Slova vyřknutá soudcem Sovákem a zaznamenaná policejním odposlechem. I kdyby soudci Sovákovi nebyla v právě probíhající kauze úplatků prokázána vina; citovaná věta odsuzuje českou justici, její strukturu a prokorupční nastavení. Soudce vrchního soudu (a bývalý soudce Nejvyššího soudu) je přitom prvním spoluautorem tlusté modrobílé knihy s omyvatelným přebalem a názvem Trestní zákoník (dříve zákon) a trestní řád, která stojí či leží v každé policejní služebně a kanceláři státního zástupce. Tento muž, guru trestních orgánů, vnímá nevinu jako obchodovatelnou komoditu - nezaplatíš, nejsi nevinen. Je to zase exces jednotlivce, jak přispěchali okamžitě s vysvětlením justiční celebrity? A kolikátý, počítá je ještě někdo? Kdeže, to je systém.
Chtěl-li by někdo získat s nadhledem obrázek českých soudních poměrů 21. století, postačí mu přečíst si něco z ruských klasiků 19. století – Gogola nebo Čechova. Oba literáti humorně kritizovali korupční systém carského Ruska, ve kterém i babička nesla na soud jako úplatek husu, aby dostala spravedlivého rozhodnutí, systém, jenž navenek působil seriózně, uvnitř byl prohnilý, a proto byl objektem ironie a zesměšnění ze strany spisovatelů.
A pak tu máme cca tři tisíce soudců, kteří nikde nehovoří, ale vydávají rozhodnutí. Právní řád je složitý a vydat spravedlivé rozhodnutí, a ještě je odůvodnit, to je dřina. Kde vzít motivaci? Když vás to nebaví a jste zajištěn.
Máme v České republice zmiňovaných tři tisíce soudců, ale nikdo oficiálně nechce spočítat, kolik to je rodin. Odhadem ne více než dvě stě, spíše méně. Pro pochopení – soudce není izolovaný jedinec, má bratra, manžela, rodiče, zetě, švagra, či jen kamaráda ze školy, atd. Tito lidé jsou často též soudci, státními zástupci nebo advokáty. Dvě stě rodin ovládá stát střední velikosti, jímž Česko je. V civilizovaném světě nemyslitelné. Jak se to u nás mohlo stát?
Pro pochopení současného stavu musíme udělat exkurz do minulosti. Před rokem 1989 funkce soudce neměla vážnosti. Právníci upřednostňovali zaměstnání ve státní advokacii, státním notářství nebo v podnikové sféře. Být soudcem byla prohra. Jednak jste byl pod politickým dohledem (o politických rozsudcích tu není třeba psát), a jednak, nešlo si přivydělat (na rozdíl od jiných profesí). Vládnoucí strana excesy soukromoprávního charakteru v justici nepřipouštěla; vznik justičních rodin nebo partiček, jež by profitovaly na systému, nebyl možný.
Politické elity sice provedly hospodářskou transformaci země a do základů se změnilo fungování zákonodárné a výkonné moci. Ne ale soudní moci. Elity (ale ani lid) nepochopily, že změna zákonů není změnou soudní moci. Ve skutečnosti původní soudní systém zůstal zachován a jen počal vydávat rozhodnutí odvozená od předpisů reflektujících nové společenské poměry. Na přelomu milénia, když ekonomické přesuny byly v podstatě dokončeny, se objevila slabá politická vůle justici transformovat. Bylo pozdě. V ten moment se soudci ozvali – už to nebyla zakřiknutá individua v ošuntělých šatech jako v roce 1989, ale pánové v padnoucích oblecích s vázankou – a ti sdělili národu, že transformace soudnictví už přece dávno proběhla, a jakýkoliv pokus o její revizi je útok na nezávislost soudní moci a tím i na podstatu našeho ukotvení v západní společnosti. Tím bylo řečeno vše – kdo se do budoucna pokusí změnit soudní systém, bude označen za nedemokrata, uzurpátora a bude vyvržen na okraj společnosti. Nikdo se od té doby k tomu neodvážil.
S vědomím vlastní výjimečnosti zahájila soudní moc penetraci moci zákonodárné a výkonné. Při normálním fungování dělby moci je to vláda, kdo navrhuje zákony, parlament je schvaluje a soudci podle nich soudí. V Česku jsme to zjednodušili. Na ministerstvu spravedlnosti vznikly poradní sbory, složené z aktivních soudců, a ti tvořili paragrafované znění nových předpisů. Justiční špičky poté formálně i neformálně oslovovaly zákonodárce s cílem zajistit hladký průběh hlasování v zákonodárném shromáždění. Argumentace byla prostá: my podle těch zákonů soudíme, my proto víme nejlépe, co v těch zákonech má být.
Součástí právního řádu se tak stal na začátku 21. století zákon o soudech a soudcích, jakož i zákon o řízení ve věcech soudců, etc., ve zněních, která prakticky vylučují jakoukoliv kontrolu soudní moci zvenčí. Česká justice se stala organizací cosa nostra, naše věc. Jen my, soudci, rozhodneme, kdo má právo býti soudcem, jen my soudci určíme, kdo je špatný soudce, a jen my soudci stanovíme případný trest.
Když někomu s právním vzděláním na západ od našich hranic vyprávíte, jakou pozici v systému mají předsedové krajských soudů, nejprve si myslí, že si děláte legraci. Pak se domnívá, že popisujete fungování nějaké zaniklé východní despocie. Musíte svůj výklad zjednodušit a říci, že z Česka pocházel Franz Kafka; teprve tehdy vám uvěří a komentuje to způsobem, jenž se ze všech jazyků dá univerzálně přeložit jako „Och, můj bože!“
Chcete-li v Česku býti soudcem, nestačí být excelentní právník s morálním kreditem (jako je běžné ve světě), musíte být zadobře s předsedou krajského soudu. Pokud jste příbuzný předsedy nebo rodinný známý, máte vyhráno. Pokud ne, potřebujete někoho, kdo se za vás přimluví, potřebujete svého patrona. Patronem je většinou již zaběhlý soudce. Tak vznikly rodiny.
Desítky soudců (včetně soudců Nejvyššího soudu) jsou po Bouřce a Vichřici trestně stíháni (mnozí vazebně), a to je jen vrchol ledovce. Jak by to asi dopadlo v Česku? Vzhledem k federálnímu poměru 2:1 jsme u nás měli vždy všeho dvakrát tolik než Slovensko.
Na Slovensku byla uzákoněna bez pardonu majetková prověrka všech soudců, byly zahájeny rozsáhlé reformy.
Český soudní systém nelze reformovat. Mezi českými soudci není nejmenší sebereflexe, není na čem stavět. Řešením je vybudovat nový soudní systém, nově obsadit místa soudců, zavést kontrolu soudní moci jinou mocí. Nebude to lehké. Musíme si uvědomit, že současný mafiánský systém neustále sílí a likviduje vše, co jej může ohrozit.
Příklad, laičtí přísedící u soudu. V trojčlenných senátech jsou dva a jsou schopni přehlasovat soudce profesionála. To znamená, že přání patrona, jak má věc dopadnout, nemusí být vyslyšeno. Přísedící v trestních věcech na kauzu pohlížejí z hlediska spravedlnosti; nehledají paragrafy pro a proti a umně je neskládají do požadovaného výsledku, oni hledají pravdu. Pro soudní systém jsou nebezpeční. Tudíž musí být ze systému vypuštěni. Likvidace přísedících se odůvodní tím, že přísedící jsou staří a na jednání spí. Úsměvná argumentace, bohužel částečně pravdivá. Skutečně, řada přísedících je důchodového věku a je problém jejich místa obsadit mladšími. Nikdo ale nejde do hloubky a nezeptá se, proč tomu tak je? Nebyl v tom záměr, že odměna přísedících se několik desetiletí nezměnila a činí 150,-Kč za den u soudu. Kdo by pracoval za 750 korun týdně? Průměrný plat soudce je přitom 150 tisíc měsíčně, justiční elity berou přes 200 tisíc měsíčně. Platy soudců se každý rok zvyšují průměrně o pět až osm tisíc, odměny přísedících se nemění. Přísedící znechutíme, a pak je zrušíme; v poslanecké sněmovně se vždy najde dobrá duše, která zájem justice přednese jako svoji iniciativu.
Popsat zvrácenosti současné české justice by obsáhlo bichli, nestačí krátký článek. Nicméně nenapsat nic je jako nemít svědomí.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV