„Nejen krajina, ale v důsledku i zemědělci doplácí na to, že nemáme dlouhodobou a ucelenou koncepci zemědělské politiky. Čeští zemědělci musí přežít v tvrdém konkurenčním prostředí a tomu odpovídá i způsob jejich hospodaření. Nezastupitelnou úlohou státu ale je, aby zvýhodnil ty zemědělce, kteří prospívají krajině, volně žijícím živočichům a pomáhají uchovat nebo dokonce vylepšit kvalitu půdního fondu,“ tvrdí senátor Šilar.

Přestože do zemědělství proudí nemalé veřejné prostředky, kvalita krajiny se snižuje. „Dříve běžné polní rostliny jako chrpa nebo hlaváček letní se dnes objevují vzácně. V České republice vyhynulo nejvíce denních motýlů z celé Evropy, za posledních 10 let jsme ztratili 20% polního ptactva a početnost zajíců nebo koroptví se pohybuje na pouhých 5–10% předválečné úrovně,“ říká jeden z iniciátorů petice Za obnovu zemědělské krajiny Václav Zámečník z České společnosti ornitologické. Podle odborníků navíc naše současné zemědělství žije na úkor budoucích generací. „Rozsáhlé polní celky s nevhodným hospodařením zvyšují erozi půdy. Každoročně ztrácíme ornou půdu v hodnotě několika miliard korun a obrovské škody vznikají také obcím při odstraňování následků eroze. Navíc se díky technickým úpravám toků v minulosti z naší krajiny rychle odvádí voda, což má negativní důsledky nejen pro přírodu, ale i pro samotné zemědělské hospodaření“ vypočítává Ing. Zámečník.

Negativní roli sehrává také klesající skladba plodin, které čeští zemědělci upřednostňují na svých pozemcích, upozorňuje doc. Jakub Hruška z Přírodovědecké fakulty UK. „ Z obilovin mizí zejména žito, které naši předkové pěstovali kvůli výrobě chutného a trvanlivého chleba, a také oves. Nahrazuje je  na živiny náročná pšenice, která se s využitím syntetických hnojiv rozšířila z úrodných nížin i do středních poloh a její plocha vzrostla na 240% předválečného stavu,“ vypočítává doc. Hruška. Pokles zaznamenaly i plochy oseté řepou cukrovkou, bramborami nebo pícninami. Naopak dramatický nárůst zaznamenaly plodiny pěstované pro energetické účely jako je řepka olejka nebo kukuřice. 

„Kukuřice je typickou plodinou dnešního zemědělství, která byla původně jen doplňkovou plodinou, pěstovanou pouze v úrodných nížinách. Až do 50. let se jí pěstovalo zhruba 50 tisíc ha. V posledních letech zaznamenáváme silný nárůst obliby kukuřice, zejména s dotovanou výstavbou bioplynových stanic. Dnes se pěstuje na rozloze 310 tis. ha. Problémem je, že kukuřice je geneticky modifikována tak, aby snesla vyšší dávky pesticidů a herbicidů. Na kukuřičná pole jsou tak aplikovány velmi vysoké dávky těchto agrochemikálií a tak zde nenajdete nic jiného než hlínu a stonky rostlin. Kukuřice je tak k životnímu prostředí nejméně přátelskou plodinou, která se u nás pěstuje,“ upozorňuje doc. Hruška.  

Doslova raketový nárůst osevních ploch také v posledních letech zaznamenala řepka olejka. „Až do 2. světové války se řepka téměř nepěstovala a ještě na začátku 70. let tvořila – pouhé 1% osevní plochy.  Hlavním důvodem jejího pěstování byl zejména olej pro potravinářské účely. Po roce 1990 se  díky štědré finanční podpoře produkce metylesteru řepkového oleje jako přísady do nafty nastartoval boom této plodiny, která tak v letošním roce dosáhla rekordní výměry  401 tis. ha a na 16% osevní plochy. Přitom ani řepka není díky hustému a vysokému porostu pro většinu živočichů vhodnou plodinou a její nároky na živiny jsou více než dvojnásobně vyšší než je tomu u obilovin.“ uzavírá doc. Hruška.

Podle senátora Šilara je evidentní, že v zemědělství nelze uplatňovat jen tržní mechanismy. „Jsme na rozcestí! Musíme se rozhodnout, zda dalším generacím přenecháme zdevastovanou krajinu s neúrodnou půdou nebo se začneme chovat jako řádní hospodáři ve své vlastní zemi. Jsem přesvědčen, že i mezi zemědělci je většina těch, kteří chtějí hospodařit způsoby šetrnými k okolní přírodě i k půdě samotné. Musíme jim ale vytvořit takové podmínky, aby ohleduplnost k životnímu prostředí zároveň neznamenala ekonomickou sebevraždu,“ uzavřel Petr Šilar.