Na letošek připadne 30. výročí sametové revoluce, ale zatím tento rok příliš slavnostně nevypadá. Od dubna tato země čelí vlně demonstrací a vládní nestability. Co jsme se, v kontrastu k tomuto výročí, tento rok zatím dozvěděli o naší společnosti? Co nám schází, co nás trápí?

Dozvěděli jsme se, že nevyhnutelný důsledek svobody volby, tedy to, že si lidé zvolí své zástupce podle svých preferencí, se části společnosti hrubě nelíbí. A bohužel se s tím neumí smířit. Místo aby chápali, že v našem systému se strany u moci střídají, místo aby nabízeli voličům své myšlenky, usilovali o jejich důvěru a připravovali se na dobu, kdy dostanou příležitost vládnout, volí někteří představitelé parlamentních stran silně negativní rétoriku. Posilují tak dojem, že vše je špatně, posilují v občanech pocit rozdělené společnosti, ale přitom nepřinášejí nic pozitivního. V druhé části společnosti, která je soustavně osočována a pro své volební preference urážena, potom nutně sílí odpor k tomuto stylu politiky. Schází nám respekt k odlišným názorům – ale respekt skutečný, nikoliv pouze slovně deklarovaný.

Politická krize začala jmenováním ministryně spravedlnosti Benešové do funkce. Ale ministryni málokdy vidíme v médiích a požadavky demonstrujících se rozrůstají. Když se na to podíváme s odstupem: Co se to vlastně v rámci Milionu chvilek vyvalilo? Masy občanů proti Babišovi a Zemanovi, umělci, značná podpora médií a intelektuálů… Co toto hnutí vlastně reprezentuje?

Domnívám se, že jmenování nové ministryně spravedlnosti byl pouze spouštěč, případně zástupný důvod, za nímž se skrývá něco jiného. Pojmenovala bych to jako neschopnost tzv. demokratického bloku přijmout fakt, že jejich představy o podobě a směřování společnosti nesdílejí všichni jejich spoluobčané, dokonce ani jejich většina. V zásadě je to pochopitelné – politici těchto stran se vžili do role, že oni představují to skutečné Dobro, a jsou frustrováni představou, že se jim ho nedaří prosadit. Tento postoj je sice srozumitelný, ale nevyzrálý. Už to bylo mnohokrát opakováno, ale nic jiného se nevymyslí – jediným legálním prostředkem změny vlády u nás jsou volby.

Snaha navázat na euforickou náladu listopadových dnů roku 1989 vyznívá prázdně, protože tehdy se usilovalo o svobodné volby, nyní se bojuje proti jejich výsledkům.

Je obecné odcizení politických špiček a veřejnoprávních médií problém? Vedou spolu podle vás tyto dvě strany válku? Jak se dívat na skutečnost, že někteří politici raději chodí do pořadů „alternativních“ stanic, třeba TV Barrandov?

Obecně to jako problém nevidím, protože tradiční úlohou médií bylo mimo jiné prostřednictvím poskytování informací kontrolovat vládnoucí moc, pokládat nepříjemné otázky, upozorňovat na selhání. Problémem ovšem je, že veřejnoprávní a i některá další média se do své role „bojovníků proti Babišovi a Zemanovi“ příliš vžila a ztratila objektivitu. Nechtějí o politice informovat, chtějí určitou politiku prosazovat. Pokud velká část občanů ztrácí vůči těmto médiím důvěru, měla by se média ptát, proč tomu tak je. Tzv. alternativní média jsou zřejmě jen logickým důsledkem tohoto stavu, paradoxně zajišťují určitou vyváženost informačního proudu.

Jsou Miloš Zeman a Andrej Babiš, nadneseně řečeno, „vrahy odkazu 17. listopadu“, jak naznačuje liberální část společnosti? Co přinášejí Česku oba dva? Co i z emocionálního či psychologického hlediska přinášejí svým voličům?

Jako odkaz 17. listopadu vnímám především zrušení vedoucí úlohy jedné strany, svobodné volby, svobodnou soutěž politických stran a svobodu vyjadřovat své názory. Nic z toho prezident Zeman ani premiér Babiš nevraždí a nevidím ani žádné náznaky, že by se něco z toho pokoušeli omezovat. V demokracii je nutné stále obezřetně sledovat, zda někdo z uvedených svobod neukrajuje. To by se mohlo projevit různě, například na snaze ovlivnit nestandardními cestami personální složení vyšších soudů nebo na změnách volebního systému. Takové snahy nyní nepozoruji.

Prezident Zeman tradičně budí ve voličích pocit, že je jedním z nich, že uvažuje podobně jako oni sami. Premiér Babiš zase vládne v době ekonomického růstu, z něhož jeho vláda těží, a voličům možná imponuje i tím, že je pracovitý a je schopen bez potíží komunikovat s evropskými i světovými státníky. Myslím, že voliči cítí, že se neztratí. Možná proto mu občané při volbách prominuli problémy, na které jeho političtí oponenti setrvale poukazují a které by třeba u ostatních politiků snadno neprošly.