Podle Malého se Hrdina svou reakcí fakticky ztotožňuje s lumpenproletariátem a s vulgaritami páchnoucími tou nejsmradlavější žumpou i výhrůžkami smrtí, které se objevily po zveřejnění rozhovoru s Malým.

Malý podotýká, že nemá žádný respekt k osvícenskému a komunistickému pojetí dějin, neboť se dle něho jedná o polopravdy a lži. Hrdinovi vyčítá, že svá tvrzení nepodložil dokumenty či literaturou, sám se snaží své teze doložit.

• Rozhovory s Radomírem Malým čtěte zde a zde .
• Reakci Jana Hrdiny čtěte zde.

Žena v době katedrál měla větší práva než žena v době antiky

Hrdina podle Malého pravděpodobně vůbec nezná knihu Régine Pernoudové Žena v době katedrál (Praha, Vyšehrad 2002). Jinak by prý totiž nemohl tvrdit nesmysl, že „bylo to právě křesťanství, reprezentované především katolickou církví, která ženám vymezila maximálně podřadné postavení ve společnosti“.

Malý připomíná, že v antické společnosti měl otec (pater familias) absolutní právo nad životem a smrtí dětí, které se narodily. Protože otcové měli zájem především na mužských potomcích, narozená děvčátka, když jich bylo více než jedno, převážně zabíjeli. Křesťanství toto striktně zakazovalo, což nalezlo své vyjádření v legislativě na konci 4. století, kdy občanský zákoník odňal otci jeho právo zabít dítě. „Pernoudová to uvádí na straně 21 své knihy s odkazem na prameny, ať si to tam pan magistr ráčí najít,“ popíchl Hrdinu Malý.

Dále uvádí, že tzv. Lex Voconia z roku 169 před Kr. zakazoval ženě dědit velké statky. Teprve ve 3. století, tedy v době, kdy sice křesťanství bylo ještě krvavě pronásledováno, ale zároveň už mohutně rozšířeno a mělo jistý vliv na společnost, došlo k částečnému zlepšení postavení žen v tomto směru, avšak teprve občanský zákoník vydaný za křesťanské éry koncem 4. století umožnil ženě dědit rovnoprávně s muži a současně poskytl právní ochranu vdovám.

Již ve starověku existovaly nejen mužské, ale i ženské kláštery, první z nich již koncem 5. století založila sestra sv. Benedikta sv. Scholastika. Malý argumentuje, že v klášterech mohly získat ženy vysoký stupeň vzdělání, mnohé ženské kláštery byly na úrovni univerzit, stačí jen vzpomenout postavy polyhistorek sv. Hildegardy z Bingenu a Herrady z Landsbergu. První ženou univerzitní profesorkou v dějinách byla Trotulla di Ruggiero, bylinkářka a lékařka přednášející na univerzitě v Salernu už v 11. století pod patronací papežů.

Tomáš Akvinský a ženy

I mezi vdanými ženami žijícími v rodině bylo v křesťanském středověku mnoho vzdělaných – a nešlo jen o královny, stačí prý vzpomenout například básnířku Kristínu Pisánskou, Dhuodu s její Příručkou pro mého syna a jiné. Fakta v knize Pernoudové prý jasně vyvrací tvrzení Hrdiny.

Malý též poukazuje na to, že Hrdina neuvedl pramen, odkud uvádí dva misogynní citáty z děl sv. Ambrože a sv. Tomáše Akvinského, kde jsou ženy uváděny jako podřadné bytosti.

„Ať dělám, co dělám, nemohu tyto výroky u obou církevních učitelů nikde najít. Naopak znám od sv. Ambrože Tři knihy o panenství, kde vysoko vyzvedává ctnostnou ženu žijící v panenství a prohlašuje Pannu Marii za vzor opravdového ženství. A co se týká sv. Tomáše, tak je pravdou, že byl hodně závislý na Aristotelovi (pohanovi, který nepovažoval ženy za rovnoprávné s muži) a psal v Teologické Summě, že lidská duše vstupuje do ženského embrya později než do mužského, v čemž se mýlil (což mu ovšem nikterak neupírá velikost ´Andělského učitele´, omylný je každý), nicméně citát v tom znění, jak Hrdina uvádí, nikde nenalézám. Ostatně i kdyby se někde vyskytoval, tak sv. Tomáš, známý svým lpěním na katolické pravověrnosti, zcela určitě nezpochybňuje tradiční a neomylnou katolickou nauku o rovnoprávnosti ženy a muže před Bohem a o tom, že žena má stejně nesmrtelnou duši jako muž. Rovněž tak bychom u sv. Tomáše marně hledali jediný citát, který by vyzýval k zatlačení žen do postavení, které měly před křesťanstvím, to znamená méně důstojného a ponižujícího,“ zdůrazňuje Malý.

Malý uvádí, že díla sv. Řehoře Naziánského, Řehoře Nysského a z Dialogů sv. papeže Řehoře Velikého jsou plná vět o důstojnosti ženy jako panny, manželky a matky. Největší východní církevní otec starověku sv. Jana Zlatoústý zase napsal: „Manželský stav je ctihodný...“ (Dopis Theodorovi), „Žena je stejně svobodná a hodná téže úcty jako muž.....muži mají být rytíři, kteří jsou ochotni prolít krev pro Krista, pro své ženy a děti...“ (Homilie k listům sv. Pavla).

„To jsou ty ´podřadné´ a ´fakticky bezprávné´ ženy, o nichž píše Hrdina? Pokud má ovšem na mysli současnou ´rovnoprávnost´ v duchu genderové ideologie, která nerespektuje rozdílnost pohlaví a tím i roli muže a ženy, tak tuto ´rovnoprávnost´ Církev opravdu nepřinesla a nemíní přinést,“ zlobí se Malý.

Co to jsou v Katolické církvi odpustky doopravdy

Dalším jablkem sváru jsou křížové výpravy. Malého pobavila tato věta Hrdiny: „Radomír Malý dále předkládá tezi, že křižácké výpravy byly obrannými válkami před mohamedánskou agresí. Takový výrok bych možná očekával od večerního studenta katolické školy, ale ne od někoho, kdo se označuje za historika. Roku 1095 vyhlásil papež Urban II. první tzv. křížovou výpravu proti nevěřícím na východě. Každému, kdo přijme znamení kříže slíbil věčnou blaženost a navíc prominutí všech pozemských hříchů. Vrazi, lupiči, hazardní hráči, žoldáci, zkrachovalci, násilníci, všem bylo odpuštěno, nikoliv symbolicky, ale reálně.“

Malý potvrzuje, že papež Urban II. udělil účastníkům křížové výpravy odpustky. Ale vysvětluje z hlediska teologie, co to odpustky doopravdy jsou.

„Pokud se Hrdina domnívá, že odpustky znamenají odpuštění hříchů, tak projevuje katastrofální neznalost katolické nauky a neměl by psát o tom, čemu vůbec nerozumí. Odpuštění těžkých hříchů, mezi něž samozřejmě patří i ty, které Hrdina uvádí, lze dosáhnout pouze ve zpovědi, kdy kajícník tyto zločiny ústy vyzná, lituje jich a umíní si nadále se jich nedopouštět. S tím souvisí i povinnost náhrady způsobené škody, v případě, že jde o trestný čin podle zákona, tak jít se udat a trest si odpykat. Jiný způsob, jak dosáhnout odpuštění těžkých hříchů, nikdy neexistoval a neexistuje. Kdo se takto vyzpovídá a dosáhne odpuštění, zbývají mu ještě metafyzické takzvané časné tresty ve formě buď různých nemocí nebo trápení na tomto světě, nebo po smrti v očistci. Odpustky pak nejsou ničím jiným, než nějakým Církví doporučeným úkonem zbožnosti nebo dobročinnosti, jimiž lze tyto takzvané časné tresty smazat, odpustit. V případě křížových výprav to tedy znamenalo: Jestliže jste se vyzpovídali ze svých hříchů, dosáhli rozhřešení a nahradili všechny škody, které jste způsobili, tak účastí na těchto výpravách jsou vám odpuštěny časné tresty, které byste ještě měli za tyto vaše hříchy vytrpět. Kdo šel na křížovou výpravu bez zpovědi a měl duši zatíženou těžkým hříchem, tomu nebyly odpustky nic platné, tvrdit tedy, že ´všem´, tedy vrahům, násilníkům a tak dále, ´bylo odpuštěno, nikoliv symbolicky, ale reálně´, je holý nesmysl,“ vysvětluje katolickou nauku Malý.