„Jakmile byl v novodobé historii stát ponechán v rukou jazykových Čechů, tak v řízení státu selhali a přivedli jej k neslavnému zániku. Poprvé se tak stalo dvě desetiletí po vzniku republiky a pak podvakrát po třech letech,“ píše Krystlík.

Češi, podle něj, chápali nově vzniklou republiku – pomineme-li skutečnost, že ČSR vznikla výhradně ze zahraničních aktivit Masaryka, Beneše a Štefánika, ne z aktivit domácích politiků a obyvatelstva – jako svůj výtvor. „Avšak neoprávněně jej pokládali za své výlučné vlastnictví, zcela opomněli, že ve státě mají i Němce, Maďary, Moravské Charváty, Poláky, Maďary, Rusíny a Rumuny; Slováky včlenili do uměle vytvořeného národa československého,“ pokračuje historik.

„Jednoduše řečeno se Češi hned od počátku republiky považovali za jediný státotvorný národ a nenamáhali se národnostním menšinám ani v nejmenším zprostředkovat pocit, že nový stát je také jejich,“ píše Krystlík. Češi tak prý dostali svou nevhodnou politikou vůči národnostním menšinám zemi do situace, kdy jakákoli náprava stávajících poměrů by vedla ke ztrátě českého mocenského monopolu – kdyby přece jen poskytli autonomii Podkarpatské Rusi, což jim závazně ukládalo mezinárodní právo, přáli by si něco obdobného pro sebe určitě i Slováci a Němci žijící v ČSR.

To Češi nehodlali za žádnou cenu připustit – a tak, podle Krystlíka, přivedli stát k zániku. „Kdyby nebylo nacistického Německa, tak by se Slovensko nejpozději v létech 1939-1940 stejně odtrhlo. Vzpomeňme obdobný vývoj po cinkání klíči a datum 1. 1. 1993,“ připomíná spisovatel.

Dnes je v České republice situace z hlediska národnostních menšin málo konfliktní, neb jsou početně slabé na to, aby se prosadily, všímá si Krystlík.

Pro příklad uvádí, že v českých zemích bylo po skončení války asi 600 Romů. Péčí bolševického režimu se později objevili i Vietnamci. „Dodnes nedovede český stát cikánskou otázku řešit, byť několik málo obcí si s nimi úspěšně poradilo víceméně umělou zaměstnaností. S vietnamskou menšinou problémy nejsou,“ podotýká.

Údajný důkaz, že ani dnes si Češi nedovedou vládnout, musíme prý hledat i jinde: „Všichni Češi vědí či tuší, že přemnoho jejich soukmenovců nemravně krade ze státního rozpočtu a až na naprosté výjimky s lehce odhalitelnou politickou motivací jim to prochází,“ konstatuje a dodává, že to se děje i v jiných státech, ale většinou zdaleka ne v tak velkém rozsahu.

„Právě opatření vyvolaná epidemií covidu-19 nám poskytují důkazy pro přímé srovnání ČR s jinými státy. Poskytují i důkazy pro zdůvodnění, proč spěje Česko ke kolapsu,“ pravil Krystlík.

Zmiňuje, jak se Češi dnes na internetu baví třeba tím, že stát požaduje od rodičů, kteří zůstali s potomky doma a žádají o příspěvek, potvrzení, že škola byla pro jejich dítě zavřena, přičemž všechny školy uzavřel stát sám. „To je názornou ukázkou české neschopnosti cokoliv řídit, vládnout si. Taková blbost snad nenapadla žádný jiný stát na světě!“ míní Krystlík.

Dalším příkladem je debata, v níž náměstek ministryně práce a sociálních věcí Michal Pícl objasňuje, že podniky při žádosti o jakoukoli podporu v důsledku výpadků podnikání vlivem omezení šíření koronaviru musejí písemně dokladovat, že bankovní účet, který v žádosti udávají, patří jejich podniku a není schválně vytvořen pro odcizení státní podpory. Není-li to doloženo potvrzením banky, žádosti se nevyhoví a vrátí se k přepracování.

„To je, domyšleno do důsledků, naprostá nehoráznost ze strany státu, protože finanční úřady musejí mít ve své databázi zaznamenána čísla všech kont, ze kterých jim dotyčný podnik posílá daně, případně na která konta jim posílají berní úřady daňový přeplatek. Taktéž seznam všech osob podniku zmocněných per procura,“ uvádí Krystlík. S tím, že taková databáze je všude v civilizovaných státech přístupna důležitým státním organizacím, takže místo vracení žádostí jako v Česku stačí úředníkovi pár sekund pro nahlédnutí do databáze.

Přesně to také umožňovalo v koronavirové epidemii švýcarským úřadům vyřizovat žádosti o podporu podnikům podané internetem a převést jim peníze ještě týž den, německým úřadům to trvalo do druhého dne. „Až se dosáhne něčeho podobného v Česku, budete moci začít o slovech v nadpisu článku týkajících se současnosti pochybovat,“ uzavírá Krystlík svůj komentář.