Praxe médií, která upřednostnila potřebu v maximální míře informovat o tragédii i o jejím viníkovi, postavila před nás etické dilema. Je rolí žurnalistiky přiblížit nás pravdě novými, dosud nám neznámými informacemi, bez ohledu na jejich povahu, nebo je rolí psaného slova nás ukolébat v blahém nevědomí a všeobecné shodě vnímání reality, dát nám rozhřešení klidu v duši?

Osobně se domnívám, že to první. A děkuji bulváru, že nezakryl nic. Víme, kdo zabíjel. Tušíme už jeho psychoprofil – i z toho, že zastřelil otce či naprosto cizí nemluvně, vinné jen tím, že se narodilo. Nepotvrdilo se naštěstí, že by hrůzné činy souvisely s antisemitskými motivy pachatele či terorismem. Obdivuji sílu a odpovědnost matky, která volala policii, i když musela vědět, že to nejspíš bude znamenat synovu smrt.

Domnívám se, že maximální informovanost o masovém vrahovi, jeho motivech a sociálně psychologickém pozadí jeho činů nemá sice uklidňující účinek na naši psýché, ale je schopno nás obohatit. Varováním pro budoucnost.

Neboť většina strašných rozhodnutí v naší mysli se nejdříve verbalizuje a zjišťuje se tak jejich proveditelnost a shoda zamýšleného a pravděpodobně dosaženého psychologického účinku. Nenávistné řeči („hate speech“) jsou varováním před prvním stupněm nenávistných činů („hate crime“). Po poznání, že i tichý a nenápadný student historie se opájí nenávistí k rodičům, spolužákům, učitelům i společnosti a je schopen plánování a provedení masové vraždy, už budeme brát vážněji indikátory tohoto vývoje. Veškeré zmínky o nenávisti ke společnosti, ke skupinám lidí definované etnicky, sexuálně, či nábožensky, nebo k jedincům. Učitelům a jiným autoritám, spolužákům, kolegům, rodičům… Asi budeme brát vážněji veškeré zmínky o potenciálním nebo skutečném násilí a agresivitě. Asi budeme brát vážněji vykořeněné jedince ve svém okolí a nebudeme jejich slova lhostejně přehlížet nebo bagatelizovat.