S takovým odsudkem přišel Vlastislav Janík, který do rakouské „továrny smrti“ jezdí pravidelně už řadu let. Janík je dokonce členem Mauthausenského mezinárodního komitétu, celosvětově uznávané organizace založené ještě v průběhu druhé světové války v roce 1944. „Za dobu mého působení v komitétu zároveň organizuji zájezdy do Mauthausenu 24. října společně s pány Čvančarou a Šustkem, které jsou určeny k uctění památky lidí spojených s útokem na Heydricha. Během těchto let, co tam pravidelně jezdíme, se postupně díky přestavbám a masivním investicím koncentrák mění. Ještě žijící vězni říkali, že již to není ‚jejich‘ tábor,“ řekl ParlamentnímListům.cz Janík.

 

Podle něj tyto stavební úpravy slouží na přeměnu vyhlazovacího tábora na pouhý lepší kriminál. „Letos v květnu při dnech osvobození jsme ale zažili opravdový šok. Památník Mauthausen totiž zavřel schody smrti pro návštěvníky a také všechna schodiště vedoucí k národním pomníkům. Důvodem je, že údajně neodpovídají současným technickým normám,“ tvrdí Janík. Rakušané se prý obávali úrazů mezi návštěvníky, jenže těch se tady za rok stává jen kolem dvou desítek, což při návštěvnosti cca 200 000 lidí je zanedbatelné množství.

 

 

Podle Janíka se jedná o velmi promyšlený krok, jak vše předělat, a to, co bylo jen trochu autentické, zničit. „Je pak velmi těžké třeba mládeži vysvětlovat, že na těchto místech denně chodili vězni do práce v dřevácích, které se jim smekaly po dlažbě, nebo padali na schodech, když nesli kameny z kamenolomu do tábora. Lidé si tak nemohou sami vyzkoušet, jak vězni na těchto místech trpěli,“ sdělil redakci Janík.

 

 

Vedení tábora chce podle něj zakázat vstup na všechna tato údajně nebezpečná místa, což platí i pro tzv. plošinu parašutistů, odkud Němci házeli polomrtvé vězně do lomu. „Co si mladí návštěvníci z exkurze do koncentračního tábora odnesou? Jistě ne to, aby si vyzkoušeli ve své moderní obuvi chůzi po nerovné dlažbě ke schodišti a potom sestup a výstup na schody smrti. Zde se opravdu nedá spěchat, ale je nutné se zastavit, změnit styl i tempo schůze a zapojit mozek k tomu, aby člověk dobře ovládal nohy po nerovných stupních. A právě toto autentické místo bude návštěvníkům chybět. Odstraní se tak místo na zamyšlení, na zapamatování, na vlastní prožitek. Místo toho jim zůstane v mysli to, že tábor je vlastně pěkně upraven a že se o něj pěkně starají, a tím si nedokážou představit, že tu zahynulo na 120 000 lidí,“ myslí si Janík.

 

 

Stavební úpravy za miliony eur a zákazy vstupu ale nejsou podle Janíka vše, čím se dnešní rakouské úřady snaží bagatelizovat hrůzy svých předků. „Za dobu našich návštěv vidíme, jak postupně mizí drastické fotografie z výstav a nivelizuje se i význam jednotlivých národů v historii tábora,“ říká dále Janík. Otázkou podle něj je, proč se tak děje. Podle něj se navíc podobné věci začínají uskutečňovat nejen v Hitlerově rodném Rakousku, ale už také v Německu, které pod jeho vládou páchalo nejstrašnější zločiny proti lidskosti a genocidu Židů, Slovanů a dalších národů.

 

„Děje se to hlavně tam, kde nastoupilo nové vedení. Příklad? Třeba Flossenburg,“ říká Janík. Jinde se podle něj Němci zatím drží historické reality. „Třeba v Dachau nebo Buchenwaldu jsou tábory zachovávány ve své syrovosti, pouze byly vyštěrkovány původní cesty a místa, kde stály vězeňské baráky. Nikoho ale tam nenapadlo udržovat v prostoru tábora trávu jako na golfovém hřišti, ani se tu neprovedlo nesmyslné zpřístupnění prostor vozíčkářům. Tím došlo ke změně původního vzhledu tak, jak to bylo uskutečněno v Mauthausenu,“ vrtí hlavou Janík.

 

 

„Už jednou jsme s Jaroslavem Čvančarou proti těmto zásahům protestovali, ale příslušný odbor rakouského ministerstva vnitra nám jen sdělil, že postupují podle památkových zákonů Rakouské republiky. Snahou Rakušanů tedy je znepřístupnit místa utrpení snad všech národů světa, kteří v Mauthausenu měli své vězně, a zapomenout na to, jak tam trpěli,“ domnívá se člen respektovaného Mauthausenského mezinárodního komitétu Vlastislav Janík.