Při pátrání ve svazcích Archivu bezpečnostních složek nás zaujal ten s registračním číslem 24021. Nese krycí jméno „Boháček“ a příslušníky S-StB Praha byl zaveden v lednu 1975 jako spis prověřované osoby k Pavlu Landovskému. Právě tam je uložen agenturní záznam spolupracovníka s krycím jménem „Honza“, registračním číslem 24695, jehož obsahem jsou „názory členů Činoherního klubu na dopis informující o mimořádné odměně herci M. Zounarovi za K. Gottwalda." Dnes možná úsměvná historka, před pětačtyřiceti lety téměř osudový okamžik, který jasně ukázal, jak tajná policie pracovala s protirežimními umělci.

Všechno začalo informacemi konfidenta, který přiznal, že počátkem října 1975 hovořil s hercem Jiřím Zahajským, tehdejším druhem Kamily Moučkové. Zahajský zjevně nevědomky tomuto policejnímu donašeči sdělil okolnosti, které tehdy hýbaly Činoherním klubem. Šlo o anonymní dopis, jejž obdržel Pavel Landovský a který se týkal herce Miroslava Zounara. V dopise měly být konkrétní finanční sumy, které Zounar obdržel za ztvárnění Klementa Gottwalda ve výše uvedeném snímku režiséra Kachlíka.

Dle Zahajského tehdy nikdo netušil, kdo mohl dopis sepsat. Pavel Landovský anonym přečetl a následně odevzdal v kanceláři Činoherního klubu. Předání měl doprovodit humornou poznámkou, že jde o omyl, že dopis patří spíš Zounarovi. „Výše uvedené informace, které Landovskému přišly poštou," konstatuje spis, „se později objevily na vývěsní skříňce v klubu. Zda se takto stalo z vlastní vůle Landovského či kancelářských sil, není známé," uvedl do záznamu příslušník.

A začal až neuvěřitelný kolotoč událostí a výslechů.

Jiří Zahajský ve filmu Rozpuštěný a vypuštěný  (1984)

Policie totiž zaznamenala, že uvedené informace poslouží u takzvaných prováděných akcí. Jimi byly míněny výpovědi zaměstnanců Činoherního klubu, později herců Landovského a Zahajského se Zounarem. Velmi zajímavá je poznámka vypracovaná poručíkem Vaníčkem, jenž měl spis na starost. Příslušník StB totiž uvedl, že „poznatek o dopise, jehož obsah následně vysílala Svobodná Evropa a vyšel v časopise Svědectví, je pravdivý."

Jako první byl zahájen výslech Pavla Landovského. Konal se 28. listopadu 1975 a měl jediný cíl; zjistit a nejlépe i zajistit autora tohoto zdánlivě pomlouvačného dopisu. Landovský pojal svou výpověď vcelku racionálně, ačkoli si v jedné odpovědi evidentně protiřečil, čehož si ovšem policejní orgán nevšiml.

Landovský zprvu vysvětlil, že „někdy v září letošního roku v ranní poště asi v 9:30 našel bílou obálku se jménem a adresou, ofrankovanou, dopis byl zalepen." V Činoherním klubu prý bylo zvykem vyzvedávat poštu v kanceláři divadla u soudružky Matějicové. Dopis prý Landovský otevřel, zběžně přečetl, a když zjistil, že není určen jemu, dopis v kanceláři předal s tím, aby ho dali Zounarovi. Poté prý Landovský odešel do šatny, a když šel chodbou, slyšel, že dopis někdo hlasitě čte. Okamžitě prý zasáhl, dopis si vzal a s tím, že je adresován jemu. To bylo někdy kolem desáté dopolední.