Zvažovala emigraci, pokud se komunisté vrátí. Teď je bude volit

12.11.2011 9:35 | Zprávy

PŘÍBĚH „Dvacet let jsem si říkala, že jestli to tu zase vezmou komunisti, okamžitě emigruju. Teď snad je budu volit," říká roztrpčeně opět nezaměstnaná, a jak se domnívá i nezaměstnatelná, pětapadesátiletá paní Róza.

Zvažovala emigraci, pokud se komunisté vrátí. Teď je bude volit
Foto: Zbyněk Pecák
Popisek: Lidé na farmářských trzích

„V tomhle věku mě prostě nikdo nezaměstná. Domluvím se německy, anglicky, rusky, ale ani jako prodavačku mě nevezmou. Nejsem špinavá, hrbatá, umím se obléknout, ostudu neudělám, ale ten pohled je pokaždé stejný. Padesát pět let? To je horší než prašivina."  

Dluží jí milion, ona nemá na nájem  

Vdala se za umělce, výtvarníka, loutkáře Františka Valenu. Byl starší zhruba o deset let, mají jednu dceru - život jako tucty jiných. Ten jejich byl jiný v tom, že když se manželovi dařilo prodávat svůj kumšt, byla paní Róza sice ženou v domácnosti, ale na mnoha věcech pracovali spolu, neboť i ona je výtvarně nadaná, absolvovala grafickou školu.

Prodavačka či uklízečka. Cokoliv

Když se kumštu právě nedařilo, nechala se zaměstnat někde jinde. Jako cokoliv. V kanceláři, prodavačka, uklízečka, nakonec pracovala na Hradě jako asistentka šéfa kulturního oddělení. O tom, jak nejistý je v dnešní době pofidérních vytunelovaných firem život umělce, říká jen: „Největší paradox je, že až mi teď zase skončí podpora, nebudu mít na nájem a přitom Františkovi dluží firma Chemapol, neblahé paměti, cirka milion korun," svěřuje se pro ParlamentníListy.cz.

Když tu zakázku na sochu získal, zaradovali se. „Vypadalo to, že jsme na chvíli za vodou. Jenomže to byly vlastně virtuální peníze, které nikdy neexistovaly, takže je už ani nemohu spláchnout do kanálu! Když jsme se o svá práva hlásili, musel můj muž dokazovat, že není zločinec, že se nedomáhá peněz neprávem a že mu Chemapol opravdu dluží. Hodně ho to tehdy rozčílilo. Jenomže zájemců po této firmě je moc a první se bude chtít samozřejmě uspokojit stát."


Z JIPu ho vyšoupli

Pak se to stalo - její muž dostal mrtvici. Jezdila za ním do Střešovic na JIPku několikrát denně, snažila se jeho vědomí a mozek opět nahodit. „Zkoušely jsme s dcerou terapii uměním, hudbou, věcmi, na které byl celý život fixovaný. Zkoušely jsme homeopatika - doktorům se to moc nezdálo, nevěřili tomu, ale František se po kousíčkách lepšil. Počítala jsem, že bude třeba ochrnutý, na vozíku, že se o něj budu starat, ale že budeme spolu a že to zvládneme. Jenomže pak na JIPce museli malovat, Františka vyšoupli na normální pokoj. Pamatuju si to jako dneska - v tom pokoji bylo vedro, i pro zdravého člověka nedýchatelné. A jak byl Franta celkově zesláblý, chytil nějakého stafylokoka a jeho organizmus to nevydržel. Umřel." Z nemocnice si paní Róza odnesla zajímavou zkušenost: „Ti doktoři jsou sice machři, dokážou skoro nemožné, smontují člověka neuvěřitelně rozbitého po úraze, ale pacient je pro ně jenom materiál. Lidsky jsou asi úplně vyhořelí. Dokonce mi naznačovali, že by bylo nejlepší, abych nechala svého muže odpojit od přístrojů. Jako by to ani nebyl člověk, jen z jejich pohledu neopravitelně porouchaný přístroj. Do koše," vypráví smutný příběh svého života naší redakci. 

Nezaměstnanost

„Dokud jsem byla zaměstnaná na Hradě, šlo to. Jenomže pak přišlo šetření a vyhazovy." Ne, že by neměla paní Róza co dělat. Má studující dceru a spoustu zděděné práce. Po smrti manžela musí nějak utřídit jeho věci. Jako mnoho umělců byl s pořádkem na štíru, takže dává dohromady jeho pracovní nástroje, nakoupené materiály atd. „Je mi líto jen tak to hodit do kontejneru. Jsou to jeho věci, on je sháněl, vyhledával, kupoval. A taky - spousta těch věcí se může třeba někomu jinému hodit."

Škola nemá ani na toaletní papír?

Po roce a půl bez práce ji zaměstnali ve školství - v družině. Ani nevadilo, že nemá pedagogické vzdělání - léta s manželem pracovala v amatérském divadélku Říše loutek a společně pořádali pro děti výtvarné kroužky. Jenomže i v družině se kvůli šetření stala přebytečnou. Systém toho šetření jsem ale nepochopila. Vyhodili mne - pár let před důchodem, dále mladou zaměstnankyni a taky ženu se dvěma dětmi. Zůstaly tam dvě důchodkyně. Takže takhle se spoří: ty důchodkyně platí stát vlastně třikrát. Mají důchod, pak mají ten plat a pak ještě my nezaměstnané pobíráme podporu. A to vše jen kvůli šetření..." A tak je zase na podpoře.

A postřehy ze školství? „Tyhle řeči, jak se bude školství vyvíjet a zdokonalovat a víte jak se tam taky podepisují smlouvy? Od září do června. Dva měsíce prázdnin jsou prostě kantoři nezaměstnaní. Je to normální a ještě při těch nízkých platech, co ve školství jsou? A to mají ještě veliké štěstí, když jim ředitel na konci roku slíbí, že s nimi zase od září počítá. Někdo se to dozví až v září a někdo se až v září dozví, že je na dlažbě. To je, co?" říká pro ParlamentníListy.cz paní Róza. „Dokonce jsem do té školy nosila děckám i toaletní papír a tekuté mýdlo, protože pan ředitel prý na tyto zbytné položky prostě neměl peníze!" vzpomíná na práci ve školství. „Ptala jsem se učitelek, proč proboha neřeknou, že to takhle nejde a ony mi odpověděly, že se bojí, že s nimi nebude po prázdninách obnovena smlouva..."

Více příběhů zde:

Sociální podporu mi nedají kvůli staré felicii

„Jak nemá být člověk permanentně naštvaný, když z našich politiků na naše hlavy padají takové perly! Naposled mě doběla rozčílilo, že nám chtějí sebrat vdovské a sirotčí důchody. To jsem říkala, že jestli mi vezmou důchod po Františkovi, tak snad někam emigruju. Jsem na něm doslova závislá. Možná chtějí, abychom utekli. A nejlíp rovnou do rakve. Práci nenajdu, věk odchodu do důchodu přede mnou utíká jak zajíc a na pracák chodit mě rozhodně netěší. Ty paní tam jsou v závalu papírů, vyhledávat nestačí, pokaždé a s každým musejí vyplňovat čtyřstránkový dotazník. Hodně lidí v mém věku vůbec neumí s počítačem a tam všude je psáno, že si musíme všechno najít na počítači. Já umím, ale stejně nic nenajdu, ani rekvalifikaci. Nájem mám 9700, na účtu deset tisíc, takže pane ministře Drábku, to tolik vychvalované spoření na důchod, které jsem si platila, musím vypovědět už teď, abych měla na živobytí. Snad si během spotřebovávání těchto úspor něco najdu," doufá paní Róza.

„Sociální podporu? Tu mi nedají, protože prý mohu prodat auto! Tedy auto... Mám 24 let starou Felicii. Kolik za ní asi tak dostanu! Na jeden nájem? Snad. A co když pak seženu práci někde, kde zrušili krajští radní dopravu a auto bude nutné?" A jako projev čirého zoufalství ještě pro ParlamentníListy.cz dodává: „Kdybyste o něčem věděla, dejte mi prosím echo, práce se nebojím a dělat budu cokoliv..."

Co na to odborník? Nic neobvyklého...

O komentář k příběhu paní Rózy požádaly ParlamentníListy.cz ing. Evu Kučerovou, odbornou asistentku katedry humanitních věd Provozně ekonomické fakulty České zemědělské univerzity, která se dlouhodobě zabývá sociální politikou a sociologií venkova.

"Životní situace paní Rózy není v Čechách ničím neobvyklým. Žena v předdůchodovém věku bez znalosti nebo se základní znalostí práce na počítači (což může být zvláště v případě grafických oborů v posledním desetiletí výrazné omezení). Ačkoliv se snaží získat jakékoli zaměstnání, opakovaný neúspěch vede k tomu, že sama sebe utvrdí v přesvědčení, že práci získat nemůže a cítí se nezaměstnatelná. Pokud se jedinec s touto pozicí identifikuje, de facto se nezaměstnatelným stává. Je nejen přechodně, ale i dlouhodobě vyloučen z trhu práce," uvádí socioložka. 

Sociální není socialistický

Laický pohled v některých případech směřuje podle Kučerové až k trivializaci a nesprávnému porozumění konceptu sociálního státu a vymezuje způsoby řešení zjednodušeně a vyhroceně, aniž by respektoval důležité rozdílnosti přístupů v jednotlivých detailech. Z hlediska odborníka na sociální politiku je hrubým prohřeškem kladení rovnítka mezi termínem sociální stát a socialistický, čímž vzniká dojem, že sociální stát musí být vždy postaven na rovnostářském přístupu bezohledném ke vzdělání, odpovědnosti a vůli jedince. Neporozumění pak může vést k obdobně zjednodušenému dělení společnosti na dvě negativně hodnocené skupiny bez vzájemné solidarity - sociálně necitlivých liberálů a těch, kteří ve společnosti neobstáli a uchylují se k socialistickým východiskům. Ideová východiska pro realizaci sociálního státu však nelze omezit na polopravdy definující "neférový rozvolněný liberalistický" přístup, v němž vítězí zejména štěstí a náhoda, anebo rovnostářsky pojímaný systém, který může do jisté míry omezovat některé jedince, avšak "nekřivdí" většině ve společnosti reprodukcí chudoby.

Konkrétně sebehodnocení situace paní Rózy obsahuje kritiku liberalistického sociálního státu s klíčovým mechanismem trhu, který je neférovou institucí vedoucí k nezaplacení dobře odvedené práce. Avšak je třeba podotknout, že oprávněnost kritiky (kteréhokoliv) modelu nemůže vést k jeho diskvalifikaci při uplatňování sociálního státu v praxi. Od žádného modelu sociálního státu nelze očekávat dosahování společenské spravedlnosti absolutně, ale je potřebné volit ten, který je nejvíce vhodný v socioekonomickém a historickém kontextu dané společnosti.

Jaký stát pro lidi? Žádný není ideální 

Výrazným problémem, na nějž paní Róza poukazuje, je dále podle socioložky komunikace mezi klienty sociálního státu a představiteli sociální správy. V praxi může jít nejen o omezenou představu počítačové gramotnosti, ale i problémy komunikace pramenící z neznalosti sociálně nepříznivého problému či sociální skupiny (příkladem může být neznalost jiného etnika, v ČR zvláště romského).

V závěru příběhu zaznívá jakási prosba o začlenění na trh práce, „jsem zde, chci pracovat, umožněte mi to, prosím", jakoby se v ní zrcadlila představa ideálně fungujícího sociálního státu, který vychází z lidského kapitálu jedinců (jejich vzdělání, znalostí, schopností) a dobře a efektivně jej užívá k blahu života jedinců a tím i blahobytu společnosti jako celku.

"Veškeré praktické ambice naplňování představ sociálního státu by měly vést ke zvyšování kvality života. Jde však o nekonečný proces. Důkazem toho jsou a budou stále se objevující příběhy sociální tísně, jako je příběh paní Rózy a dalších?" uvádí k příběhu pro ParlamentníListy.cz Eva Kučerová.

  • Další autentické příběhy ČTĚTE ZDE

  • Čtěte také:

      
    Ilustrační foto: Hans Štembera


    Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE

    Tento článek je uzamčen

    Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.

    Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

    reklama

    autor: Lea Vlasáková

    17. listopad

    Dobrý večer, pane Zdechovský, chci se zeptat, jak se díváte na prohlášení našeho vrcholného politika, cituji: Ne každý názor musíme respektovat a ne každý názor je stejně "hodnotný"? 35 let po revoluci je schopen toto říci do rozhovoru nás premiér? Opravdu? Svůj názor raději vyjadřovat nebudu, ale ...

    Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


    Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

    Další články z rubriky

    Česká pošta: Doporučený předvánoční den Balíkovny

    13:21 Česká pošta: Doporučený předvánoční den Balíkovny

    Balíkovna doporučuje předat balík do přepravy do čtvrtka 19. prosince. To platí pro zásilky na adres…