Sněmovní sál číslo 205, kde tradičně zasedá nejpočetnější poslanecký klub, v úterý a ve středu patřil přírodním vědám. Konal se zde akademický seminář ke globálnímu oteplování.

Akce pořádaná poslancem SPD Jiřím Kobzou byla z některých stran vysmívána, jak je možné, že „popírači klimatu“ mají prostor v Poslanecké sněmovně, ale je třeba říci, že na počet titulů se jednalo o jednu z nejsilněji obsazených akcí za toto sněmovní období.

„Konference se zúčastnili špičkoví odborníci v oboru geologie, matematiky, astrofyziky, astronomie, geochemie a dalších oborů, kteří studují jevy, které mají vliv na planetární klima. Přednášky vycházely z měření, pozorování a výpočtů. Podotýkám, že konference byla čistě vědecká a apolitická. Já sám jsem se jí účastnil především jako geolog,“ uvedl pro ParlamentníListy.cz poslanec Kobza.

Mezinárodní vědecká skupina CLINTEL, která za akcí stojí, vznikla roku 2019 za účelem porozumění příčinám i dopadům změn klimatu.

Čtyři panely, které zaplnily dva dny konference, nabídly skutečně zevrubný odborný pohled na téma klimatu. Ten první, moderovaný gemologem Milošem Faltusem z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, měl za téma meteorologická a klimatologická pozorování.

Výklad o měření začal norský vědec Jan-Erik Solheim z univerzity v Tromso výkladem, jak je možné indikovat klima za posledních 442 let ze změn polohy ledu v Barentsově moři. Prezentaci věnoval svému švédskému kolegovi Nilsi Axelu Mörnerovi, zemřelému v roce 2020, který k tématu napsal knihu Největší lež, co kdy byla vyslovena a jeho odborné články pravidelně vyvolávaly skandályv IPCC, mezinárodním panelu, který je hlavním propagátorem teze o oteplování způsobeném člověkem.

Svůj výklad zakončil doktor Solheim tvrzením, že současné změny v ledovcích Barentsova moře jsou kompletně vysvětlitelné pravidelnými výklady v planetární teplotě.

Britský expert Monckton pak referoval o chybách analýzy teplotní zpětné vazby, která je základem klima alarmistických teorií. Vzorec pro výpočet této vazby byl podle Vikomta Moncktona chybně převzat z jiného oboru. Omyl obsáhle dokazoval na grafech a výpočtech.

Tyto omyly v analýze mají poté důsledky pro výsledný výpočet.

Český statistik Tomáš Fürst jej následoval s příspěvkem o rizicích, která přináší do klimatických procesů matematické modelování.

„Hypotéza o tom, že se planeta otepluje díky antropogenním emisím oxidu uhličitého, je z větší části založena na matematickém modelování. Matematické modelování procesů, kterým ne zcela dobře rozumíme, nese poměrně zásadní riziko, že predikce modelů budou daleko od reality,“ varoval statistik s tím, že jak finanční krize, tak pandemie v nedávné minulosti ukázaly, že matematické modely mohou při aplikaci do reality zásadně selhávat.

Toto riziko podle Fürsta ještě stoupá, pokud existuje silná a agresivně prosazovaná poptávka pouze po jednom typu výsledku.

V případě vztahu mezi globální teplotou a koncentrací oxidu uhličitého podle statistika vůbec nelze vyloučit, že jejich vztah je opačný, tedy nikoliv že množství CO₂ zvyšuje teplotu, ale že teplota, zvýšená z nějakého jiného důvodu, způsobuje nárůst množství oxidu uhličitého.

Na to navázal doktor Pavel Kalenda, geofyzik a seismolog, který si položil klíčovou otázku: Co bylo dříve, teplota, nebo CO₂?

Kalenda dlouhodobě odkazuje na profesora Murryho Salbyho, který ve svých přednáškách dokládal, že růst koncentrace CO₂ v atmosféře vyplývá z ohřívání oceánů, nikoliv naopak. Časové řady z let 1960–2022, kterými argumentoval, podle něj Salbyho teorii potvrdily. „Jednoznačně tak byla zamítnuta hypotéza IPCC o tom, že zvýšení koncentrací CO₂ vede následně ke zvýšení globálních teplot, a tedy že lidstvo je zodpovědné za klimatické změny na Zemi,“ říká doktor Kalenda.

Řecký profesor, hydrolog Demetris Koutsoyiannis z řecké Národní technické univerzity v Aténách, pak vysvětloval, jaký je ve skutečnosti atmosférický vztah mezi teplotou a koncentrací oxidu uhličitého.

Současný nárůst emisí oxidu uhličitého ze spalování fosilních paliv, rostoucí koncentrace CO₂ ve vzduchu a pozorované oteplování umožnily vytvořit narativ o řetězu příčin a následků, ve kterém za oteplování může člověk. Tento narativ si osvojili politici, aktivisté i přidružený byznys a po mnoha letech přesvědčování mu věří i veřejnost.

„Moje současná práce zpochybňuje uváděnou příčinnou souvislost. Stochastická metoda ke zjišťování kauzality ukázala, že změna teploty může způsobit změnu koncentrací CO₂, opačně to však neplatí,“ uvedl profesor Koutsoyiannis. Všechna relevantní data podle něj potvrzují zejména přirozený původ změny izotopového složení atmosférického CO₂ a data o dlouhovlnném záření nepotvrzují, že by existoval rozlišitelný vliv vyšších koncentrací CO₂ na skleníkový efekt.

Vztahem mezi korelací a příčinnou souvislostí se zabýval i belgický profesor Henry Masson z univerzity v Antverpách, který je rozebíral na konkrétním případě atmosféry nad Tichým oceánem.

Odpolední blok se zabýval dopady, jaké má uplatňování „vědeckého konsenzu“ o klimatu na dnešní svět. O dopadech a rizicích hovořil dálkově italský expert Nicola Scaferra, Douglas Pollock přímo z Chile rozebral, jaké náklady vytvářejí přítomnost „obnovitelných zdrojů“ v energetice. Klimatické koncepty shrnul ve svém příspěvku z Kanady Gerald Ratzner a Ned Nikolov z USA shrnul nové teoretické paradigma vědy o klimatu.

Středa začala v Poslanecké sněmovně výkladem australského vědce Richarda Mackeye o faktorech, které ovlivňují dynamiku klimatické změny. Tím nejzásadnějším jsou podle něj změny rotace země. Ta je ovlivňována množstvím vnějších i vnitřních faktorů vycházejících z pohybu a aktivity Slunce, dynamiky atmosférických procesů nebo vliv dalších planet heliosféry.

Miloslav Šír z Jihočeské univerzity pak prezentoval výsledky výzkumu, který prováděl s kolegy Pavlem Kalendou a Miroslavem Tesařem. Podle nich je při hodnocení globální teploty opomíjeným faktorem pravidelná, přibližně šedesátiletá perioda v řadě klimatických parametrů.

Šedesátileté cykly se dokázaly historicky potvrdit například v polární záři. Trojice vědců proto analyzovala, co za periodou, která se shoduje u parametrů vzájemně nezávislých, vlastně může stát.

Vzniklé pravidelné odchylky podle nich vycházejí ze sluneční aktivity a odchylek rotace zeměkoule.

Fyzikální aktivity, které to mohou vyvolávat, se týkají hlavně Slunce, ale třeba také planety Jupiteru, který ovlivňuje i samotné Slunce.

„Vždy, když dochází ke zrychlování rotace Země, uzavírá se polární vortex a větry ve středních šířkách vanou od západu k východu, takže například ve střední Evropě je teplejší středomořské klima. Toto období panovalo od roku cca 1980 do roku 2020. Nyní, když se rotace Země brzdí, rozpadá se polární vortex a ve směru proudění atmosféry se objevují střihy, kdy po jižním suchém větru náhle přichází suchý arktický vzduch se skokovou změnou teploty,“ uvádějí vědci.

Šedesátiletý cyklus je podle něj vědecky akceptovaný fenomén. „Je to naprosto normální šedesátiletá perioda. Všechny ty katastrofické předpovědi se mýlí,“ uzavřel Šír.

Po přestávce přednášel český expert Ivo Wandrol ze Slezské univerzity v Opavě o projektu trojice matematiků a fyziků, kteří se zaměřili na akumulaci energie v zemské kůře a chování teplotního pole v podpovrchových vrstvách. Tým si stanovil hypotézu, že chování zemské kůry ovlivňují vnější vlivy více, než se doposud myslelo, a na časových řadách pracoval osm let.

Výsledkem jejich bádání bylo, že akumulace tepla odpovídá sluneční aktivitě a reflektuje její výkyvy.

Mateorolog Milan Šálek pak srovnával současné „klimatické dogma“ s daty z měření CERES.

Hned na úvod řekl, že je znepokojen dezinformacemi, které se šíří ohledně klimatu.

Sledujeme podle něj naivní podání klimatického efektu – ve kterém se jednoduše dovozuje, že skleníkové plyny zadržují více tepla, takže zvýšení skleníkových plynů vede k oteplení.

Do trochu jiného světla tuto hypotézu stavějí data družice CERES, monitorující radiační toky na horní hranici atmosféry.

„Data neprobíhají tak, jak je veřejnosti deklarováno, tedy že klimatickou změnu způsobuje jen skleníkový efekt,“ zkonstatoval doktor Šálek.

Pokud by platila hypotéza, na základě které konstruuje svou teorii mezinárodní klimatický panel IPCC (nositel onoho „vědeckého konsenzu“), mělo by se podle Šálka albedo měnit „odshora“, tedy od horních vrstev atmosféry.

Data z družice CERES ale podle něj ukazují pravý opak. „Již několik studií poukázalo na to, že hlavní příčinou pozorované radiační nerovnováhy je hlavně krátkovlnné odražené záření, odborně řečeno klesající planetární albedo,“ říká doktor Šálek s odkazem na dvě mezinárodní studie z let 2021 a 2024.

Proč se mění právě „albedo“, ještě není prokázáno, ale průzkumy naznačují příčiny ve změně struktury mraků a rovněž změny na povrchu země. Včetně urbanizace, masivního zalesňování (les má menší albedo než louky) a v menší míře třeba i výstavby velkých solárních parků. Měření zjistila, že nad velkými parky může být změna teploty až čtyři stupně, ale na globální úrovni je vliv toho faktoru podle všeho zatím zanedbatelný.

„Klimatický systém je extrémně složitý. Redukovat příčiny na skleníkový efekt je velmi nevhodné,“ říká doktor Šálek.

Spojování klimatické změny výhradně se skleníkovým efektem je podle něj především doménou aktivistů, politiků a navázaného byznysu.

„Tyto klimatické politiky je třeba považovat za nevěrohodné a záměrné přesouvání prostředků ke klimatickému průmyslovému komplexu,“ uzavřel.

V odpolední části po vystoupení poslance Jiřího Kobzy někteří vědci přímo zhodnotili vědeckou činnost v oblasti klimatologie. Nizozemský vědecký žurnalista Marcel Crok rozebral poslední zprávu panelu IPCC, maďarský akademik Csaba Lázsló Szarka popsal, jak v současnosti probíhá bádání a debata o klimatické změně v této zemi, která si v rámci západní debaty vydobyla specifickou pozici. Vše uzavřel český expert Václav Procházka.