Jak jste prožíval 21. srpen 1968?
V ten den jsem v Mladé frontě, kde jsem pracoval jako vedoucí zahraničního oddělení a komentátor, měl službu vedoucího vydání. Tu jsem skončil před půlnocí a jel jsem autem domů, na Zbraslav. Cestou jsem sice viděl a slyšel letící antonovy, ale domníval jsem se, že jde o nějaké vojenské cvičení, které se konalo v červnu, ale pořád se protahovalo a bylo mu přítomno na dvacet sovětských generálů. To jsem však netušil, že pravou příčinou bylo to, aby generálové lépe poznali terén, v němž pak při agresi působili. Teprve když jsem dojel domů, manželka mi pověděla, co už vysílal rozhlas: že jsme vojensky přepadeni pěti státy Varšavské smlouvy. Okamžitě jsem zavolal do redakce, aby všichni zůstali na místě, jak redaktoři, tak metéři, sazeči a další pracovníci, že se hned vracím do redakce. Tam jsem okamžitě připravoval zvláštní vydání s prohlášením ÚV KSČ proti agresi, s mým komentářem a fotkami, které naši fotoreportéři Fafek a Pardubský stačili pořídit. Také jsem zařídit, aby vzbudili studenty v pražských kolejích a požádali, aby toto zvláštní vydání roznášeli po Praze.
Asi v půl šesté ráno jsem se vrátil domů a ulehl. V devět hodin jsem zavolal do redakce, že se vracím, ale řekli mi, abych to nedělal, redakce je obsazena sovětskými vojáky a jsou jejich zajatci. Manželka mi napověděla, že i na Zbraslavi je také tiskárna, pravda, hlavně jen pro svatební nebo úmrtní oznámení. Domluvil jsem se však s nimi okamžitě, že vytisknou Mladou frontu, pravda, v té době už jako ilegální, nemají však na to papír. Tak jsem zavolal svému příteli Jirkovi Voroneckému, který byl technickým ředitelem Vranských papíren, že papír přiveze, i když bude vícebarevný. Zašel jsem za předsedou tehdejšího národního výboru Vožniakem, aby domluvil s radotínskými závody, jako je Janka Radotín a s dalšími, aby zapůjčily auta k rozvozu MF do západních a jižních Čech. Tak jsem ještě s pomocí svých přátel Ládi Brkla a Dušana Procházky začal vyrábět ilegální Mladou frontu. Celkem jsme vydali za těch osm dní okupace sto tisíc výtisků.
Překvapila vás, či dokonce zaskočila, tato agrese?
Přiznám se, že ano, třebaže jsem měl některé varovné signály. Například, když jsem byl v dubnu v Moskvě a spal jsem u svého přítele Vladimíra Ponizovského, požádal mě, abychom šli na procházku – nebyl si jistý, zda i on nemá v bytě odposlouchávací zařízení, protože to bylo prakticky všude, i tehdejší generální tajemník KSSS Brežněv zjistil, když náhodou strhl část tapet ve svém bytě, že tam jsou dráty k odposlouchávacímu zařízení. Při procházce mi Ponizovský sdělil, protože měl kontakty v generálním štábu, že u Drážďan jsou sovětské divize připraveny k agresi – studují mapy Československa, učí se pár slovíčkům česky.
Po návratu z Moskvy jsem zašel za Sašou Dubčekem – s nímž jsem se přátelil už od roku 1964, když jsem předtím navštívil kirgizskou meropoli a tam jsem pátral po pamětnících české a slovenské komuny Interhelpo, kterou v roce 1925 spoluzakládal jeho otec Štefan a on tam přijel jako čtyřletý s celou rodinou– a referoval jsem mu o tom. Dubček však jen mávnul rukou: „Oni by mi to neudělali.“ To byla věta, kterou opakoval až do srpna. Udělali mu to.
Takže ani naše vedení nic netušilo?
Když jsem s Dubčekem o své dubnové návštěvě Moskvy hovořil, tak mi opáčil: Ale rozvědka mi nic nehlásí. Namitl jsem, že přece na východě naše rozvědka nepůsobí. Znovu opakoval: Oni by mi to neudělali. U nás tehdy vládlo ovzduší pražského jara, idea socialismu s lidskou tváří a tomuto nadšení propadala i většina vedení – Smrkovský, Kriegel a někteří další. Jmenuji zvláště tyto dva, protože v únoru 1948 to byli ti, kteří založili Lidové milice, ale o dvacet let později byli jedněmi z hlavních hlasatelů reformy. A co si myslel a dělal Biľak, Kolder a další tři, o tom ti ostatní neměli tušení.
Víte, jaká byla reakce Američanů na sovětskou agresi vůči Československu?
Ještě krátcem před jejím začátkem Američané stáhli na 50 kilometrů do hloubky německého území své jednotky, aby náhodou nedošlo k nějakému kontaktu, kdyby nějaké sovětské vozidlo přejelo přes hraniční čáru. A jak mi později v jednom z našich rozhovorů řekl Henry Kissinger, Američané to brali především jako vnitřní záležitost sovětského bloku, který si dělá u sebe pořádek. A politicky to dokonce vítali, protože – opět podle Kissingerových slov – nechtěli, aby socialismus skutečně prokázal svou lidskou tvář a že příklad Československa by se stal nakažlivým pro další socialistické státy. A také, pro ně bylo rozhodující pokračovat v rozhovorech se SSSR o snížení a kontrole jaderných zbraní a proto USA ani nemohly odsoudit sovětskou agresi.
Jaké poučení z toho vyplývá pro dnešek?
Mysleli jsme si do té doby, že stát může mít ve světě přátele, na které se může spolehnout. Ale asi pořád platí ona myšlenka francouzského státníka Charlese de Gaulla, že stát, stejně jako politik, chce-li být velký a nezávislý, nesmí mít přátele, jímž slepě věří. Máme i jiné úsloví: Důvěřuj, ale prověřuj. Tím nijak nechci zpochybňovat naše spojenecké svazky v rámci Evropské unie, ale také si nemyslím, že vše, co přichází z Bruselu, máme slepě přejímat. Sám pracuji pro Evropský parlament a proto vím, jak obtížné je najít vždycky řešení přijatelné pro všechny členy. Nejen přijatelné, ale také prospěšné.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
ruský medvěd
