„Ani pro Tchajwance to není vůbec jednoduché. Je to demokratická země a musíme vnímat, že tak, jako je tady pravice, která je u moci a naši cestu podporuje, je tu opozice, často sympatizující s Čínou, která má jiný názor. A ta opozice vládu sežere, když uděláme jedinou chybu,“ citovaly Hospodářské noviny vedoucího delegace, šéfa Česko-tchajwanské obchodní komory Pavla Diviše. Ten vysvětloval členům delegace, že ne všichni na Tchaj-wanu vnímají jejich cestu pozitivně.

Zároveň redaktor Ondřej Leinert popisoval, jaké nadšení vyvolala Vystrčilova návštěva v táboře pravicové vlády. Přijmout jej má prezidentka Cchaj Jing-wen i premiér Su Tseng-chang. Oba shodou okolností obhájili své mandáty ve volbách letos v lednu.

VÍCE ZDE

A tyto volby proběhly po mimořádně dramatické předvolební kampani, ve které přišly na přetřes nepříliš populární reformy, které jejich Demokratická progresivní strana (orientovaná především na liberální agendu lidských práv) prováděla v minulých letech. Propadu popularity čelila zejména prezidentka zdůrazňováním nebezpečí z Číny a upozorňováním na osud Hongkongu. V kampani často používala varující heslo „Hongkong dnes, Tchaj-wan zítra“ a volby pojímala jako referendum o zachování autonomie Tchaj-wanu.

Vládní strana dokázala obhájit vítězství, což ale neznamená, že by opozice zmizela.

Hlavní opoziční silou je strana Kuomitang (česky Čínská národní strana), která je historicky nejúspěšnější stranou v zemi, a ještě předtím byla zásadním politickým hráčem v celé Číně. Jejím zakladatelem byl Sun-jat sen, první lídr republikánské Číny po pádu císařství roku 1911.

Jeho nástupce generál Čankajšek se jako oficiální hlava čínského státu po porážce v čínské občanské válce let 1945–1949 přesunul z pevniny na Tchaj-wan. Tento ostrov poblíž čínského pobřeží (původně nezývaný Formosa) měl rovněž složitou historii, potkávaly se na něm zájmy několika asijských velmocí a Čína jej formálně získala až v roce 1945 jako válečnou reparaci od Japonska po 2. světové válce.

Čankajšek, v té době oficiální prezident Čínské republiky, odmítl rezignovat ze své ústavní funkce, neuznal vítězství komunistů a oznámil, že Čínská republika nadále funguje, prozatím pouze na ostrově Tchaj-wan, ovšem s ambicí znovu ovládnout i pevninskou Čínu. Komunistický režim v Pekingu Čankajškův stát neuznává a považuje ostrov za své území. Tím vznikl problém „dvou Čín“ (komunistické na pevnině, Čankajškovy na ostrově Tchaj-wan), se kterým se již sedmdesát let musí vypořádávat celý svět.

Společně s Čankajškem se na ostrov stáhlo mnoho bojovníků jeho armády, a emigrace více než dvou milionů lidí z Číny (původního obyvatelstva tehdy bylo asi 7 milionů) zásadně změnila demografickou i politickou strukturu ostrova. Tato emigrace probíhá dodnes a ovlivňuje tchajwanskou politiku. Jen z Hongkongu se tam mělo v posledních letech přesunout na 6 tisíc lidí.

Po neúspěšném puči proti své vládě rozpoutal generál Čankajšek na Tchaj-wanu represe označované někdy jako „bílý teror“, které v různé míře přetrvávaly až do osmdesátých let. Výjimečný stav se zásadním omezením práv a svobod byl v zemi formálně vyhlášen od roku 1949 až do 15. července 1987, a byl druhým nejdelším vyhlášeným výjimečným stavem lidských dějin. Za oběť mu padli především levicoví intelektuálové, podezíraní ze spolupráce s Pekingem, ale rovněž zástupci skupin domorodců.

Sám Čankajšek zemřel v roce 1975, vládu předal svému synovi, ovšem postupně docházelo k uvolňování režimu. Od osmdesátých let působí jako hlavní protihráč Kuomitangu právě Demokratická progresivní strana, která kromě agendy lidských práv a ekologických témat přišla rovněž s novou vizí zakotvení Tchaj-wanu. Měla být opuštěna Čankajškova teze o Čínské republice, která ve vhodný čas opět ovládne zbytek Číny, a dojít k vyhlášení „nezávislého“ Tchaj-wanu, který by zcela přetrhal vazby s pevninskou Čínou. Tento spor od devadesátých let definuje tchajwanskou politiku.

Zatímco zastánci „nezávislosti“ odmítají jakékoliv jednání s Čínou, Kuomitang se postupně přesunul od ambice vojensky znovu ovládnout její území k podpoře dohody s komunistickým vedením v Pekingu, která by urovnala vztahy a nastolila jasná pravidla. Čína podporuje dohodu s Tchaj-wanem na bázi „Jedna země, dva režimy“, která by umožnila ostrovu uchovat si svá specifika a demokratické instituce v podobě samosprávy i po spojení obou zemí a z Kuomitangu je v posledních letech signalizována ochota o nějaké dohodě tohoto typu jednat. Podobnou dohodu měl s Pekingem i Hongkong, a to je hlavní důvod, proč je jeho osud z Tchaj-wanu tak pečlivě sledován.

Demokratická progresivní strana totiž jakoukoliv dohodu s Pekingem odmítá a události  v Hongkongu vnímala jako potvrzení své pravdy. Proto v politické nouzi učinila z nezávislosti hlavní téma lednových supervoleb, ve kterých se volil prezident i parlament. Téma oprašuje i po volbách a návštěva druhého nejvyššího ústavního činitele členského státu NATO je pro jeho oživení vhodnou příležitostí.