Proces fašizace běží na plné obrátky

Tato Rezoluce není první vlaštovkou, která by přinášela obavy z vývoje v oblasti výkladu dějin. Prvotním impulsem byl již v roce 2006 návrh předložený Radě Evropy Göranem Lindbladem ze Švédska jménem Evropské lidové strany (EPP) odsuzující zločiny komunistických režimů, který však nebyl přijat. Pokračovalo to přijetím rezoluce v Evropském parlamentu o Svědomí Evropy a totalitarismu v roce 2009, která ustanovila den památky obětí stalinismu a nacismu. Následovalo usnesení schválené Evropským parlamentem v roce 2019, které nese název Význam evropské paměti pro budoucnost Evropy. Proti této rezoluci se zvedla ostrá vlna protestů, neboť přímo i nepřímo podnítila napříč Evropou v posledních pěti letech další vlny přepisování, zamlčování a manipulací s historickými fakty. Z českých europoslanců hlasovala proti pouze komunistická poslankyně Kateřina Konečná. 

Zmíněné usnesení z roku 2019 je nebezpečné zejména v tom, že dává na stejnou rovinu vinu Německa a Sovětského svazu při zahájení 2. světové války 23. 8. 1939 paktem Molotov – Ribbentrop, přičemž ignoruje dohody o neútočení mezi nacistickým Německem a Polskem (1934), Británií a Francií (1938), Dánskem, Estonskem, Litvou (1939). Zcela opomíjí význam Sovětského svazu a nezměrnou oběť sovětského lidu na poražení nacistického Německa a v některých bodech ho dokonce staví do role hlavního viníka. Tuto logiku pak aplikuje i na srovnání nacistické a komunistické ideologie a mj. na základě toho vyjadřuje znepokojení nad neustávajícím používáním symbolů totalitních režimů ve veřejném prostoru a pro komerční účely a připomíná, že některé evropské země používání nacistických i komunistických symbolů zakázaly.

Závažný je také fakt, že tento dokument vyzývá k investování finančních prostředků do re-interpretace historie prostřednictvím neziskových organizací, které pak mají své závěry aplikovat do učebních osnov, přičemž zásah do učebních osnov ve smyslu úpravy výkladu dějin je Evropským parlamentem přímo doporučován. Není již tedy pochyb, že neziskové organizace, skryté do hávu historických ústavů pracují na politickou objednávku a podle toho je také potřeba nahlížet na jejich výstupy jako na krajně nespolehlivé. 

Zdviženým prstem je také lakonické konstatování, že zločiny nacistického režimu posouzeny a potrestány norimberskými procesy, jakoby vzestup fašismu, neonacismu a nacionálního šovinismu nepředstavovaly v Evropě závažný problém. Taková bagatelizace možnosti návratu krajně pravicových ideologií na výslunní je trestuhodná.

Co nás ale zajímá v souvislosti s přepisováním historie je skrytá výzva, aby pomníky a památníky včetně památníků padlým, byly odstraňovány z veřejného prostoru. Myšlenka, že některé více než 75 let staré pomníky postavené z vděčnosti osvoboditelům připravují půdu pro překrucování historie je lživým konstruktem vzhledem k tomu, že právě tyto památníky jsou skutečným svědectvím své doby, místy paměti. Přesto jsme důsledky této rezoluce pocítili v podobě sejmutí pamětní desky ze zde Staroměstské radnice, v demolici pomníku I. S. Koněva, v destrukci různých menších pamětních míst, přejmenovávání ulic, revize učebních osnov, ve veřejných prohlášeních režimních politiků. Beze vší pochybnosti již dnes vidíme, že jde o řízený proces fašizace Evropy a že i většina českých politiků sehrává v této tragédii roli užitečných idiotů. 

Ďábel je skryt v detailu

Vzhledem k tomu, že je téma přepisování historie vysoce aktuální a o výklad dějin se vede otevřený boj na mnoha frontách, neměli bychom podobné rezoluce hodnotit jen na základě jejich nadpisu, ale podívat se trochu důkladněji na skutečný obsah. Ďábel totiž bývá skryt v detailu a u letos schváleného dokumentu s názvem Dezinformace a falšování historie ze strany Ruska v zájmu ospravedlnění jeho válečné agrese proti Ukrajině to platí dvojnásob. 

• Rezoluce tvrdí, že Ruská federace vede ve skutečnosti od 24. února 2022 ničím nevyprovokovanou, bezdůvodnou a nezákonnou útočnou válku proti Ukrajině, která je pokračováním její agrese zahájené už v roce 2014.Vytrhává tak celou současnou situaci z kontextu, pomíjí její vývoj, a to i na mezinárodní úrovni (požadavek Ukrajiny na vstup do NATO) a cynicky ignoruje vůli části ukrajinského obyvatelstva, ignoruje strašlivé události v Domě odborů v Oděse i vraždění civilního obyvatelstva na Donbasu vojáky ukrajinské armády.
• V textu se dále tvrdí, že Ruská federace ospravedlňuje své působení na Ukrajině historickým revizionismem, falešnými tvrzeními a že využívá ve velké míře dezinformace, mj. ty, které se zakládají na překroucených historických argumentech, že provádí systematické falšování a používání překroucených historických argumentů ruským režimem. Na základě čeho toto tvrdí, o jaká fakta a analýzy se tato tvrzení opírají, to v textu chybí a z něj nevyplývá. Dojmy předkladatelů návrhu této Rezoluce a odvolávání se na nejrůznější tvrzení ruského režimu nejsou dostatečným argumentem pro takto silná nařčení.
• V Rezoluci se dočteme, že Rusko na okupovaných územích Ukrajiny boří památníky Velkého hladomoru a obnovuje odstraněné památníky Lenina. Tzv. souboj pomníků probíhá na Ukrajině již dlouhá léta, de facto od rozpadu SSSR tak, jak to známe i z československého, potažmo českého prostředí. V roce 2015 ale navíc Ukrajina přijala zákon "o dekomunizaci", který nařizoval odstranit všechny sovětské symboly a pomníky, stejně jako změnit původní názvy (např. ulic) z dob SSSR. V červenci 2016 tak (za vlády prezidenta Petra Porošenka) dostal Moskevský prospekt v Kyjevě jméno lídra ukrajinských nacionalistů Stěpana Bandery, o rok později byl prospekt generála Nikolaje Vatutina přejmenován po veliteli Ukrajinské povstalecké armády (UPA) Romanu Šuchevičovi. Později byly tyto názvy na nátlak občanské veřejnosti odstraněny. Za první dva roky platnosti tohoto zákona dostalo více než 52 tisíc ulic nový název a zmizelo 2400 soch a památníků. Po roce 2022 pak začala ukrajinská garnitura odstraňovat pomníky i svým vlastním hrdinům např. Zoje Kosmoděmjanské, ale také ruským umělcům např. Puškinovi a Gorkému, coby údajným symbolům ruského imperialismu. V Národním muzeu historie Ukrajiny během druhé světové války letos sejmuli názvy "Měst hrdinů" z památníku s argumentem, že sloužilo čistě k ideologickým účelům – realizaci mýtu o tzv. Velké vlastenecké válce. Vzpomeneme-li si na utrpení lidí v obleženém Leningradu, je takový krok nepochopitelný.

Není bez zajímavosti, že památníky Velkého hladomoru byly na Ukrajině vystavěny až v posledních letech, nejsou tedy dlouhodobými místy paměti, která by vznikala spontánně po rozpadu SSSR. Pamětní deska v katedrálním parku, postavená v roce 2006, připomíná památku obětí hladomoru a politických represí v Čerkasech. V roce 2008 byl odhalen Památník obětem hladomoru na Ukrajině v Kyjevě. Pamětní kříž v Dnipru (Dněpropetrovsku) byl odhalen v listopadu 2005 apod. 

Kriticky v Rezoluci vyznívá obnovování zbořených soch V. I. Lenina na územích kontrolovaných Ruskou federací. Pokud tyto sochy byly součástí identity daných míst a paměti obyvatel, je přirozené, že se vrací zpět. Navíc osobnost V. I. Lenina není evropskému veřejnému prostoru nic cizího, stejně jako světovému prostředí. Jeho sochy najdeme vedle USA, Indie, Kuby, Vietnamu, Arménie aj. také např. v Německu, Řecku, Itálii a Španělsku. Ulic pojmenovaných po ruském revolucionáři najdeme napříč Evropou desítky a jsou veřejně akceptovány. Busta Lenina je dokonce i na Jižním pólu. 

• Rezoluce tvrdí, že ruský režim učinil ze Dne vítězství, který každoročně slaví dne 9. května, nástroj své válečné propagandy, která využívá narativ "osvobození Evropy od nacismu". Uvozovky jsou takto použity přímo v originálním textu, čímž je naznačeno zpochybnění významu uvedených termínů. Co však může být reálnějšího než přínos SSSR k porážce nacismu. V roce 80. výročí konce války je to nechutné plivnutí do tváří všech sovětských obětí."Přehlídky vítězství" se v Moskvě na Rudém náměstí konají pravidelně od roku 1945, respektive od 24. června 1945. 
• V Rezoluci se dále tvrdí, že Ruská federace záměrně brání historickému výzkumu tím, že zamezuje přístupu do sovětských archivů a uzavírá je. Přes čtvrt století existuje Česko-ruská komise historiků a archivářů, která vede o přístupu ke společným dějinám kontinuální diskuze. Od roku 2006 vedli čeští a ruští historici intenzivní debatu, jak nastavit spolupráci právě při využití sovětských archivů. Spolupráce na akademické úrovni však byla s Ruskou federací v posledních letech utlumena. Zohlednit je také potřeba dobu uplynulou od událostí, jímž se archivy věnují. Např. archivy týkající se událostí roku 1968 obsahují data ještě žijících osob. 
• V Ruské federaci panuje dle Rezoluce absence veřejné diskuse a vzdělávání týkající se věcně správného pojetí dějin, což je v kontextu těchto dvou rezolucí, které doporučují zasahovat do výuky dějepisu, likvidovat památníky a přijmout jediný správný výklad dějin, v němž antifašistický Sovětský svaz již nemá své místo, potažmo je jeho úloha záměrně přepisována, již naprosto směšné. 
• Značná část textu se také věnuje výzvě k boji proti ruským dezinformacím a "narativům", a to zejména aktivním prosazováním mediální gramotnosti, podporou kvalitních médií a profesionální žurnalistiky, zejména investigativní žurnalistiky, která odhaluje ruskou propagandu. Vyzývá také k rozšíření sankcí proti ruským médiím a vyjadřuje hluboké znepokojení nad nedávnými prohlášeními vedení společností provozujících sociální média, která se týkají uvolnění pravidel pro ověřování faktů a moderování obsahu. Co jiného, než strach ze svobodného přístupu k informacím může vést k výzvám k prohlubování cenzorských praktik takového rozsahu. 

Z poražených vítězové a z vítězů poražení

Evropský parlament ve své Rezoluci také vyslyšel volání ukrajinské vlády, která bez většího mediálního zájmu i dopadu na veřejnou diskuzi vydala 2. května 2023 prohlášení Nejvyšší rady Ukrajiny o ideologii "rašismu". Tento pojem není v českém prostředí zavedený a je zřejmě jedním z cílů zmíněného prohlášení etablovat ho pro politickou diskuzi, proto vyzývá mezinárodní instituce k jeho prosazování. Co však pojem rašismus znamená? 

Nejvyšší rada Ukrajiny chápe rašismus jako nový typ totalitní ideologie a praktik, které jsou základem režimu vytvořeného v Ruské federaci pod vedením prezidenta V. Putina, a vycházejí z tradic ruského šovinismu a imperialismu, z praktik komunistického režimu SSSR a národního socialismu (nacismu). V bodě 3 pojmenovává současný režim v Ruské federaci přímo jako nacistický (!).

Rašismus definuje některými konkrétními rysy, které podrobuje kritice. Tato kritika však při pohledu na současnou Ukrajinu nepůsobí příliš věrohodně. Patří mezi ně např. systémové porušování lidských práv a základních svobod, které se však dnes právě na Ukrajině realizuje v podobě cenzury, násilné mobilizace, pronásledování a likvidace politické opozice, omezování práv odborů atd. Dále je to kult osobnosti, který Ukrajina zhusta buduje skrze osobnost Stepana Bandery, když staví jeho pomníky, pořádá pochody s loučemi u příležitosti výročí jeho narození, pojmenovává po něm ulice atd. 

Podobný newspeak je potřeba naprosto odmítnout. Zejména ty země Evropské unie, které mají coby oběti přímou zkušenost s nacismem, by měly bít na poplach. Jakákoliv bagatelizace nebo rozmlžování pojmu nacismus povede nutně k tomu, že se jednou na ideologii systematického vyhlazování lidských bytostí budou lidé těžko rozpomínat.

Návrh prošel přes veškeré levicové snahy hladce

Pro alespoň částečné zachování objektivity obsahu rezoluce navrhl před hlasováním europoslanec Danilo Della Valle jménem frakce The Left do odůvodnění dva pozměňovací návrhy. 

• Pozměňovací návrh 1 k bodu G přidat: vzhledem k tomu, že v roce 1938 Velká Británie a Francie podepsaly s nacistickým Německem Mnichovskou dohodu, přičemž Sovětský svaz byl z jednání vyloučen; vzhledem k tomu, že to v podstatě umožnilo Hitlerovi anektovat Sudety a napadnout svrchovaný stát, kterým bylo Československo 
• Pozměňovací návrh 2 k bod I přidat: vzhledem k tomu, že sovětský národ významně přispěl k porážce nacismu, kvůli němuž ztratilo život 8 až 10 milionů rudoarmějců a 13 milionů civilistů v tehdejším SSSR 

Ani jeden z těchto pozměňovacích návrhů však nebyl schválen. 

Zajímavé je podívat se, jak hájí české zájmy v Evropě čeští europoslanci. V případě prvního pozměňovacího návrhu, který měl do rezoluce přidat informaci o Mnichovské konferenci, která byla zradou spojenců a umožnila Hitlerovi napadnout Československo, hlasovali PROTI návrhu poslanci Vondra, Farský, Kolář, Nerudová, Niedermayer, Zdechovský a zdrželi se europoslanci Krutílek, Vrecionová, Bžoch, Kubín, Nagyová, Pokorná Jermanová. Oproti tomu komunistická europoslankyně Konečná hlasovala pro oba tyto pozměňovací návrhy. 

Někdo by mohl namítnout, že jsou tato doplnění pro danou rezoluci irelevantní. Ovšem tváří v tvář tvrzení, že stávající ruský režim dějiny účelově využívá a kolem druhé světové války vytvořil kult "vítězství", aby ideologicky mobilizoval obyvatelstvo a zmanipuloval jej, tak aby si v nezákonné agresivní válce zajistil jeho podporu, by právě zmínka o počtu obětí Sovětského svazu byla nejlepším dokladem toho, že kult vítězství rozhodně nebylo v Rusku nikdy zapotřebí uměle vytvářet. Je od roku 1941 součástí jeho národní identity. Z celkového počtu 60 milionů obětí druhé světové války připadá 26,6 milionů na Sovětský svaz. V dnešní Ruské federaci těžko najít jedinou rodinu, které by se druhá světová válka nedotkla, která v ní neztratila nejméně jednoho svého člena. Pokud by se tato informace stala součástí rezoluce, zpochybnila by její podstatnou část, která se snaží vytvořit dojem, že étos Velké vlastenecké války vytvořila teprve v posledních letech, coby součást režimní propagandy, administrativa prezidenta V. V. Putina. 

Symboly zakážou, odpor přetrvá

V samém závěru vyzývá Evropský parlament k celounijnímu zákazu nacistických a sovětských komunistických symbolů, čímž ve svých požadavcích přitvrzuje oproti usnesení z roku 2019. Ani v tomto případě nejde samozřejmě jen o deklaratorní požadavek, ale o taktický krok k prohloubení fašizace Evropy. Ruská revoluce a historie levicových stran by měly být vymazány z paměti zemí Evropské unie. Měly by být definitivně vymazány všechny boje pracujících za svá práva, všechna jejich dosažená vítězství, včetně toho v druhé světové válce, kdy pod rudým praporem se srpem a kladivem nasazovaly miliony lidí hrdě svůj život v boji proti nacismu. Mnoho z nich spočinulo v hrobech cizí země, aniž by se s nimi mohla rodina rozloučit a jediným pojítkem s jejich domovinou zůstal právě skromný symbol srpu a kladiva na jejich náhrobku.

Zákaz tohoto symbolu by také znamenal distancování se od těch společností a států, kde komunisté hrají významnou roli jako je např. Čínská lidová republika nebo Indie. Zpřetrhání takových vazeb by rozhodně nebylo v (nejen) ekonomickém zájmu evropských pracujících.

Útoky ale nebudou mířit jen na tradiční symbol dělnického hnutí. Restrikce se mohou vztahovat i na pěticípou rudou hvězdu, na zobrazování osobností spojených s komunistickým hnutím, později i na filmovou a literární tvorbu. A z minulosti víme, že tam, kde se pálí knihy, se později pálí lidé. A to nesmíme znovu dopustit! Každý z nás má ve svých vlastních rukou aspoň část toho věčného pohybu k budoucnosti. A budoucnost bude taková, jakou si ji my sami připravíme. Ano, my všichni společně (Ludvík Svoboda).