dodat, že snad se v budoucnu česká islamofobie v návaznosti na přehnanou politickou korektnost neprojeví třeba i tak, že lidé vyjdou do ulic demonstrovat proti tomu, že má být z knihoven vyřazen populární příběh z pera Jindřicha Plachty Pučálkovic Amina. Nezbývá než se utěšovat, že nejen v tomto případě zvítězí zdravý rozum…