Podle Jemelíka se prezidentovo poselství dobře poslouchalo. „Na jeho celkovém ladění byla patrná snaha o vánoční pohodovost. Řečnický výkon působil jasnou utříděností myšlenek, plynulostí projevu a jazykovou čistotou příjemně. Nevnímal jsem jej jako narušení sváteční nálady Vánoc. Navázání na tradici, založenou T.G. Masarykem, a rozhodnutí nejít ve stopách Klementa Gottwalda, je dobrý důvod pro to, aby hlava státu oslovila občany právě v této době.“ 

Zeman se mohl předvést, o to horší je jeho útěk z bojiště

Prezidentův projev ale nebyl bez chyb: „Příklad neupřímnosti nacházím v prezidentově odůvodnění rozhodnutí vzdát se výkonu pravomoci udělovat milost. Podezírám jej, že jediným důvodem pro ně byl bezbřehý populismus, s kterým se rozhodl svézt se na vlně pobouření kvůli Klausově novoroční amnestii.“

Celý článek Zdeňka Jemelíka ZDE

Jemelík soudí, že by bylo skvělé, kdyby se Miloš Zeman problémové agendy ujal a předvedl, že prezident je nadán schopností za každých okolností prohlédnout předstírání a úskoky žadatelů a rozhodnout se vždy správně, popř. že lze odolat úskokům okolí, jež se tu a tam pokouší podsunout prezidentovi zmetkové rozhodnutí. „Pro splnění takové úlohy je velmi dobře vybaven, neboť jeho schopnost analytického myšlení je nepopíratelná. O to horší je jeho útěk z bojiště,“ míní Jemelík.

Pokud by podle něj soudy fungovaly rozumně a humánně, nebylo by nutné zatěžovat prezidenta žádostí o milost ani v případech umírání odsouzeného na nevyléčitelnou nemoc, protože justice má nástroje pro řešení takové situace. „Pokud ale i zapřisáhlý odpůrce milostí zjistil, že mohou nastat situace, kdy bude jeho slitovnost jedinou záchranou, pak to znamená, že justice svých možností nevyužívá, ač jí v tom objektivně nic nebrání.“

Institut milosti má smysl

Účelnost institutu milosti vysvětluje Jemelka na modelovém příkladu: „Nespravedlivě odsouzený, v jehož procesu došlo k řadě zjevných pochybení, se rozhodne podat ústavní stížnost. Je to jeho právo, chráněné Ústavou a zákony. Vzhledem k vadnosti předchozího řízení lze předjímat, že ústavní stížnost bude úspěšná. Ale zákon vnutil odsouzenému dvě omezující podmínky: Stížnost musí podat v propadné procesní lhůtě a nikoli sám, ale prostřednictvím advokáta. Advokát přijme zadání, ale propase procesní lhůtu a Ústavní soud samozřejmě stížnost odmítne jako opožděně podanou. Odsouzený je tak potrestán za selhání advokáta, kterého mu vnutil stát. Stát vnutil, stát by mě napravit. Ale jediný nástroj, který má v této situaci k dispozici, je milost prezidenta republiky.“

A Jemelík varuje před tím, co se může opravdu stát: „Pokud se prezident republiky rozhodl nevyužívat pravomoc udělovat milost, nespravedlivě odsouzení, u nichž ostatní opravné prostředky selhaly např. výše popsaným způsobem, se musí smířit s odpykáním trestu, i kdyby byli zcela nevinní (i takové případy existují). To je ovšem hrůzný stav.“