Česká televize v úterý 26. 11. 2019 zařadila filmový dokument Epocha mezi srpnem a listopadem se vzpomínkami pamětníků, ale hlavně aktérů 17. listopadu 1989. Tentokrát ze strany komunistů a jejich vedení.

Dokument postupoval ve vzpomínách pamětníků od roku 1968 až do roku 1989. Jako první hovořil bývalý generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš: „Přišel ten rok 1968; pod dojmem, bych řekl, politiky Chruščova, kterej rozvrátil mezinárodní komunistický hnutí, nastal pohyb i u nás. A všelijací revizionisti a oportunisti, odpůrci marxismu, prostě tady nastupovali. K moci se dostal Dubček. A on se stal tím generálním tajemníkem, nechal se ovládat skupinou lidí, kteří to s tou zemí nemysleli dobře. A s tou stranou. Ustoupili, bych řekl, základním principům toho učení. Ten základní princip toho učení je jeden. Třídní pohled na svět.“

Zazněla otázka, zda byl i jiný důvod ke „vstupu vojsk“. „Asi byl přičleněn k tomuto rozhodnutí. Nebo toto rozhodnutí podpořil zájem, aby měli na hranici vůči Bavorsku, tedy na naší hranici, kde za těma hranicema stály americký armády se svýma americkýma zbraněma a atomovýma pumama a kde cvičili, aby tu hranici upevnili, aby ji obsadili,“ dodal Jakeš.

Bývalý šéf StB Alojz Lorenc řekl, že neví, co by se stalo, kdyby Gustáv Husák nesplnil očekávání Moskvy po roce 1968. „Každá velmoc se snaží mít v zemích svého zájmu politiky, kteří nejsou jen loajální k té velmoci, to je málo, ale kteří mají i jistou vnitřní podporu v té zemi. Proto třeba někteří ti politici, kteří se oddělili a projevovali příliš loajality k Sovětskému svazu, tak nebyli braní jako ti, které Sovětský svaz má podporovat. A ti, o kterých si mysleli, že nejsou dostatečně loajální, tak ti též nebyli ti praví.“ Dodal, že ideální byl Gustáv Husák, který sice projevil loajalitu k Sovětskému svazu, ale měl v té době poměrně značnou podporu.

Jiří Sekera, bývalý šéfredaktor Rudého práva v letech 1968–69, pravil, že když na Pražský hrad dorazila zpráva o Palachově upálení, tak na zasedání, kde byli Lubomír Štrougal a Gustáv Husák a další, nezavládla žádná lítost, ale začalo se okamžitě diskutovat, jak zabránit tomu, aby čin neměl „dopad na masy“. „Nepochopitelné. Já jsem se z toho nemohl vzpamatovat, když jsem viděl, co se stalo. A za druhé, jak oni reagujou.“

O normalizaci také mluvil Jakeš: „Po vstupu těch vojsk následovala takzvaná normalizace. Byla jednak uzavřena mezivládní dohoda o pobytu těch vojsk a prostě strana se rozhodla si udělat ve svých řadách pořádek. Byla akce výměny stranických legitimací. Každý se měl zpovídat, jak se choval v tom období před tím vstupem vojsk. Jakto, že mohly vzniknout ty důvody, proč ty vojska vstoupily. Jaká byla jeho pozice, čemu on pomáhal. Jak se k těm věcem stavěl. Někde to bylo přehnáno a bylo to zúženo na to, jestli souhlasí, nebo nesouhlasí s příchodem vojsk. A řada lidí byla nespravedlivě z tý strany vyloučena. Bylo jich hodně vyloučeno, půl milionu odešlo.“

Jiří Sekera uvedl, že počítal s tím, že bude při stranických prověrkách vyloučen. „Ale neříkám to jako nějaký alibismus po 50 letech, já jsem s tím byl srozuměnej. Tomu předsedal Jakeš, byl tam Vilém Nový, byl tam Emil Rigo jako člen předsednictva. Nejvíc se do mě pustil Vilém Nový, který mi řekl, že já, jako člověk s nějakým vzděláním, jsem propadl té hysterii, že jsme vypustili heslo Proletáři všech zemí, spojte se, to vám vadilo. Vilém Nový: To vám vadilo? A ty jako vzdělaný člověk, ty jsi nedohlédnul, jaké to má následky, tohle všechno? Ne, ne, soudruhu.“ Jakeš prý mluvil podobně a tvrdil, že by mezinárodní dělnické hnutí nepochopilo, kdyby Sekeru nechali ve straně. Akorát Rigo prý mluvil smířlivě.

Dle Lorence zasáhla normalizace nejen jednotlivce, ale i společnost, protože ta se zbavila množství schopných a kompetentních lidí. „Fakticky došlo k rozdělení společnosti na dvě části. Na ty, kteří byli postiženi, to byly i jejich rodiny a lidé mimo stranu, a na ty, kdo ve straně zůstali.“ Rok 1968 prý brutálně zasáhl do myšlení politiků, takže jim zůstalo v hlavě, že jakákoliv změna musí začít v Moskvě.

Oskar Krejčí, bývalý poradce předsedů vlády Adamce a Čalfy, konstatoval, že ti, kdo „dělali únor 1948“, zůstali u moci až do roku 1989. Jednalo se prý o generačně uzavřenou elitu, která se hádala mezi sebou. „Ti kluci, kteří byli vyloučení ze strany, např. Zdeněk Mlynář, tak měli třeba taky vlastní kontakty na Moskvu. A ti, kdo nebyli vyloučení ze strany a zůstali u moci, se do značné míry obávali konkurence z téhle strany, od těch vyloučených, ani ne tak z opozice.“ S opozicí si prý uměli poradit, ale vyloučení byli údajně často vzdělanější a uměli vládnout. Jak s nimi zacházet, to se dle Krejčího řešilo ještě v roce 1989.

„A čas běžel, běžel a běžel a bohužel došlo k dalšímu Chruščovovi jinýho ražení. To byl Gorbačov. všichni jsme ho uvítali. Ale to byli už nemocní lidi,“ prohlásil Jakeš. Dle Rudolfa Hegenbarta, bývalého vedoucího tajemníka OV KSČ v Gottwaldově, měla přestavba podnítit všechny sociální skupiny k aktivitě, k uplatnění a ke zrychlení sociálně ekonomického rozvoje Československa. „Jak známo, přestavba přišla ze Sovětského svazu. Ale podle mě to bylo navázání na politiku pražského jara,“ mínil. Dle Krejčího se Sovětský svaz dostal do období stagnace, kdy nefungovala ekonomika a lidé byli unavení z neustálého utrácení na obranu a nízkou životní úrovní.

„Problémem bylo jedno. Že vždy, když šlo o nový směr v naší společnosti, nebo bych řekl demokratický směr, tak se do toho vmísily západní rozvědky. A chtěly využít toho procesu ve svůj prospěch. Změnit řízení nebo geopolitické podmínky. A to taky vedlo ty naše představitele k brzděni té přestavby, protože měli obavy právě z tohoto procesu. Proto také docházelo ke konfliktům. Ale tím začaly rozpory, tlaky, nespokojenost. Nejen mladší generace, inteligence, ale i členů komunistické strany,“ objasňoval dále Hegenbart. Lorenc k tomu dodal, že v souladu s myšlenkou, že změna musí přijít z Moskvy, tak z Moskvy skutečně přišla, ale lidé začali mít pocit, že současné vedení se této linie dostatečně nedrží. Takže se vytratila důvěra k vedení.

Došlo i na téma jaderných zbraní, o kterém mluvil Miroslav Vacek, bývalý velitel Západního vojenského okruhu a ministr obrany. „Já jsem třeba věděl na těch funkcích velitele armády, bych vám mohl vykládat, kde byly uloženy jaderné zbraně. Ale přístup jsme my k nim neměli, ale když jsem jako velitel první armády zavolal velitele střední skupiny vojsk, shdou okolností spolužák z vojenské akademie, tak jsem říkal, hele, jdu se podívat na ty jaderný zbraně. Volej, kam chceš. Já mám právo zkontrolovat, v jakém stavu to je.“ Načež dotyčný kontrolu zařídil. „A najednou byli během půl roku odsunutý. Ne kvůli nějakému Vackovi, ale proto, že to napětí na hranici nebo obecně trochu zchladlo.“

Také se ve filmovém dokumentu řešilo, jak se Miloš Jakeš dostal do čela strany: „Někdo si myslí, že Gorbačov zvolil generálním tajemníkem Jakeše. Ne, mě navrhli soudruzi tady, od nás. Gorbačov o tom nerozhodoval, prostě. My jsme o tom rozhodovali. Vedení naše, kdo tím bude. Tam byly jiný návrhy, jiný úvahy a tak dál,“ řekl sám bývalý generální tajemník.

Andrej Gračov, bývalý tiskový mluvčí Gorbačova, k tomu dodal, že s Jakešem měl Gorbačov dobrý vztah, ale Husákova generace byla pro něj něco jako Brežněvovi kolegové, tedy představitelé konzervativních sil. Připustil, že mohla být chyba, že se nesnažil o zrychlení vývoje zvnějšku. Peter Colotka, bývalý předseda vlády Slovenské socialistické republiky, také přidal příhodu: „Ale ještě jsem čekal, až k nám přijede na Slovensko Gorbačov. Přijel, a probíhala tu beseda. Doprovázel ho Miloš Jakeš, byl tam Husák, byl tam i Lenárt, já jsem byl taky člen předsednictva, atd. Když skončil proslov Gorbačova, Adamec šel za Jakešem a povídal: ‚Na zdraví, Miloši!‘ Já nevím, jestli jsem měl tušení, říkám si, a do prdele, on ho má vyhlédnutého. A když byl Husák vycouvaný z orgánu a má ho nahradit někdo, jako je Jakeš? Kterého navrhl Adamec? To byl asi důvod i pro mě, že to nemá budoucnost.“

Jakeš se k tomuto také ještě vyjádřil: „Z toho dedukovali mnozí, to je prostě kandidát Gorbačova. A tak dál. Já nevím, jaký zaujal Gorbačov... asi to podpořil. Nakonec. Samozřejmě to zvolení, bych řekl, nebylo jednoduchý.“ Lorenc se svěřil, že těžko přijal personální změny ve vedení strany, protože nenasvědčovaly tomu, že by se k moci dostali kvalitnější politici. Zmínil například odchod Lubomíra Štrougala, Vratislava Vajnara nebo Bohuslava Chňoupka. Považoval je za lidi, kteří měli ještě potenciál přispět k rozvoji společnosti, protože se tolik nezatěžovali minulostí.

„Ale byli tam takoví, kteří si mysleli, že budou oni těmi generálními tajemníky. Ti samozřejmě dělali potíže. Potíže mi dělali. Potíže třeba v tom, že začali drolit to vedení strany. Třeba Štrougal se vzdal funkce předsedy vlády. A člena předsednictva ústředního výboru. Vodešel si prostě do civilu. Byl členem ÚV, zúčastňoval se zasedání ÚV a tak dál,“ pomluvil ještě Jakeš své bývalé kolegy.

Dle Lorence také velmi záleželo na přehodnocení roku 1968. Prý existoval moment, kdy by byl Gorbačov k něčemu takovému svolný, ale nebyl využit. Andrej Gračov také pravil, že to Gorbačovovi říkali, že měl invazi z roku 1968 odsoudit, ale ten prý řekl, že je to „vnitřní problém československých přátel“. Nakonec ale dle Gračova souhlasil.

Jiří Svoboda, režisér a první polistopadový předseda KSČ, uvedl, že v roce 1987 odcestoval do Moskvy a tam se přes své filmové kontakty setkal s poradcem Gorbačova Šachnazarovem. „Já jsem se tam velmi zasazoval o to, aby lidé jako Jakeš, aby pokud možno odešli z toho vedení, že to je cesta k nastoupení podobného kurzu jako probíhal v Sovětském svazu. Zdálo se mi, že Šachnazarov se spíše věnuje jídlu a spíš se ptá na filmy, než aby ho tahle moje intervence zajímala, a pak se mě náhle zeptal, jaký by byl názor převážné většiny lidí tady, kdyby do nějaké významné politické funkce byl uveden Václav Havel. Pravda je, že jsem se z toho vylekal, trochu jsem to považoval za provokaci.“ Svoboda dodal, že myslel, že se jedná např. o místo ministra kultury. Což uznal, že by v rámci usmíření podle něho bylo dobrým ventilem. „Netušil jsem, že oni mysleli něco jiného, že to setkání Bush–Gorbačov, tak že tam došlo k dohodě o předání těch východních satelitů, toho uvolnění sovětského protektorátu a předání moci jiným strukturám než komunistickým.“

Jaroslav Čejka, vedoucí odboru kultury ÚV KSČ v roce 1989, pro změnu přidal historku o vedoucím oddělení kultury ÚV KSČ Miroslavu Müllerovi. Jednou za ním přišel, když se na něj obrátili divadelníci z Chebu, že jim plzeňský krajský výbor zatrhl hru. Müller prý svačil ovar a zapíjel ho whiskey. Sdělil mu, že krajský výbor nejdříve povolil dramaturgický plán, ale tři týdny před premiérou hru zakázal. A dodal, že z toho bude ostuda na Svobodné Evropě. Müller zavolal na plzeňský krajský výbor, ideologického tajemníka: „Můžeš mi vysvětlit, co to tam děláte za bordel? Vy napřed v tom Chebu povolíte toho Topola a teďka, když už to všichni vědi, tak to budete zakazovat? Čim myslíte?“ Čejka dodal: „Takhle nějak ho zprcal, jak financ kozu.“ A hra byla povolena.

Hegenbart začal mluvit o protestech v roce 1989. Zásah proti demonstrujícím s použitím obušků, vodních děl a psů byl podle něho strašný, a když se následně ptal, kdo je za něj zodpovědný, žádný ministr se nehlásil a odkazovali na pražské orgány. Jiří Svoboda vyprávěl, jak se sešel s Miroslavem Štěpánem, vedoucím tajemníkem městského výboru KSČ v Praze. Snažil se ho prý přesvědčit, že někdo z vedení KSČ musí být ten, kdo se nezaplete do potlačování demonstrací. „Zdálo se mi, v čemž jsem se velmi mýlil, že Štěpán díky tomu, že nebyl přímo namočen do toho vývoje po roce 1968, tak že se od toho mohl distancovat.“ A přinesl návrh, že tehdejší vyloučení ze strany by mohla být neplatná.

„Zatímco Štěpán se postavil naopak, v naději, že bude příští sjezd strany, tak byl snad domluven s Jakešem, že Jakeš mu předá funkci generálního tajemníka, tak on naopak držel velice tvrdou linii,“ doplnil Svoboda. V průběhu hovoru Štěpánovi údajně asi čtyřikrát volali na červený telefon z Moskvy. Což nesl nelibě. „Pak jednou praštil s tim telefonem a říkal: 'Když jsou tak chytrý, jak to máme řešit, tak ať přijedou a řešej si to tady sami‘,“ dodal.

„Já osobně jsem počítal, jako že vážný kandidát po mně, chtěl jsem odejít na sjezdu, je Štěpán. Byl rozhodnej, uměl řeči, měl za sebou éru práce v Mezinárodním svazu studentstva jako předseda. Uměl vystupovat. Ale neuměl čekat. Protože tu vyvstal soupeř. Adamec. Který se na to tlačil. A taky ti Sověti přišli ho přesvědčovat, aby podpořil, za mě, na funkci generálního tajemníka, Adamce. Samozřejmě, že je vyhnal,“ popisoval okolnosti Miloš Jakeš. Hegenbart dodal, že dle něho byl Miroslav Štěpán největším nepřítelem.

„Ta jednota byla oslabena. A došlo až k tomu, že se tam vytvořila skupina lidí, která vyslovovala nespokojenost s rychlostí uvádění té přestavby do života. Ve straně vznikla, že je to pomalý. Hlavním jejím organizátorem, a to byl můj největší životní omyl, že jsem prosadil Hegenbarta na funkci vedoucího oddělení ústředního výboru strany. Můj životní omyl,“ postěžoval si Jakeš. Generál Lorenc řekl, že měl tu čest být součástí pracovní skupiny s Hegenbartem a dodal, že jedna z otázek, která také byla nastolena, bylo přehodnocení roku 1968 a důsledků. „Když jsem byl v Moskvě v polovině roku 1989, tak jsem tuto otázku svému kolegovi, náměstkovi KGB přímo položil. Jak by se postavili k tomu, kdybychom žádali odchod sovětských vojsk. Na to mi tehdy odpověděl, že to je naše věc.“ Což prý myslel vážně.

„Když jsem já o tom mluvil s Gorbačovem a říkal jsem mu, Sergeji Michailoviči, my ty vojska nepotřebujem tam, nám by udělalo dobře, kdyby odešly, psal se rok 1989, tak on mi říká na to, Miloš, ty tam nejsou kvůli vám. Až odejdou Amerikánci ze Západního Německa, odejdem my od vás,“ vzpomínal Jakeš.

Režisér Svoboda neměl o Hegenbartovi valné mínění a nazval ho „prostou duší“. Tvrdil, že při setkání s umělci v jednom bytě se ukázalo, že Hegenbart není žádný reformátor, ale „bafuňář, který jenom jedl chlebíčky“. „On říkal, že velmi proreformní je Miloš Jakeš, ale že si připadá takový opuštěný a že by potřeboval, aby nějaká delegace umělců k němu šla a vyjádřila mu důvěru,“ řekl Svoboda. „Já jsem mu tehdy říkal, k tomu, aby došlo k upuštění tenze, která je ve společnosti a hlavně v intelektuálních kruzích, je nutné, že musíte okamžitě propustit z vězení toho Havla. Toho nemůžete držet ve vězení, protože k němu vzhlížejí jako k Rašínovi, ke Kramářovi v roce 1916, když byli před procesem ve Vídni,“ dodal. Hegenbartovi prý pak chlebíčky zhořkly, ale zato pookřál, když jednomu umělci mohl slíbit sehnat ledničku, tvrdil ještě Svoboda.

Hegenbart naopak přišel s touto příhodou: „Telefon, volal mi generální tajemník, říká, abych vyřídil vedení ministerstva vnitra, aby dále nezatýkali nebo nevyšetřovali Václava Havla a další činitele opozičního hnutí. Tak já jsem to zavolal šéfům vnitra a oni se strašně divili, ptali se mě, jestli je to pravda a já jim řekl, že je to pravda. Tak to byla obrovská bomba a jak se to potom rozneslo, tak všichni říkali, že je to dohoda Jakeše s Havlem. To je dohoda strany s opozicí. Šlágrem kola bylo, že bude Havel využit pro funkci ministra kultury. Jak Jakeš, tak Ladislav Adamec, že ho zapojí. Někteří říkali, kdepak, to je daleko hlubší dohoda. Havel bude daleko výš.“ Hegenbart doplnil, že toto bylo poprvé, kdy se generální tajemník pozitivně postavil k Václavu Havlovi.

„Nebylo to tam, bych řekl, tak, že všichni souhlasili a nic nedělali a tak dál. Chtěli se toho Gorbačova zbavit. A proto byl požádán Štěpán, aby objel všechny evropský socialistický země, mimo Sovětský svaz samozřejmě, a přesvědčil je, aby se zúčastnili oslav 40. výročí vzniku NDR, v září. Oni přijeli všichni do toho Berlína. Teď skončí ta slavnostní část a má následovat recepce. Teď se to vyhrne ven a ti generální tajemníci se vrhnou ke mně. A ptají se, rusky, kdy bude schůzka s Gorbačovem. Já otevřel hubu a říkám: „Jaká vstreča?“ Teď jsem pochopil, že se něco stalo, co se stát nemělo. Ten Štěpán to všem řekl, jen ne mně. A já měl vlastně být iniciátorem. V tom Sovětském svazu patřili potom někteří k té gardě, která chtěla s těmi tanky obsadit tu Moskvu a zvrátit to. On to spojoval, řekl bych, s možností vzestupu svého politického, když tuto službu vykoná, poněvač ty tajemníci měli vlastně říct: ‚Kamaráde, a dost, dál s tebou nejdem, takovouhle cestou.‘ A to měli využít ti nespokojení v tom Sovětském svazu a dát mu červenou,“ odhaloval další pletichy Jakeš.

Vladimír Dlouhý, bývalý ministr průmyslu a obchodu, poznamenal, že v Československu byly k převzetí moci připraveny dvě skupiny. Jednak disidenti napojení na šedou zónu, a Prognostický ústav. A také rozvědky, kde byli dle něho chytří lidé se zkušenostmi ze zahraničí. Ve spolupráci s představiteli zahraničního obchodu, jejichž typickým představitelem je dle Dlouhého Andrej Babiš. Oskar Krejčí dodal, že kvůli závislosti na Moskvě zde byl absolutní politický rozklad. „Teď šlo o to, jestli poteče krev, nebo nepoteče krev,“ dodal.