„Mrakodrapy spadly, Pentagon dočoudil a Amerika se tehdy sama postupně začala sunout na slepou kolej dějin,“ začíná v úvodu své analýzy na iDnes.cz Vodička, uznávaný specialista, který ve svých textech často fundovaně rozporoval liberální mainstream Tomáše Klvani nebo Daniela Anýže. Podle Vodičky trvalo ale nějakou dobu, než to bylo vidět. „Těžko najít ohleduplnější diagnózu, ale po 11. září se Západ zbláznil. I proto, že americký šok provázelo dvojí ohromení,“ doplňuje.

První podle něj bylo, že USA v té době byly na vrcholu moci. Proto se divily, jak si někdo takovou drzost mohl dovolit. „Vyhrály studenou válku, svět patřil jim, bez Američanů se nikde nepohnula ani větev. Neměly soupeře. V Moskvě, Pekingu i Tiraně byly McDonald’s a kurzy angličtiny, v hotelích CNN, o Americe se mluvilo jako o novém Římu. A teď skupina hadrářů s odlamovacími noži na řezání kartonů úspěšně zaútočila na hlavní symboly jeho moci,“ popisuje mocenské postavení USA Vodička a přechází k druhému bodu. Ten se týkal zase amerického dotčení, tedy ve smyslu: „Jak to mohli udělat zrovna nám? Amerika se vždy viděla jako síla dobra, ve své mytologii byla majákem a misionářem lepšího světa. Často ale šířila sama sebe a myslela, že to všichni chtějí,“ vysvětluje své úvahy specialista.

Útoky z 11. září 2001 byly sérií koordinovaných teroristických útoků, které se uskutečnily  ve Spojených státech amerických. Provedlo je 19 příslušníků militantní islamistické organizace al-Káida. Jednalo se o tehdejší útok teroristů na budovy Světového obchodního centra.

Šok podle něj  vystřídala snaha o odvetu, a to ve smyslu: „Tak to ne, ti lidé ještě o nás uslyší.“ Jak mimo jiné prohlásil i samotný George Bush do amplionu na troskách mrakodrapu. A tak USA musely udeřit na Aghánistán, tedy domov al-Káidy.  „Kdyby to neudělala, byla by plyšovým tygrem. Pokušení kopnout si by měl kdekdo,“ myslí si novinář s tím, že se z celého nakonec vyklubal koncept války s terorismem. Západ si podle něj zvětšoval sám hrozbu a pak s ní bojoval. „Ze skupiny fanatiků si udělal existenciální ohrožení srovnávané s nacisty za světové války a komunisty za té studené. Aby bylo jasno: al-Káida byla nebezpečná sama o sobě i jako příklad, ale nikdy nebyla smrtelnou hrozbou. Usáma bin Ládin byl reálným nebezpečím, ale nebyl druhým Hitlerem, jak se tenkrát psalo, přímým ohrožením „naší civilizace, naší svobody a našeho způsobu života,“ cituje i slova Bushe.

Jenže Amerika to tak podle něj brala a vydala se tak na slepou kolej. Bin Ládinovi se tak podařilo to, o čež usiloval. Tedy, aby si USA ubližovaly vlastně samy. Vodička tak připomíná jeden z výroků bin Ládina  z roku 2004, který zní: „Jediné, co musíme teď udělat, je vyslat vždy dva bojovníky, aby někde zamávali kusem hadru s nápisem al-Káida. Hned tam míří generálové a Amerika utrpí lidské, ekonomické a politické ztráty,“ připomíná  řeč tehdejšího vůdce al-Káidy. Připomíná dále totiž jednu zásadní věc. Generálové často nechápali, že nebojují s armádou, ale s ideou, i když jak říká Vodička „ideou vyšinutou“. „A ideu neobklíčí ani zelené barety, ani netrefí chytré rakety. Bylo to jako bombardovat bazén. Cíl je zničen, ale kapičky vody se rozstříkly všude. Válku s terorismem nebylo možné vyhrát,“ vysvětluje rysy asymetrického konfliktu, kde proti sobě nestojí dvě tradiční armády.

Podle něj se pak k tomu všemu přidala jistá arogance Západu, který podle něj vůbec nic nepochopil. „Jako lék choroby viděl jednu z příčin. A tak chtěl předělávat Blízký východ v sebestředném přesvědčení, že všichni chtějí a musí být jako on, mít demokracii a nosit šortky. V rauši viděl vítězství nových hodnot, o něž ti, kdo je měli dostat jako dar třeba i násilím, nestáli a ani s nimi neuměli zacházet,“ argumentuje ve své analýze redaktor MF DNES s tím, že to proto dopadlo, jak muselo.

„Irácká lež, rozvrtaný a nejdivočejší Blízký východ novodobých dějin, Islámský stát, ztráta morální převahy i kreditu. Termín válka s terorismem byl nakonec potichu vysypán do koše, pak se ještě dodatečně stal Západ sám jejím bojištěm. Teď úprk z Afghánistánu pod diktátem Tálibánu. Snaha nestat se plyšákem, až se jím Západ stal. Ale to pořád není to hlavní. A tím jsme u slepé koleje, k níž Usáma Západu nastavil výhybku,“ podotýká.

Dodává, že sice Západ bojoval s teroristy, ale nevšiml si, že těžítko pozornosti stojí jinde. Jak se říkává, když dva se perou, třetí se směje. Tak Vodička v tomto kontextu vyzdvihuje postoj jiné země. „Čína, která tehdy byla takhle maličká, jen americká dílna na levné zboží, je teď, vykrmená americkými penězi, mocenským soupeřem,“ předesílá změnu Číny s tím, že je to podobné jako v roce 1990, kdy si Američané mysleli, že jejich hlavním rivalem po SSSR bude Japonsko. „Zatímco jsme bojovali ve vietnamské džungli, Japonci prodávali v Saigonu motorky,“ přibližuje paradox a stahuje to do kontextu al-Káidy. „Zatímco titulky patřily bin Ládinovi, budoucnost se psala v Číně. Světový řád už nepatří jen Západu. Ale Amerika si toho nevšimla, protože posedlá svou válkou nehleděla dopředu, ale nahoru, jestli tam zase neletí nějaká letadla,“ zdůrazňuje a úplným závěrem popisuje paradox, který jeho slova podtrhují. Dostal před pár lety totiž červenou trumpovskou kšiltovku s nápisem Udělejme Ameriku opět velkou. Došla ale v obalu s nápisem Made in China.