Celý Slovnaft, ke kterému i my Češi vzhlížíme jako k možné záchraně ekonomiky, je v držení maďarské skupiny MOL, která má státní, tedy samozřejmě maďarskou spoluúčast. Před několika lety ještě věc neslýchaná. Dnes se s tím musí člověk nějak poprat.

Svět na nás zapomněl

„Je to všetko v riti,“ konstatuje na obličeji a rukou téměř dočerna opálený Slovák, který má v občance právě toto podnikové sídliště. „Tady bez auta nemůžete žít. Přes den tedy ještě jakž takž, když sem často zajíždí autobusy hromadné dopravy, které vás dopraví přímo do srdce Blavy,“ konstatuje nasupeně. „Horší je to už s doktorem. Nu a abyste tady měli děti, to nejde, jak by se dostaly do školky a školy. Takže je to tady všechno ubytko pro sezónní zaměstnance, brigádníky a hlavně cizince,“ zapaluje si jednu cigaretu od druhé.

Úmorné horko, totálně vyprahlá země, kde vidíte jen pár suchých odénků hicům vzdorující trávy. Nedaleká benzinka, kam příjezd je po prašné silnici bez jakéhokoliv osvětlení, je jako z hororu. Platí se kartou a je to tu automatizované. Tady neexistuje nějaký shop, že byste si koupili vodu, něco sladkého či kuřivo. „Všechno to jde do riti,“ opakuje muž. „To jsme si s Čaputovou pomohli, no. Hezká tvářička, a to je všechno. Ale máme ženu v prezidentském paláci,“ uplivuje si. „Všichni jsou to somári. Nadávalo se na socany a tyhla Olano a Rodina a já nevím, jak se ty parchanti jmenují – vždyť jsou to sdružení, kde je jen pár lidí, dokonce příbuzní,“ komentuje neutěšenou vnitropolitickou situaci muž, který tu prý už dělá řadu let – vlastně od „sametovky“.

Podle něj tu končí svět. Vzdálené komíny rafinerie vidíte tak nejspíš z horních pater hotelu. Ale zápach síry a dalších látek je nepronikající a neustálý. Občas tu uvidíte mercedes, nebo tady profičí BMW, ale pak zas jen oprýskané žigulíky, staré lady nivy a škodovky stodvacítky. Retro!

Realita

Na terase hospůdky právě zvrací jeden štamgast, který už nevydržel věčné lití piva do svého „chřtánu“. Nikoho to ale příliš nezajímá. Dotyčný si vypůjčí omšelý hadr, který již něco takového pamatuje, a za chvilku nikdo neví, že se tady něco událo. Lapálie. Pije se tu český staropramen a taky kofola a becherovka. Velké pivo za dvě eura, tvrdý alkohol dvě deci taktéž. Vlastně všechno je za dvě eura, aby se to dle hostinského dobře počítalo….

Štamgast hospůdky. Foto: Václav Fiala

Jsem tu za raritu, kdo by sem jinak chodíval. Hotel je slušný a za dobré peníze. To ve městě byste dali minimálně dvakrát tolik.

Hurá, máme euro?

Benzín zlevnil, ale je to stejně vzhledem k mrzkým platům drahota. Půldruhého eura za litr není úplně málo, zvláště když vám žigulík „papá“ desítku i víc. Jeden jakýsi pošuk prý jezdí retro volhou, co má spotřebu jako obrněné vozidlo. Ale je to „papáloš auto“ z doby Československa.

Cizinec nemůže být našinec…

„Je tu samý cizinec, ale Ukrajinců málo,“ dozvídáme se v hospůdce snad šesté cenové skupiny. Vnitřek je ještě cítit cigaretovým dýmem z partyzánek a bulgar tabáku, i když už se teď pár roků kouří jen na verandě. „Rumuni, Moldavané a další národy, ani nevím kdo. Ukrajinci jsou ve městě. Tam jich je dost. V Bratislavě je dokonce ukrajinština snad dalším oficiálním jazykem,“ směje se chlapík a já mohu jen přitakat. Protože v hromadné dopravě se z reproduktorů line angličtina a hned za ní ukrajinština. „Kde sehnali tolik ukrošů, to nevím, vždyť tím mluví jen smetánka z města, ale babky se domluví pouze rusky,“ komentuje to štamgast. „Tady je pro ně málo peněz. Tady se z člověka dře kůže. Jste rádi, že přežijete do další výplaty.“ Ovšem kromě „kravaťáků“, jenže ti sem osobně nezavítají. Jen projedou v klimatizovaných vozech. Na tohle „aircondition“ je u žigula jasná odpověď – potevřené okno…