Leština chválí úřad ministra vnitra Jana Hamáčka za to, že navrhuje, aby naše soudy byly zbaveny pravomoci brát volební právo psychicky nemocným a mentálně postiženým lidem. „Jestli je něco zarážející, tak fakt, že soudy vůbec mohou o něčem takovém rozhodovat,“ říká Leština.

„Pokud mluvíme o demokracii a všeobecném volebním právu, pak nemůže být pochyb, že jeho užívání musíme umožnit všem dospělým lidem,“ pokračuje publicista. K tomu nás zavazuje i evropská úmluva o právech osob se zdravotním postižením, v níž jsme se jasně zavázali zaručit volební právo všem lidem s jakýmkoli postižením a výslovně pak osobám s postižením v duševní oblasti.

Proti návrhu Ministerstva vnitra se postavila prezidentská kancelář, její šéf Vratislav Mynář tvrdí, že pokud by nebylo možné omezit právo volit, mohly by volit i ty osoby, které nejsou schopny porozumět smyslu, účelu a důsledku voleb.

Ministerstvo práce a sociálních věcí zase shledává správným, že nyní mají omezené právo volit lidé, kteří nedokáží racionálně posoudit jednotlivé volební varianty. „Zdržme se ošemetných úvah, kolik mentálně zdravých voličů je skutečně schopno posoudit důsledky své volby, nebo volebních varianty,“ poznamenává Leština.

Hlavní otázka podle jeho slov zní: Jak mohou tyto schopnosti posoudit u mentálně postižených soudní znalci? Zastánci upírání volebního práva nesvéprávným osobám, tvrdí, že by se tak mělo dít jen v krajních případech. I zde si však Leština pokládá otázku, co je krajní případ? A podle jakých kritérií může soud rozlišovat, kdo ještě rozumí významu volen, a kdo už ne?

„Tyto hranice není možné určit v zapeklitém světě lidské psychiky. Pokud na to neexistuje vědecky ověřitelná metoda a pokud nemáme uchopitelná kritéria, je zcela namístě nechat volební právo všem,“ myslí si publicista Leština.

Kritici návrhu však poukazují i na to, že lidé s postižením v duševní sféře mohou být někým snadno zneužiti a manipulováni. Leština namítá, že od toho jsou zde zaměstnanci sociálních ústavů a léčeben, aby takovému zneužívání zabránili. V kontextu s tím poukázal na situace, kdy byli voliči sváženi a vypláceni za hlas pro konkrétní stranu. „A rozhodně nešlo o lidi s postižením,“ připomíná.

Nesouhlasí ani s argumenty, že když soud může osobám zbaveným svéprávnosti zakazovat rozhodovat o svých penězích, nebo zakazovat uzavírání smluv, pak zrovna tak je může zbavit práva volit. Připomíná, že nutnou podmínkou jakéhokoli omezení svéprávnosti je nebezpečí, že si duševně nemocný přivodí svým jednáním závažnou újmu.