Prezident Miloš Zeman uvedl čtyři body, proč nehodlá Jana Lipavského jmenovat ministrem zahraničí. Že Zeman Lipavského nepovažuje za kompetentního, žádným překvapením nebylo, s tímto názorem není osamocen. Izrael jako kámen úrazu byl také předpokládán. Neočekávaný je však bod poslední, ve kterém Zeman uvádí jako důvod nejmenování Lipavského jeho návrh, aby se příští Sudetoněmecké dny konaly na území České republiky. A to proto, protože tento Lipavského postoj nebyl veřejně známý. Na druhou stranu to, že prezident, který Karla Schwarzenberga ve volbách „utopil na dekretech“, tento bod zmíní, dává smysl.

Téma odsunu sudetských Němců se objevuje periodicky a zastánci dobrých vztahů s Německem u něho často argumentují, že je to proto, protože česká společnost se s odsunem nevyrovnala. Ovšem cíl mediální a společenské diskuze o odsunu sudetských Němců je zcela opačný – veřejně popřít, rozleptat a zničit fakt, že česká společnost je s odsunem zcela vyrovnaná a je to pro ni, pokud budeme citovat Václava Klause, „netéma“.

O příčinách se dá spekulovat. V USA, ve Velké Británii a na Západě obecně se v akademických kruzích sluší zkoumat a připomínat vinu daného státu v utiskování různých menšin a v kolonialismu. Tento přístup by se dal shrnout do tvrzení, že vyspělý stát se pozná podle toho, jak moc praktikuje historické sebemrskačství.

V Česku však tento směr ne a ne zakořenit. Z pochopitelných důvodů. Češi jako poddaní Rakousko-Uherska příliš koloniálně nehřešili a i ve 20. století se ve srovnání s jinými chovali relativně slušně. Odsun sudetských Němců je pak asi nejlepší příležitostí, jak v Češích vyvolat vinu podobnou té západní. Pro některé lidi je prostě myšlenka, že Češi vyhnali 3 miliony Němců a jsou schopní o tom nemluvit, nekát se a dokonce to považovat za spravedlivé, odporná.