Nikdy nevyhrál volby a až týden předtím jej mimořádný sjezd zvolil stranickým předsedou. Přesto Petr Nečas 28. června 2010 přebíral od prezidenta Klause pověření k sestavení vlády. Tím skončila nejdelší, nejnákladnější a také nejdivočejší předvolební kampaň samostatných českých dějin. Kampaň, která běžela téměř nepřetržitě patnáct měsíců od pádu Topolánkovy vlády v březnu 2009.

Ona to nebyla jedna kampaň, ale rovnou tři po sobě. A to bylo hodně i na otrlé fanoušky českého politického bizáru. Nejprve běželo přesvědčování voličů k volbám do Evropského parlamentu, pak všichni šturmovali k předčasným volbám, vypsaným na říjen 2009. Pár týdnů před jejich konáním, kdy už dokonce běžely krajské televizní debaty, ale volby zrušil Ústavní soud. Takže se volby nakonec konaly až v řádném termínu, na konci května 2010.

Děj tohoto předvolebního cirkusu začal už ve chvíli, kdy vlastní poslanci sestřelili Topolánkovu vládu a moci se ujal úřednický kabinet Jana Fischera. Startovním výstřelem kampaně byla debata u Václava Moravce, kde spolu usedli všichni předsedové sněmovních stran a mezi Mirkem Topolánkem a Jiřím Paroubkem bylo ještě větší dusno než kdykoliv dříve.

Eurovolby v květnu 2009 vyhrála s 31 procenty ODS, ale tuto kampaň všichni vnímali jen jako rozcvičku.

Již během prázdnin se všichni vrhli do kampaně před volbami do Poslanecké sněmovny. Ty měly rozseknout pat vzniklý mezi pravicovým a levicovým blokem volbami v roce 2006.

Prázdninové měsíce podobu kampaně dost výrazně poznamenaly. ČSSD Jiřího Paroubka například představila předvolební motorové vláčky přezdívané „šukafon“, kterými lidi vozila na výlety.

ODS zvolila pro kampaň v letních měsících zvláštní strategii. Nakoupila billboardy nikoliv v Česku, ale v Chorvatsku, kam tradičně značná část národa jezdí na dovolenou. Nyní se tam mohla pokochat v plavkách oděným Mirkem Topolánkem, Ivanem Langerem nebo Davidem Vodrážkou (starosta Prahy 13 s elegánskou přezdívkou „Ken“ byl tehdy z nouze jako kompromis prvním místopředsedou strany). K tomu byl text „Tady nás pusťte k vodě“.

Plážový vizuál se ale stal neplánovaně ironickým na konci července, když propukl skandál zvaný „Toskánská aféra“. V MF DNES se objevily fotografie, jak si vrcholní politici ODS užívají letní dovolenou v luxusním italském letovisku Monte Argentario, kde je doprovází řada vlivných podnikatelů. Přítomen byl předseda Topolánek v doprovodu lobbisty Marka Dalíka, kontroverzní ministr dopravy Aleš Řebíček, exministr spravedlnosti Jiří Pospíšil a několik regionálních stranických bossů (tehdy se jim přezdívalo „kmotři ODS“). Kauza měla ohlas především kvůli přítomnosti šéfa ČEZ, jemuž vláda krátce předtím schválila několik sporných návrhů. Na fotkách byl i místopředseda ČSSD Milan Urban. Nejvíce skandál ale odnesla ODS, neboť od té doby se „Toskánsko“ stane synonymem pro problematické kšefty a propojení jejích politiků s byznysem. A to se stane jedním z hlavních témat voleb.

„Toskánská aféra“ vedla v rámci reputačního průšvihu také k řadě parodií na letní ódéesácký billboard. Objevila se upravená varianta, kde Topolánek s Langerem a dalšími hlásí „My jsme za vodou, a co vy“, a doposud zcela neznámá strana Věci veřejné na sebe upozornila fotografiemi svých mladých kandidátek se vzkazem „Kluky pusťte k vodě, volte naše holky“. Pozornost, kterou tím „Véčka“ upoutala, skončí o rok později více než desetiprocentním volebním ziskem...

Věci veřejné, též přezdívané „Veverky“, ovšem nebyly jediným nováčkem toužícím překvapit. Ještě výraznější byla strana TOP 09, pod jejíž zkratkou se měly skrývat hodnoty „Tradice, odpovědnost, prosperita“. Mohla by se také nazývat vládní stranou; vznikla totiž v kuřárně Úřadu vlády, kde spolu o pauzách vysedávali ministři Miroslav Kalousek a Karel Schwarzenberg. V Topolánkově kabinetu byl ještě každý z nich za jinou stranu, ale spojovalo je to, že zatímco „kníže“ byl nespokojen pod Bursíkem u Zelených, Kalousek těžko snášel, že jej mezi lidovci porazila frakce Cyrila Svobody a Jiřího Čunka. A z této frustrace vzešel nápad založit si společně zcela novou stranu.

TOP 09, mající od počátku velké sympatie novinářů i „pražské kavárny“, vznikla na jaře 2009, a už od června jí průzkumy voličských nálad věštily třetí až čtvrté místo a jistý postup do Sněmovny.

Vypsat předčasné volby ale v té době nebylo jen tak. Ústava na tuto proceduru nepamatovala, takže se musel přijmout zvláštní ústavní zákon o zkrácení volebního období Sněmovny. Takto byly předčasné volby vypsány poprvé v roce 1998 a nyní podruhé. Přesto si někteří stěžovali, že tento krok je neústavní.

O podání ústavní stížnosti proti přijatému ústavnímu zákonu hovořil třeba Petr Pithart, tehdy místopředseda Senátu. Nakonec ale v srpnu podal ústavní stížnost poslanec Miloš Melčák. Jeden z dvojice „přeběhlíků“, podporujících Topolánkovu vládu, si stěžoval že je mu upíráno právo poslancovat celé čtyři roky, na které byl zvolen.

Desátého září pak hodil granát do předvolebních příprav Ústavní soud. Ten Melčákově žalobě vyhověl a příslušný ústavní zákon zrušil. „Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná,“ řekl při tom jeho předseda Pavel Rychetský.

My jsme ten správnej tým...

Melčákův úspěch vyvolal na politické scéně vlnu rozhořčení, ale na rozhodnutí Rychetského tribunálu se nic změnit nedalo. Politická reprezentace se tedy shodla, že se počká až na řádný volební termín, a Fischerova úřednická vláda tak bude ve funkci více než rok.

Podle posledních volebních odhadů před zrušením voleb měla vyhrát ČSSD se ziskem kolem 30 procent, následovaná ODS s obvykle 2–3procentní ztrátou. Do Sněmovny se měli dostat ještě komunisté a TOP 09, na hraně postupu byli lidovci.

Odklad voleb o osm měsíců způsobil stranám především průvan v pokladnách, když bylo třeba zaplatit další předvolební kampaň. Rivalita mezi ODS a ČSSD navíc vedla k tomu, že se obě strany snažily o co nejmasivnější oslovení voličů.

Kampaně hlavních stran vynikaly celkem profesionálním řízením, obě strany si najaly renomované americké agentury. ČSSD, tak jako minule, spoléhala na agenturu PSB, ODS kontrovala tím, že si pozvala slavného amerického stratéga Arthura Filkensteina.

Obě strany stavěly svou kampaň především na negativním vykreslování katastrofy, do které zemi dostane jejich rival. Vrcholem negativní kampaně byly již od eurovoleb roku 2009 akce nazývané jako „ParoubEgg“. Mladí lidé se tehdy na internetu svolávali na mítinky ČSSD, které narušovali házením vajec na předsedu Jiřího Paroubka.

Poprvé získalo napadání politika ráz koordinované akce, se kterou organizátoři přestali až poté, co zjistili, že to předsedovi ČSSD spíše pomáhá.

ČSSD nabídla kampaň v podobě lidových veselic, kde se čepovalo pivo a vystupovali spřátelení umělci, třeba Michal David nebo Kateřina Brožová. Hlavním heslem kampaně byla „lepší budoucnost pro obyčejné lidi“ a hymnou se stala píseň Michala Davida Správnej tým.

ODS si jako hlavní postavy kampaně připravila fiktivní postavičky jménem Václav Dobrák a Marie Slušná, které byly ztělesněním poctivých občanů, a ODS prezentovala, čím vším jim pomůže.

TOP 09 vsadila na internet a na moderní vychytávky, které se v té době těšily popularitě díky úspěchu kampaně prezidenta Obamy rok předtím. Bylo možné přímo komunikovat po internetu s předsedou Schwarzenbergem (jeho dýmka se stala základem loga kampaně) a pro mladé voliče vymyslel umělec David Černý hru Stopař.

Překvapivě se dařilo i Věcem veřejným, které po „holkách z billboardu“ dokázaly předvést i výrazně vážnější kampaň. Heslo „Konec politických dinosaurů“ v atmosféře určité únavy z dosavadní vládní garnitury mělo mezi lidmi ohlas a kritika všudypřítomné korupce působila velmi důvěryhodně především díky hlavní tváři strany, kterou byl Radek John, v té době se těšící vysokému renomé odvážného investigativního novináře. Strana navíc dokázala obratně pracovat s internetem a úspěšně vyvolávala dojem změny a „nové krve“ v politice, po které tehdy byla velká poptávka.

Po zrušení voleb Pavlem Rychetským se ale zcela nečekaně objevila další strana, jež si mohla dělat naděje na vstup do Poslanecké sněmovny, a vítr z ní měla zejména ČSSD. Jmenovala se Strana práv občanů, ovšem běžně se jí říkalo „Zemanovci“. V jejím čele totiž nestál nikdo jiný než bývalý premiér Miloš Zeman.

Navíc se po několika vzájemných uštěpačných poznámkách rozhodl Miloš Zeman kandidovat v Ústeckém kraji, kde tradičně kandidoval i Jiří Paroubek, a tím získal jejich souboj ještě větší šťávu. „Zemanovci“ dokázali s rázným sloganem „Řekněte ne zlodějům“ a legendou české levice v roli lídra odčerpat ČSSD podstatnou část hlasů.

Píseň pro „Zemanovce“ od skladatele Statise Prusalise:

Na konci března 2010, dva měsíce před volbami, se ale kampaň vyvíjela pro ČSSD velmi příznivě. Zejména díky problémům konkurence, protože v ODS se množily odhalené skandály Topolánkova vládnutí a ve straně stoupala nervozita.

Právě v té době poskytl bývalý premiér rozhovor magazínu Lui, který byl tehdy populární mezi homosexuální komunitou. Po rozhovoru seděl v redakci a rozprávěl. O homosexuálech, o Židech (tehdejší premiér Jan Fischer se otevřeně hlásil k jejich víře) nebo o církvi. Jeho výroky by dnes byly liberály hodnoceny jako „homofobní“ nebo „xenofobní“, ale už v roce 2010 stačily na rozpoutání politického skandálu.

A v nervózní ODS tato kauza způsobila zemětřesení. Pouhých 48 hodin poté, co bulvár Topolánkova slova zveřejnil, vystoupil předseda Senátu Přemysl Sobotka s výzvou předsedovi: „Vyzývám ho tímto, aby odstoupil z kandidátky ODS pro volby do Poslanecké sněmovny a zvážil své působení ve vedení ODS.“ Okamžitě se přidala poslankyně Miroslava Němcová, Alexandr Vondra (tehdy senátor) a několik dalších vlivných členů.

A o pár dní později už Mirek Topolánek nebyl předsedou strany. Na jeho místo celostátního lídra byl vybrán místopředseda Petr Nečas, a protože měl ve straně jen nepříliš honosnou funkci řadového místopředsedy, začali mu někteří přezdívat „superlídr“.

VOLEBNÍ VZPOMÍNKY A PERLY- CELÝ SERIÁL PL.CZ

ODS si prala své špinavé prádlo na veřejnosti a preference se opět propadly. Spokojený Jiří Paroubek začal sám sebe sebevědomě nazývat „presumptivní premiér“.

Petr Nečas byl do té doby politikem, o němž se říkalo, že je docela schopný, ale nepříliš výrazný. Proti Topolánkovi, ale třeba i Ivanu Langerovi, charismatem rozhodně neoplýval, a navíc měl pověst „váhavého střelce“.