Půlkulaté výročí předání moci v roce 1989 inspiruje k bilancování. Snad nejpregnantněji vystihl motor tehdejších změn během své přednášky na VŠE Václav Klaus. Lidé se vyslovili pro kapitalismus, těšili se na svobodu, západní zboží a možnost cestování.

Mohl k tomu snad ještě dodat, že náměstci ředitelů státních firem se těšili na privatizaci, ti nejvíce prokádrovaní vojáci z povolání se těšili na službu v NATO, redaktoři stranických deníků se těšili, jak začnou psát stejně neochvějně pravý opak toho, co psali až dosud, a lidé, kteří by se jinak neuživili, se těšili na to, jak budou bojovat proti dezinformacím. Takřka všem se jejich sny naplnily.

Z hlediska symbolického (protože dějinné zvraty jsou v neposlední řadě o symbolech) je příznačné, jakou úlohu tehdy sehrálo cinkání klíči. Davy, které tímto způsobem vyzývaly politiky minulého režimu k odchodu, zatím ještě neanalyzovaly, jakou úlohu sehraje právě bytová otázka v režimu novém. Je to úloha vskutku klíčová.

Dokonce i odborníci na bydlení dnes otevřeně říkají, že tato otázka proti sobě postavila celé generace. Ti, kdo si své byty od devadesátých let zprivatizovali, získali obrovskou komparativní výhodu oproti těm, kdo dnes stojí na trhu s byty s holýma rukama. Je tak zaděláno na generační střet.

Když koncem šedesátých let 20. století tým badatelů pod vedením dnes již zesnulého předního sociologa města Jiřího Musila prováděl výzkum Ostravy, zjišťoval, že lidé vydávají na bydlení nějakých osm až deset procent svých příjmů. Dnes to činí v Bruselu téměř čtyřicet procent. Po této stránce Evropu doháníme. Z hlediska omezené dostupnosti bydlení pro mladé jsme ji již suverénně předehnali.

Kalamita, do které u nás bytová otázka směřuje, má přinejmenším tři rozměry. Ten první leží v rovině demografické. Dostupné a relativně laciné bydlení je zdaleka nejúčinnějším nástrojem prorodinné politiky. Ve snaze bydlení si opatřit budou počty svých potomků omezovat zejména příslušníci středních vrstev. U těch skutečně bohatých počet dětí při pořízení luxusní vilky nehraje roli, pro ty skutečně chudé může být při nároku na sociální bydlení počet dětí spíše výhodou. Naopak střední vrstvy, které bývají označovány za oporu demokracie, si pořízení dětí dobře rozmyslí.

Drahé bydlení tak trochu paradoxně usnadní manipulaci se společností. Jestliže se člověk musí zadlužit až do pokročilého věku, aby měl střechu nad hlavou, nebude příliš revoltovat. Nebude cinkat klíči, které získal jen podmíněně na vysoký hypoteční úvěr. Nebude brojit proti těm nahoře, kterým by se tak chtěl podobat. Bude brblat na ty pod sebou v iluzorním přesvědčení, že pokud by stát na jejich sociální bydlení tolik nevydával, poskytly by mu banky úvěr laciněji. Politici ho budou v těchto iluzích živit, od toho jsou placeni.